Naďa Horáková

Naďa Horáková

Vlk na vodítku

Pohledný třicátník Alan Malchow má hodně důvodů tajit své zaměstnání. Je totiž zaměstnancem firmy Foxin, která organizuje pro bohaté soutěžní hru „Liška na internetu“, a v jeho pracovní náplni je v roli „psa“ za enormního fyzického i psychického nasazení aktivně ovlivňovat výsledky. Dá se při tom hodně vydělat, ale také přijít o život.

Když Alan pátrá po své zmizelé švagrové Yvonně, zjistí, že v rámci údajně férové hry s jasnými pravidly existuje i ilegální, drsná a špinavá protihra, a dostává se do jejího rozjetého soukolí.

DÍL PRVNÍ

DEN PRVNÍ, ČTVRTEK

Alan Malchow vyšel z haly brněnského letiště. Rozhlédl se. Bylo pošmourno. Počátek července se nevydařil a teď v podvečer vál i studený vítr. Něco takového jako počasí mu však nemohlo zkazit náladu. Ostatně slunce si užil dost, o čemž svědčilo i jeho bronzové opálení.

Přešel na blízké parkoviště, kde na něho čekal taxík. Hodil černou koženou cestovní tašku do otevřeného kufru auta.

Jen mimoděk zachytil vstřícný pohled mladé ženy, která přiletěla s ním a právě nasedala do mercedesu patrně ke svému manželovi. Alan však neměl zájem flirtovat. Byl utahaný. V letadle nikdy neusnul. Přestože měl za sebou stovky letů, vždycky byl nervózní.

Té ženy si všiml už v letadle. Výstavní kus v přepychovém oblečení. Stačil jen krátký pohled, aby ztratil zájem. Usoudil, že to, co dostala do vínku na exteriéru, bylo ošizeno jinde. Z její tváře čišela afektovaná prázdnota.

Žena zklamaně odvrátila oči. Alan byl přesně ten typ z dívčích snů. Metr pětaosmdesát, široká ramena, úzké boky, hnědé vlasy a oči modř hollywoodských hvězd. Kristova léta ještě nesetřela chlapeckou dychtivost z jeho tváře, ale očím už dodala určitou zkušenost. V nových chemicky vyšoupaných riflích a kvalitním bílém tričku vypadal jako model z reklamy na Denim.

Byl mladý, ale jeho zkušenosti by vydaly za několik životů třeba bankovního úředníka. Znal studenou noblesu kasin i horkou bídu Somálska, bloudil džunglí i nekonečnou tajgou, třaskavá atmosféra válečných zón či chlad polárního kruhu už mu nabídly svá tajemství. Přesto teď cítil úlevu, že stojí na pevné půdě svého rodného města.

Vystudoval geologii a legenda, že hledá ropu pro jednu americkou společnost, fungovala. Jen málo lidí tušilo, jaké je jeho pravé zaměstnání. A těm věřil. Ostatně je potřeboval, a oni měli také zájem na tom, aby mlčeli.

Zabouchl kufr, posadil se vedle taxíkáře a unaveně po něm hodil ahoj.

„Zdar, no ty teda vypadáš,“ konstatoval Standa, Alanův bývalý spolužák.

„Moc jsem toho nenaspal,“ řekl Alan. „Chtěl jsem být doma co nejdřív.“

„Kdes byl?“ zeptal se Standa.

„Austrálie,“ odpověděl Alan.

„Dáš mi tip na příští kolo?“ zeptal se Standa.

„Možná briard,“ usoudil Alan po chvilce přemýšlení. „Je ve formě. Ale jako obvykle bez záruky.“

„Jasně,“ kývl Standa. „Dám jen základ.“

Nastartoval a věnoval se řízení. Alan okamžitě usnul.

„Alane, jsme doma,“ probudil ho Standa lehkým úderem do kolena.

„Dík,“ probral se Alan a strčil mu do ruky tisícovku.

„Taky,“ řekl Standa, aniž by se obtěžoval s vracením peněz.

Byl zvyklý, že mu Alan nechává pěkná dýška. Ostatně byl mu k dispozici v kteroukoliv denní či noční hodinu, kdykoliv zavolal.

„Měj se,“ řekl Alan a vystoupil z taxíku.

Z kufru auta vytáhl cestovní tašku. Nebyla objemná. Většinou cestoval jen nalehko, nemohl ztrácet čas balením.

Dům, u něhož taxík zastavil, byla rozlehlá vila z třicátých let. Alan otevřel branku a po chodníku ze zámecké dlažby vstoupil do udržované předzahrádky. Přešel ke krytému vchodu. Schránka přetékala novinami, poštou a letáky. Udivilo ho, proč ji Yvonna nevybírá.

Odemkl vstupní dveře, postavil tašku do haly, z věšáku vzal klíč od schránky a znovu vyšel před dům. Vybral poštu a automaticky ji roztřídil, přičemž reklamní letáky a staré noviny vhodil do velkého proutěného koše za dveřmi.

Nejstarší noviny byly ze soboty. Zatrnulo mu. Yvonna se vůbec nezmínila, že by se někam chystala. Rozřezal obálky dopisů a ihned je opět házel do koše. Nic důležitého.

Zamířil do kuchyně a otevřel lednici. Byla poloprázdná. Zakroutil hlavou. Yvonna přece věděla, že se dnes, nejpozději zítra vrátí. Proč nenakoupila jako obvykle? Ani na lednici, kam si přilepovali vzkazy, nic neviselo. Nelíbilo se mu to čím dál tím víc. Na Yvonnu byl vždycky spoleh.

Když procházel halou, všiml si, že mohutný ibišek v prosklené části haly je suchý na troud a listy už schlíple skomírají. Vrátil se do kuchyně, do konvičky napustil vodu a zalil ho. Yvonna ten ibišek milovala, nikdy by ho nenechala uschnout. Dobře věděla, jak je háklivý. Pozaléval i ostatní květiny v hale. Na nich se vláhový deficit zatím výrazněji neprojevil.

Kde ta Yvonna může být? Ospalost ho přešla.

Z kapsy vytáhl mobil a zvolil číslo. Stanice nedostupná. Položil mobil na stolek v hale a vyběhl nahoru do své ložnice. Ze zásuvky komody vytáhl jiný mobil a zavolal z něho. Stanice nedostupná. Že by měla v těch mobilech zmatek? Nevěřil. Přesto litoval, že mobil, kterým se kontaktovali v minulém kole, zahodil v Sydney do moře.

Prohlédl garáž. Všechna tři auta s plnými nádržemi stála na svých místech.

Vrátil se do haly a v adresáři na stolku u pevné linky našel číslo Ireny Vrabcové, Yvonniny kadeřnice a kamarádky. Zavolal jí z prvního mobilu.

„Ahoj Ireno, Alan, nevíš, kde je Yvonna?“ zeptal se znepokojeně. „Není doma a vypadá to, že už od soboty.“

„Aspoň týden u mě nebyla,“ řekla Irena. „Posledně říkala, že pojede do Křtin. No, třeba zůstala tam.“

„S kým jela do Křtin?“ chtěl vědět Alan.

„Nevím,“ řekla Irena, ale bylo jasné, že lže.

„Tak dík,“ ukončil Alan hovor trochu naštvaně. „Měj se.“

Měl podezření, že si Yvonna našla dalšího přítele. Ale nikdy takhle nevyváděla. Kdykoliv přijel domů, našel ji trpělivě sedící nad překlady. Zvedla oči od počítače a jako by bez zájmu ho vítala pokaždé stejnou větou: „Tak už jsi doma, milý vlku?“

Zatracená Yvonna.

Měl hlad. To, co viděl v lednici, ho nenadchlo. Jen samá Yvonnina povadlá flóra, žádná fauna, která by ho zasytila. I chleba byl tvrdý jako kámen.

Naštvaně se svlékl a osprchoval. Pak se natáhl ve své ložnici a okamžitě usnul.

DEN DRUHÝ, PÁTEK

Vzbudil se až ráno v osm. Skočil do obchodu pro čerstvé poživatiny a po snídani se vypravil do Křtin. Vlastnili tam domek, kde se narodila jeho matka. Byl prázdný. Po Yvonně ani vidu, ani slechu.

Zabouchal na dveře sousedky. Vyšla asi sedmdesátiletá paní.

„Dobrý den, paní Procházková, nevíte, jestli tu nebyla Yvonna?“ zeptal se.

„Počkej, Alánku,“ prohrábla si rukou stará paní vlasy. „Byla tu ve středu, minulý týden, tuším… až do pátku, odjížděli někdy před polednem.“

„Odjížděli?“ nadhodil Alan.

„Byla tu s tím fešákem z loňského podzimu,“ informovala ho. „Myslela jsem, že se rozešli. Ale asi ne.“

Alan se zatvářil, jako by ho uštknul jedovatý had.

„Nepůjdeš dál?“ zvala ho paní Procházková a podívala se přes plot, kde její sousedka soustředěně okopávala záhon, ale uši měla našpicované jako radary.

„Ne, dnes ne,“ odmítl Alan její pozvání. „Ale zastavím se někdy příští týden. Ještě nic nevím.“

„Dobře,“ řekla paní Procházková. „A pořádně si odpočiň!“

„Děkuju,“ rozloučil se Alan.

„Můžu si posekat trávu na zahradě? Pro králíky!“ volala za ním paní Procházková.

„Jistě,“ přikývl Alan a vyšel ze dvorku.

Sakra, zase se dala dohromady s tím frajírkem, vztekal se Alan. Kam dala oči!

Vrátil se domů a v adresáři našel číslo na Petra Holíka, o němž si myslel, že je už dávno pasé.

Zavolal mu.

„Holík,“ ozvalo se okamžitě po prvním zazvonění.

„Alan Malchow.“

„Ano?“ řekl Petr opatrně. Věděl, že ho Alan nemá rád.

„Byl jsi s Yvonnou v Křtinách?“ zeptal se Alan neutrálně.

„Jo, a?“ odpověděl Petr nerudně.

„Nevíš, kde je?“ chtěl vědět Alan. „Není doma už aspoň od soboty. Včera jsem se vrátil a dům pustý.“

„Já ji v pátek vysadil doma,“ řekl Petr udiveně.

„Nevolal jsi jí pak?“ zeptal se Alan.

„Ne,“ řekl Petr. „Říkala, že nebude mít čas. Že mi zavolá sama.“

„Tak dík.“

„To se mi nelíbí,“ řekl Petr. „Nezmínila se, že by se někam chystala.“

„Taky se mi to nelíbí,“ připustil Alan a hned poťouchle dodal, „třeba si někoho našla.“

Petr dotčeně ukončil hovor.

Alan prohledal Yvonninu pracovnu. Pas ležel mezi ostatními dokumenty. Ani prohlídka její ložnice nepřinesla žádný poznatek. I když se v Yvonniných věcech moc nevyznal, měl pocit, že nechybí ani žádný kufr nebo taška. Bylo pro něho záhadou, kam se mohla podít. Během jejich ročního společného života podobná situace nikdy nenastala.

Vzal do ruky fotografii, která stála nad krbem. Usmívala se z ní drobná blondýnka v objetí urostlého muže, jemuž dosahovala sotva po ramena. Bylo jí třicet a stále vypadala jako studentka střední školy. Vzít si bílé podkolenky, krátkou sukni a aktovku na záda, klidně mohla provádět psychologickou špionáž mezi puberťáky.

Sakra, Yvonno, kde jsi!

Na oběd si zašel do nedaleké restaurace Na Zahrádce.

„Čau Alane,“ přivítala ho sedmnáctiletá nohatá servírka v kraťoučkých růžových šatech s ramínky.

„Ahoj Báro,“ kývl na pozdrav a posadil se ke stolu.

„Co si dáš?“ zeptala se Bára, dcera majitele restaurace, toho času na letní brigádě v rodinném podniku.

V restauraci byli sami. Otevřeno měli od deseti, ale frmol vypukne až kolem třetí, kdy se lidé vracejí z práce.

„Co máte?“ zkoumal Alan.

Výběr nebýval velký. Restaurace fungovala jen od května do konce září, kdy Bářin otec Josef vytvořil na zahradě z pergol a stanových dílců útulnou hospůdku přiléhající k domu.

„Ovar, tlačku, jelita, jitrnice,“ vyjmenovávala Bára dnešní menu. „Čuník bude až večer a zítra. Přijď.“

„Přijdu,“ sliboval Alan a přímo se mu seběhly sliny. Čuník na rožni byla vyhlášená specialita, která se podávala vždy v pátek a v sobotu.

„Tak si dám ovar,“ řekl Alan.

„Teplej nebo studenej?“ zeptala se Bára a na očích jí bylo vidět, ať si řekne o studený, aby ho nemusela ohřívat. Do tří byla v hospodě sama. Rodiče se otáčeli ve svém hlavním pracovním poměru.

„Tak studený,“ udělal jí Alan radost.

V mžiku byla zpátky s pořádnou porcí prasečí hlavy s křenem a hořčicí.

„Dala jsem ti tam i ouško,“ chtěla se Bára zavděčit. „Co k tomu?“

„Matonku,“ řekl Alan.

„Chtělo by to pivo,“ navrhla mu Bára.

„Ne. Možná dnes ještě někam pojedu.“

Bára přinesla minerálku a ošatku s krajíci chleba a posadila se ke stolu proti Alanovi. Pozorovala, jak mu chutná.

„Pojedeš někam na prázdniny?“ zeptal se jí.

„Tak leda prstem po mapě,“ vzdychla Bára. „Zase tady ztvrdnu a budu rýžovat pro naše.“

„Peníze jsou důležité,“ poučoval ji Alan. „A nevydělávají se lehce. Aspoň budeš vědět, zač je krajíc chleba.“

„No jo, ale já v životě nevytáhla paty a od dvanácti otročím každé prázdniny tady,“ stýskala si Bára.

„Ještě si cestování užiješ,“ chlácholil ji Alan.

„Tobě se to mluví, když jsi procestoval celý svět,“ řekla Bára.

„A věříš, že bych s tebou měnil!“ odpověděl Alan. „Vážně. Doma je nejlíp.“

Bára nasadila odmítavý výraz.

„Neviděla jsi Yvonnu?“ zeptal se Alan.

„Jo, paní Malchowová tu byla, minulý týden, s nějakým chlápkem, tuším v úterý.“

„S jakým chlápkem?“ zeptal se Alan. „Tak pětatřicet, blonďák, sportovec?“

„To ne,“ zasmála se Bára. „Vypadal jako pes.“ Pak se uchechtla. „Promiň, Alane.“

„Jaký pes?“ zbystřil Alan, aniž reagoval na její invektivu inspirovanou jeho jménem.

„Baset,“ řekla Bára. „Přesně tak vypadal.“

„Jak dlouho tu byli?“ pátral Alan se zatajeným dechem.

„Tak dvě hodiny,“ řekla Bára. „Připadali mi jako spiklenci. Dali si každý dvě piva, on si dal i tlačku. Nejspíš u vás přespal, když pil. Odcházeli kolem desáté. A mluvili anglicky.“

„Hm,“ broukl Alan.

„Víš, kdo to byl?“ chtěla vědět Bára.

„Ne,“ zalhal Alan.

„Ale milenec to nebyl!“ ujišťovala ho Bára. „Na to byl moc starý a škaredý.“

Alana to zhodnocení situace pobavilo. Kdyby to Anton Soticz slyšel! Pětačtyřicetiletý Anton moc krásy opravdu nepobral, ale měl pro ženy zvláštní kouzlo, které fungovalo víc než líbivý vzhled. To však Bára svým týnejdžrovským pohledem evidentně ještě nebyla schopná vnímat. Co ale po Yvonně chtěl? Že by jí nabídl, aby se vrátila znovu do hry?

Znatelně se mu ulevilo. Věděl, že je Yvonna v pořádku.

Dojedl a rozloučil se s Bárou. Sotva přišel domů, ozval se trylek domovního zvonku.

Překvapeně otevřel. Neohlášené návštěvy k nim chodily zřídka.

Za dveřmi stál muž kolem čtyřicítky. Byl menší, podsaditý a inteligentní živé oči svědčily o jeho vitalitě.

„Jste Alan Malchow?“ zeptal se. „Nadporučík Nohejl.“ Ukázal mu průkaz.

Alanovi se málem zatmělo před očima.

„Yvonně se něco stalo?“ vyhrkl bez rozmýšlení.

„No, to bych právě rád zjistil,“ řekl Nohejl.

Alan se na něho zmateně podíval.

„Byl u nás pan Holík,“ vysvětloval Nohejl. „Tvrdí, že se ztratila vaše švagrová, Yvonna Malchowová.“

„Ach tak,“ ulevilo se Alanovi. „Myslím, že je to zbytečný poplach.“

„Ale přesto… když už jsem tu, rád bych to prověřil,“ řekl Nohejl.

„Jak chcete,“ řekl Alan. „Ale myslím, že je to zbytečná ztráta času.“

Ustoupil ze dveří a pozval Nohejla dál.

„Dáte si kafe?“ zeptal se.

„Rád,“ řekl Nohejl. „Od rána jsem se ještě nezastavil.“

Alan ho zavedl do kuchyně a postavil na kávu. Posadili se k velkému jídelnímu stolu.

„Pan Holík tvrdil, že postrádáte svou švagrovou,“ začal znovu Nohejl.

„Vrátil jsem se po měsíci domů a nebyla tu,“ řekl Alan. „Tak jsem se poptal známých, jestli o ní něco nevědí.“

„To je běžné, že se takhle ztratí a nedá o sobě vědět?“ chtěl vědět Nohejl.

„Ne,“ řekl Alan. „Když jsem doma, je doma vždycky. Ale většinou jsem pryč. Navíc je to moje švagrová a má vlastní život. Nemám právo ji nějak kontrolovat.“

„Takže vy nevíte, co dělá, když nejste doma…“ řekl Nohejl.

„Předpokládám, že překládá,“ pokrčil Alan rameny. „Je překladatelka.“

„Knihy?“ upřesňoval si Nohejl.

„Ano,“ řekl Alan. „Její otec byl Angličan a matka Češka, takže ovládá oba jazyky perfektně.“

„Váš bratr zemřel?“ zeptal se Nohejl.

„Ano, před rokem, autonehoda,“ řekl Alan.

„Zajímala by mě vaše majetková situace,“ řekl Nohejl a rozhlédl se po luxusně zařízené kuchyni. „Pokud vám to nevadí.“

„To jako jestli jsem ji nezamordoval kvůli baráku?“ zeptal se Alan posměšně.

Nohejl jen mírně pokrčil rameny, že je to jeho práce.

„Máme všechno napůl,“ řekl Alan. „Tak jako dřív s bratrem.“

„Jak spolu vycházíte?“ chtěl vědět Nohejl.

„Respektujeme své soukromí,“ řekl Alan. „Řekl bych, že se máme rádi.“

„Takže nemáte spolu žádné problémy,“ shrnul to Nohejl.

„Asi tak,“ přikývl Alan. „Jen cítím povinnost se o ni postarat, když už bratr nežije.“

„Je na vás finančně závislá?“ zeptal se Nohejl.

„Dávám jí peníze na chod domu. Ale má svůj příjem. A myslím, že velmi dobrý. Nikdy po mně žádné další peníze nechtěla.“

„Pokud vím, překladatelé na tom nejsou zrovna finančně dobře,“ řekl Nohejl.

„Pracuje pro anglické nakladatelství,“ odpověděl Alan. „Když přepočítáte libry na koruny, není to tak špatné.“

„Vy tedy nevíte, kde by mohla být?“ zeptal se Nohejl.

„Nevím,“ řekl Alan.

„Ale jak vidím, přílišnou starost si o ni neděláte,“ řekl Nohejl.

„Myslím, že se brzy ozve,“ pokrčil Alan rameny.

„Pan Holík je jiného mínění,“ upozornil ho Nohejl. „Byl celý poplašený, když u nás byl. Prý spolu chodí.“

„Do jejích věcí se nepletu,“ řekl Alan.

„Ale pan Holík tvrdil, že na něho žárlíte,“ nadhodil Nohejl.

„Jen si myslím, že si mohla vybrat líp,“ odpověděl Alan. „Nepřipadá mi důvěryhodný. Nemám ho rád.“

„Byl někdy i jiný přítel?“ zeptal se Nohejl.

„Asi ano,“ řekl Alan. „Moc se o těchhle věcech nebavíme. I Holíka jsem poznal náhodou. Minulý podzim jsem přijel domů bez upozornění a byl u nás nastěhovaný. Samozřejmě že jen po dobu mé nepřítomnosti.“

„Nevadilo vám, spíš než jeho osoba, že nějaký cizí muž bydlí ve vašem domě?“ zeptal se Nohejl.

„Ani ne,“ odmítl to Alan. „Víc mi záleží na lidech než na předmětech. Nejsem na ten dům nijak fixovaný. Připadá mi pro nás dva zbytečně velký. Spokojil bych se i s bytem.“

„Proč se vaše švagrová neodstěhovala po smrti svého muže?“ chtěl vědět Nohejl. „Pokud vím, byli spolu jen necelý rok.“

„Holík si pouštěl hubu na špacír,“ usoudil Alan.

Nohejl zachoval kamennou tvář.

„Navrhl jsem jí, že dům prodáme a rozdělíme si peníze, ale ona nechtěla,“ řekl Alan.

„Proč?“ zeptal se Nohejl.

„Nevím,“ řekl Alan. „Možná z nostalgie.“

„A čím se živíte vy?“

„Pracuju pro Foxin,“ řekl Alan.

„Tu velkou internetovou firmu?“ řekl Nohejl.

„Ano.“

„Co tam děláte, jestli to není tajemství?“ zeptal se Nohejl.

„Pracuju v sekci Liška na Internetu, jestli vám to něco říká,“ odpověděl Alan. „Ale to říkám jen vám. Nesmíme o tom mluvit.“

„To je nějaká sázkařská soutěž, pokud si vzpomínám,“ řekl Nohejl. „Ale moc o tom nevím. Já si v životě ani sazku nedal. Nějak tomu nevěřím. Jsem ten typ, co nikdy nic nedostane zadarmo.“

„V Lišce máte větší šanci, že vyhrajete,“ řekl Alan. „Vybíráte jen z deseti možností.“

„A vy jste v Lišce vyhrál?“ zeptal se Nohejl zvědavě.

„Zaměstnanci nesmějí sázet,“ řekl Alan.

„Neříkejte ale, že jste nikdy nikomu nedal tip,“ řekl Nohejl. „S tím přece musí firma počítat.“

„Tohle se nedá předpovědět, kdo vyhraje,“ řekl Alan. „Všichni psi mají stejné výchozí možnosti. A sázky se uzavírají před začátkem hry.“

„Psi?“ zasmál se Nohejl.

„Tak říkáme těm, kteří hledají lišku,“ řekl Alan.

„Zní to zajímavě,“ zpozorněl Nohejl. „Můžete mi o tom něco říct?“

„Klidně,“ usmál se Alan. „Třeba vás získám, abyste si vsadil.“

„Možná,“ připustil Nohejl.

„Je to vlastně velice jednoduché,“ začal Alan. „Taková obdoba honu na lišku. Rozdíl je jen v tom, že psi slídí ve smečce a naši psi jsou spíš vlci samotáři. Kolo začíná tak, že se určí, kdo bude liška a kdo bude pes. Liška je pokaždé jiná a psi jsou stejní. Pro lišku je to většinou taková dovolená, protože cestuje po světě a jen musí být v určenou dobu na určených místech.

Psi dostanou popis lišky, její jméno a návod, jak poznat, kde se liška právě ukrývá. No, a který pes se k ní dostane nejdřív, vyhraje.

Existují tři desetičlenné smečky psů, které musí být vždy připraveny. Jedna smečka hraje, jedna je ve výcviku a jedna odpočívá. A tohle se stále dokola střídá. Pak je ještě skupina štěňat, která čekají na to, až některý pes vypadne a oni se dostanou do smečky.“

„Proč vypadne nějaký pes ze smečky?“ zeptal se Nohejl zvědavě.

„Většinou nevydrží ten zápřah a odejde na vlastní žádost,“ vysvětloval Alan. „Nejstaršímu psu je teď šest let. Ale to je výjimka, většinou se střídají po třech, čtyřech letech. Ale jsou i tací, co vydrží jen jedno kolo. Je to hodně náročný způsob života. Sice poznáte celý svět a dost si vyděláte, ale hodně tomu obětujete. Pár psů při honu i tragicky zahynulo.“

„Co se jim stalo?“ chtěl vědět Nohejl.

„Přecenili své schopnosti,“ řekl Alan. „Když narazíte na stopu, musíte se k lišce dostat co nejdřív. Třeba jeden pes zemřel po seskoku padákem. Liška se skrývala na nedostupném místě v Brazílii. Myslím, že stopu natáhlo současně několik psů, většina zvolila cestu pěšky, někteří cestu džunglí vzdali, no a tenhle zvolil letadlo. Při seskoku se zranil a než ho záchranáři našli, zbylo z něho jen pár kostí. Napadly ho nějaké šelmy.“

„Příznačný konec lovce,“ usoudil Nohejl.

„Pár psů zahynulo ve válečných oblastech,“ pokračoval Alan. „Takže teď se do takových míst už liška neposílá. A taky běžné nehody, většinou bouračky.“

„A systém těch sázek?“ zeptal se Nohejl.

„Když začne nové kolo, jsou zveřejněna jména členů smečky. Jsou to jen přezdívky podle ras psů. V tomhle kole myslím poběží bernardýn, bígl, buldok, briard, naháč, špic, vlčák, papilon a čivava.“

„Žena?“ podivil se Nohejl.

„Jo,“ přikývl Alan. „Není jich moc. Pokud vím, tak za dobu existence jen tři čtyři. Ale byly úspěšné. V té hře nezáleží na síle, spíš na vědomostech a chytrosti.

Teď k tomu sázení. Sázkař si na netu vybere svého psa a vsadí na něho. U nás není hra ještě moc známá, protože je pro nás dost drahá. Základní taxa je tisíc euro nebo dolarů. Horní hranice je neomezená. U Foxinu si otevřete účet, který je určen jen pro hru, s minimálním vkladem těch tisíc euro. Pak se už nemusíte o nic starat. Jen sázíte, a když vyhrajete, firma vám pošle výhru na účet. Výše výhry záleží na kurzu jednotlivých psů, je to, jako když tipujete na koně. Umisťují se první tři hráči. Jakmile je liška lapena, dá signál a hra je ukončena. V tu chvíli dostanou i ostatní psi zprávu o ukončení hry. Družice vyhodnotí jejich pozice a další dva, kteří jsou lišce nejblíže, získávají pro své sázkaře násobek jejich vkladu.“

„Když vsadím tisíc euro na vítězného psa, jaká bude výhra?“ zeptal se Nohejl.

„Až dvacet tisíc,“ řekl Alan. „Ale to byste musel vsadit na outsidera, který by vyhrál. Výhodnější jsou vyšší sázky, tak od deseti tisíc euro, to pak můžete získat přes sto tisíc výhry.“

„Ale je ta hra objektivní?“ zeptal se Nohejl. „Nemůže někdo třeba z vedení ovlivňovat podle kurzu sázek, kdo má vyhrát?“

„Ne,“ odpověděl Alan. „Tu hru vymyslel Max Woods a určil přísná pravidla. Teoreticky je nemožné, aby se to stalo. Foxin důsledně dbá na regulérnost hry. Psi jsou v naprosté anonymitě, jen pár lidí zná jejich pravou totožnost, a ti jsou neustále prověřovaní.“

„Kdo je ten Max Woods?“ zeptal se Nohejl.

„Byl to Američan s italskými kořeny, původně nějaký hajný,“ odpověděl Alan. „Ale před rokem zemřel.“

„Kdo firmu řídí teď?“ chtěl vědět Nohejl.

„V čele teď stojí Senta Lisi,“ vysvětloval Alan. „Maxova sestra. Nějaký majetkový podíl mají ještě Maxův syn Ben a pak dcera a snacha Senty Lisi. Ale tohle jde tak nějak mimo mě. Žijí v Atlantě a přístup k nim mají jen ředitelé poboček.“

„A psi se mezi sebou znají?“ zeptal se Nohejl.

„Ne,“ odpověděl Alan. „Kontakt mezi psy je přísně zakázán. Navíc tu jde i o peníze. Pes, který lišku chytí, dostává zvláštní prémii, takže se každý stará jen sám o sebe.“

„A vy jste pes?“ zeptal se Nohejl zvědavě.

„Na to vám nemůžu odpovědět,“ řekl Alan odmítavě. „Zaměstnanci Foxinu nesmějí mluvit o své pozici ve firmě ani sami mezi sebou. To je jedno z pravidel. Ať jste vrátný nebo manažer, nesmíte to nikomu říct.“

„Zajímavé,“ řekl Nohejl. „Takže pokud byste byl pes, kdo by to o vás věděl?“

„Jen ředitel pobočky,“ odpověděl Alan. „Jen ten je v kontaktu se psy, kteří žijí v jeho teritoriu. Ostatní psy nezná.“

„Takže čeští psi existují?“ nadhodil Nohejl.

„Patrně ano,“ připustil Alan. „Ale pražská pobočka je relativně nová. Funguje jen dva roky a má na starosti i další země ve střední Evropě.“

„Ale vy byste se na psa určitě hodil,“ mrkl na něho Nohejl.

„Jestli narážíte na mé jméno, tak ano,“ usmál se Alan. „Už jsem si zvykl. Ve škole to byl ale děs. Nedokážete si představit, co jsem zažíval. Děti umějí být kruté.“

„Ale dokážu,“ broukl Nohejl. „Já měl zase vždycky trochu nadváhu. Určitě bych býval raději Alan než bečka, sádlo, tlustoprd nebo ty další tituly, na které si už ani nepamatuju.“

Oba se při vzpomínce na dětská léta mimoděk poněkud schoulili.

„Ale Malchow není české příjmení,“ řekl Nohejl. „Odkud byli vaši rodiče?“

„Byli Češi už několik generací,“ řekl Alan. „Otcův rod pocházel z Německa, z oblasti, kde dřív žili západní Slované. Malchow bylo místo, kde stával pohanský chrám, který byl vyvrácen v roce 1147. Je o tom písemná zmínka v Magdeburských análech. Našly se tam prý sošky nejrůznějších zvířat, hlavně psů a vlků. Vypadá to, jako by ten chrám byl zasvěcen nějakému bohu lovu.“

„Jak to všechno víte?“ podivil se Nohejl.

„Matka byla historička,“ odpověděl Alan. „Pátrala po původu příjmení Malchow. Měla nejrůznější teorie. Například že Malchow znělo původně Volchv, což znamenalo čaroděj, a že to byla velmi významná svatyně. Křesťanští mniši však, jak je známo, ničili vše, co bylo s pohanstvím spojeno, a mátli veřejnost buď záměrně, nebo jen prostě nepřesně slyšeli jméno. Tak se podle ní stalo z vo ma. Taky usuzovala, že možná nechtěli do křesťanských kronik psát jména, která měla pro pohany význam. Podle její další teorie slovo volchv znamenalo původně vlk, nebo ten, kdo chová vlky, protože vlk byl u starých Slovanů magické zvíře podobně jako pes. Čarodějové žili sami a bloudili mezi světy stejně jako vlci.“

„Zajímavé,“ řekl nadporučík Nohejl. „Vaše matka pocházela odkud?“

„Byla z rodiny ruského úředníka, jmenoval se Čučkin, který po říjnové revoluci utekl před bolševiky na Moravu,“ řekl Alan. „Jeho předci prý byli nějací bojaři.“

„Vidím, že vás ti psi docela pronásledují,“ zasmál se Nohejl.

„Jo,“ přikývl s úsměvem Alan. „Matka si toho všimla také, takových vodítek ke psům a vlkům. Proto mi taky dala jméno Alan. Aby mě prý ti staří bohové chránili.“

„A kde jsou vaši rodiče?“ zeptal se Nohejl.

„Zemřeli před pěti lety,“ řekl Alan. „Měli nás s bratrem, až když jim bylo přes čtyřicet. Byli jsme takoví vnukosyni, jak se říká. Matka tvrdila, že se stal přímo zázrak, když jsme se narodili, že už nedoufali. Proto se o nás velmi bála.“

„Každá rodina má nějakou svou legendu,“ přikývl Nohejl. „Je to docela zajímavé, vyvozovat, co jméno a příjmení znamená.“

„Jo,“ přikývl Alan. „Jen tomu nesmíte propadnout.“

K překvapení nadporučíka Nohejla sundal tričko a natočil k němu rameno, na němž spatřil Nohejl tetování v podobě velkého medailonu. Po bližším prozkoumání zjistil, že v ornamentech je skrytá hlava vlka.

„Proč to?“ zeptal se nadporučík Nohejl.

„Kvůli matce,“ pokrčil Alan rameny a oblékl si tričko. „Byla už vážně nemocná, problémy se srdcem, a donutila mě k tomu tetování. Prý má magickou moc.“

„A váš bratr?“ zeptal se Nohejl. „Měl tetování?“

„Ne,“ řekl Alan. „Nevěřil tomu.“

„A vy věříte?“ chtěl vědět Nohejl.

„Asi je něco mezi nebem a zemí,“ připustil Alan. „Já jen vím, že matka pak odešla naprosto spokojená.“

„Je to zajímavé, fakt zajímavé,“ zavrtěl Nohejl hlavou se šibalským zábleskem v očích. „Víte, moje žena byla za svobodna Vlková a naše dcera teď chodí s Voříškem.“

Neudrželi se a oba vyprskli smíchy.

„No, tak abych šel,“ vstal Nohejl. „Pokud se vaše švagrová do týdne nevrátí, dejte nám vědět.“

„Jistě,“ přikývl Alan. „A těšilo mě.“

„Nápodobně,“ řekl Nohejl upřímně.

Po jeho odchodu Alan zvažoval, co dál. Nenapadlo ho však nic jiného, než zajet do Prahy za Antonem Soticzem a zjistit, jestli nemá s náhlým Yvonniným zmizením něco společného. Aspoň bude mít na zítřek program.

Přestože byl na samotu zvyklý, nyní se mu nezamlouvala. Dřív ho doma čekával bratr a po jeho smrti Yvonna. Bolest nad jeho ztrátou je sblížila a stalo se to, co se stát muselo, když žijí muž a žena spolu pod jednou střechou. Ano, žárlil na Holíka, přestože si s Yvonnou stanovili pravidla svého soužití. Žádné omezování. On jí však podlehl. Dokonce se rozešel se svou dlouholetou přítelkyní Norou v době, kdy byla svatba na spadnutí. Yvonna byla plná života a upoutala ho tak jako žádná jiná žena. Ale nebyla to láska, spíš vášeň a fascinace její inteligencí.

Nora nesla jejich rozchod těžce. Ani pro něj to nebylo snadné. Tušil, že dělá velkou chybu. Ale nemohl si pomoct. Yvonnu chtěl, a Noru zase nechtěl podvádět. Věděl, že by vztah se dvěma ženami najednou mohl docela dobře fungovat. Nora měla svůj byt, takže by mohl jen přecházet od jedné k druhé. Yvonna mu dokonce rozchod s Norou rozmlouvala. Nebyl ale na takové dobrodružství stavěný. Vždycky dokázal myslet jen na jednu ženu. A Yvonna ho zcela ovládla. Smířil se s tím, že jednoho dne zvedne Yvonna kotvy a vytratí se z jeho života. Vždycky mu to naznačovala. Teď ho to však nepříjemně zaskočilo. Nepředpokládal, že k tomu dojde tak brzy. Zvykl si na ni.

DEN TŘETÍ, SOBOTA

V devět hodin dopoledne panoval v centrále Foxinu, v obrovské hale s mnoha kancelářemi oddělenými jen nízkými přepážkami, obvyklý ruch, přestože byl víkend. Ba právě o víkendu býval největší frmol. Zákazníci využívali dnů volna k zřizování účtů, k sázení či k dotazům na pravidla hry. Alan pokynul na pozdrav několika známým tvářím, ale nezdržoval je. Věděl, že přísné oko kamery sleduje veškerou jejich činnost. Ze zaměstnanců české pobočky ani jeden nebyl nadbytečný, každý měl přesně stanovené úkoly, které musel přesně plnit. Žádné chyby se nepromíjely. Ale i přes velké pracovní nasazení si všichni pochvalovali. V Česku nadstandardní platy za to stály.

Alan vyjel výtahem do třetího patra, kde měl kancelář Anton Soticz, ředitel pobočky. Obvykle se každá návštěva musela hlásit alespoň den dopředu, ale Alan věděl, že ho Anton, pokud v centrále je, přijme. A většinu času zde opravdu byl.

Před dveřmi ředitelského oddělení se Alan zastavil a zazvonil na zvonek.

„Alan Malchow,“ řekl do mluvítka na dveřích, když uslyšel známé zachrčení, které mělo znamenat prosím.

Sekretářka na konci telefonu beze slova spustila elektronický zámek a Alan vešel dovnitř. Za dveřmi ho čekal úplně jiný svět, než jaký se nacházel dole v centrální hale. Tady byly všechny kanceláře v samostatných místnostech a panovalo zde naprosté ticho. Sen všech těch, kteří zatím pracovali pohromadě.

Prošel chodbou a dostal se k dalším dveřím opatřeným elektronickým zámkem. Opět zazvonil. Kamera nad dveřmi zablikala a dveře se otevřely. Konečně se Alan dostal do hájemství Antona Soticze. Ticho zde bylo ještě hlubší, veškeré zvuky tlumil vysoký koberec a obložení stěn višňovým dřevem.

Minul několik dalších dveří a zaklepal na dveře Antonovy kanceláře. Nečekal na výzvu a vstoupil. Jeho oči, omámené tlumeným světlem výtahu a chodeb, dostaly intenzivní zásah. Dopolední slunce se nacházelo přímo za prosklenou stěnou Antonovy prostorné kanceláře.

„Alane,“ divil se Anton sedící za psacím stolem. „Máš přece dovolenou!“

„Ahoj,“ pozdravil Alan.

„Stalo se něco?“ zeptal se Anton.

„Nevím,“ pokrčil rameny Alan. „Právě proto jdu za tebou.“

„Posaď se,“ řekl Anton.

Alan měl pocit, že Anton ví, proč přišel.

„Byl jsi za Yvonnou?“ zeptal se Alan, jakmile dosedl do hlubokého, pohodlného křesla.

„Ano,“ přikývl Anton. „Chtěla se mnou mluvit.“

„Chce se vrátit?“ pátral Alan.

„Ano,“ přikývl Anton.

„Co ty na to?“ chtěl vědět Alan.

„Vezmu ji, pokud si to nerozmyslí,“ odpověděl Anton. „Byla perfektní pes. Máš proti tomu něco?“

„Nemám,“ řekl Alan. „Jenže se prostě po rozmluvě s tebou někam ztratila. Nenechala žádný vzkaz, kde je. Poslal jsi ji někam?“

„Ne,“ řekl Anton. „Domluvili jsme se, že nastoupí do výcviku po dalším kole. Bígl má zaječí úmysly.“

„Odchází?“ podivil se Alan.

„Stopuje čtyři roky,“ řekl Anton. „Je unavený a jeho žena čeká dítě.“

„Vsadil bych si na něho,“ řekl Alan. „Bude se chtít rozloučit jako vítěz.“

„Právě z toho mám strach,“ řekl Anton. „V posledním lovu bývá nejvíc úrazů. Zvažuju, že ho nepustím.“

„Bígl bude rozumný,“ nesouhlasil Alan. „Už kvůli ženě nebude riskovat.“

„V to doufám,“ řekl Anton.

„Takže Yvonna má nastoupit místo něho?“ chtěl vědět Alan. „Bude to silná smečka. Porvou se mezi sebou.“

„Bude na čase,“ odpověděl Anton. „Sázky začínají klesat. Potřebujeme trochu vzruchu. Zítra letím do Atlanty do centrály na schůzku s nejvyšším vedením. Požadují trochu víc vzrušení ve hře. Poslední dobou hra moc zintelektuálštěla, to se většině klientů nelíbí.“

„Chápu,“ přikývl Alan. „Přemýšlení bolí. A taky už dlouho nikdo při lovu nezahynul. Málo krve.“

„Ty víš, že já jsem s riskováním ve válečných oblastech nikdy nesouhlasil,“ ohradil se Anton. „Vždycky jsem ctil ta pravidla, která určil Max Woods.“

„Ty jo, ale vedení má po smrti starého pána asi jiný názor,“ nadhodil Alan. „Ale víš, že já se v těch majetkových propletencích moc nevyznám.“

„Senta Lisi, Maxova sestra, trvá na dodržování starých pravidel, nepřipustí žádné inovace,“ řekl Anton. „A ta má teď hlavní slovo. Tak to určil Max ve své závěti, když umřel. Jeho syn Ben, dcera Senty Lisi Nataša a Jeane Queen, vdova po synovi Senty Lisi, mají společně jen čtyřicet devět procent. Nemůžou ovlivnit její rozhodování. A paní Lisi pustila do vedení firmy jen Bena Woodse, a to jen proto, že musela. On po ní zdědí část procent, která na ni převedl prozatímně Max. Po její smrti bude mít padesát jedna procent Ben.“

„Co se stalo synovi paní Lisi?“ zeptal se Alan.

„Infarkt,“ ztišil Anton hlas. „Je to tak šest let. Prý nachytal svou ženu Jeane Queen s Benem. To víš, jemu bylo přes padesát a Benovi pětadvacet. Senta Lisi prý tehdy hrozně zuřila, ale Jeane Queen měla starého Maxe, vůdce smečky, omotaného kolem prstu, ten na ni nedal dopustit. Ostatně musel by potrestat i svého syna Bena, Jean Queen ho zcela jistě nemusela moc nutit do cizoložství. Přesto ji prý poslali do vyhnanství na nějaký ostrov, ale Ben tam prý za ní pravidelně lítá na porady. Asi spolu kují pikle proti paní Lisi a čekají, až umře. A Benova žena zase stojí za paní Lisi a pečou spolu proti Jeane Queen. Nataša si prý zase rozumí s Jeane Queen, ale nesnáší Bena.“

„To je jako v antické tragédii,“ zasmál se Alan.

Dělal před Antonem hloupého, ale že byli majitelé Foxinu mezi sebou na nože, nebylo žádné tajemství. Nepřátelství uvnitř rodiny doutnalo už léta a před rokem, po smrti starého Maxe, se rozhořelo naplno. I v tomto případě platilo, za vším hledej ženu.

Max Woods a jeho sestra Senta Lisi před lety založili v Atlantě sázkovou kancelář. Zbohatli a koupili počítačovou firmu a když začala éra internetu, vsadili vše na jednu kartu a vyplatilo se jim to. Liška na Internetu jim vydělávala miliony.

Max měl jediného syna Bena a jeho sestra Senta Lisi syna Patrika a dceru Natašu. Všichni žili v klidu do té doby, než se Patrik oženil. Bylo mu už kolem padesátky a vzal si dvacetiletou herečku z rodiny českých emigrantů, kteří utekli po osmašedesátém roce z Československa. Byl to prý velký poprask ve společenských kruzích, ale Max toho dokonale využil a sňatek předložil veřejnosti jako další porci „amerického snu“, jak chudá hérečka ke štěstí přišla, přičemž neopomněl zdůraznit, že i on začínal s jediným dolarem v kapse.

Janu Královou původem odněkud z Děčína překřtili na Jeane Queen a spokojenost byla na všech stranách. Jen Senta Lisi svou snachu nesnášela od první chvíle. Snad už tušila rodinnou tragédii. Jeane Queen prý měla v sobě něco, co dostalo každého muže na kolena. Šeptalo se, že se v její ložnici pravidelně střídají starý Max i mladý Ben. Že alespoň o Benovi to byla pravda, se potvrdilo, když je nic netušící trouba Patrik nachytal asi čtyři roky po sňatku ve své posteli. To zjištění nepřežil.

Přestože ji potrestali izolací na ostrově, bylo to domácí vězení jen naoko. Jeane Queen prý cestovala po celém světě a na ostrov se vracela, jen když se tam měla setkat s Benem či Maxem. Jedni tvrdili, že kvůli posteli, druzí, že jim Jeane Queen radí v podniku.

Situace se přiostřila, když starý Max zemřel. Senta Lisi získala dočasně jednapadesát procent a chtěla toho využít. Jeane Queen už neměla ochránce a Senta Lisi dělala všechno pro to, aby se pomstila za smrt svého syna. Říkalo se, že Jeane Queen od Maxovy smrti nikdo neviděl, protože ji Senta Lisi drží na ostrově v izolaci, a že k ní nepustí ani Bena. Jiní říkali, že Jeane Queen z ostrova uprchla a že ji hledá jak Senta Lisi, aby ji zničila, tak Ben, aby ji chránil. Co na tom bylo pravdy, však nikdo nevěděl. Také možná že nic.

„Ale mě teď víc zajímá, kde je Yvonna,“ řekl Alan.

„S tím ti nepomůžu,“ pokrčil rameny Anton. „Já jen vím, že pokud opravdu nastoupí, budu rád.“

„Já tedy ne,“ nesouhlasil Alan. „Ovšem nic s tím nenadělám. Má svou hlavu.“

Anton se na něho zkoumavě podíval.

„Víš, co jsem si nejdřív myslel?“ zeptal se.

Alan zavrtěl hlavou.

„Že v lovu jedete spolu,“ řekl Anton. „Za ty dva roky, co se znáte, jsi uštval lišku čtyřikrát. Předtím jsi ji uštval dvakrát a Yvonna taky dvakrát. Což je nadprůměr. Kdybyste vy dva dali hlavy dohromady, jste skoro nepřemožitelný tým.“

„Sám víš, že se to nesmí a že to ani nejde,“ odpověděl Alan.

„Nepoučuj starého vlka,“ zasmál se Anton. „V dnešní době? Nejsme schopní všechno zachytit. Stačí jen měnit mobily a notebooky a nikdo se nic nedozví. A ty si fakt myslíš, že jsme tak naivní a že nevíme, že většina psů má nějakého utajeného rádce, tedy psovoda?“

„Máš pravdu,“ usmál se Alan. „Tak proč si už nemyslíš, že spolu lovíme?“

„Protože jsi dvakrát po sobě nevyhrál,“ řekl Anton. „Skončil jsi ve středu pole. Myslím, že spolu byste uštvali každou lišku, nebo bys skončil aspoň na bodovaném místě.“

„Vždyť víš, že jsem vlk,“ řekl Alan. „A vlci jsou samotáři.“

„Alane, už musíš jít,“ podíval se Anton na hodinky. „Mám ohlášenou schůzku. A o Yvonnu se neboj. Řekl bych, že teď někde nabírá rozumy.“

„Proč mi ale nenechala vzkaz?“ řekl Alan.

„Za chvíli možná budete soupeři,“ odpověděl Anton. „Možná chce jen přetrhat pouta. Ale každopádně mi dej vědět, pokud se brzy neobjeví.“

Alan nastoupil do auta. Najednou si všiml lístku, který někdo nechal za stěračem. Spustil okno a lístek vzal. Bylo na něm telefonní číslo a poznámka NM. Yvonna, problesklo mu hlavou. V nejbližší prodejně koupil nový mobil a zavolal na číslo. Telefon zvonil, ale nikdo se neozval. Během chvilky však přišla na nový mobil esemeska: „AM?“

„Ano,“ odesemeskoval, že je opravdu Alan Malchow.

„BRZI KONTAKT,“ vzápětí přišla odpověď.

Alan moc velký češtinář nebyl, ale BRZI mu vyrazilo dech. Netušil, jestli je to záměr, nebo mu právě napsal nevzdělanec. Rozhodoval se, co má udělat. Jestli zůstat v Praze a čekat, nebo jet domů. Rozhodl se pro návrat do Brna. Pokud s ním chce někdo navázat kontakt, najde si ho kdekoliv.

Cestou pošilhával po telefonu a očekával známý signál příchozí esemesky. Nedočkal se. Mobil mlčel.

Domů se Alan dostal kolem šesté odpoledne. Zaparkoval auto v garáži a vešel do domu. Osprchoval se. Měl hlad, chtěl si zajít i na pivo a přemýšlel, koho ze svých známých požádá o společnost. Napadl ho Jelen, ale ten začínal pracovat na své habilitační práci a balady mu teď zcela zatemňovaly mozek. Bylo však ještě příliš brzy, a tak si šel uvařit aspoň kávu. Jakmile vešel do kuchyně, strnul. Na lednici byl vzkaz psaný Yvonnou. „Problém. Čekej.“

Rozladilo ho to. Rozhodně měl o dnešním večeru jiné představy, než aby tvrdl doma. Všiml si ale také, že vzkaz je napsaný na jiném papírku než obvykle. Nebyl utržený z bločku, na který si vždycky psali. Zcela jistě nebyl napsaný na papíře, který měli doma. To ho trochu znepokojilo. Zavolal tedy Yvonně znovu z telefonu, jehož číslo znala jen ona. Nevzala ho, přestože tentokrát již nebyl vypnutý.

Neměl rád, když mu někdo něco přikazoval, a Yvonnino chování ho naštvalo. Zavolal Robertovi, jestli nejde na pivo. Ten s nadšením souhlasil, byl rád, že má příležitost vypadnout z domu od ženy a roční dcery. Dali si schůzku v osm U Vola. Bylo tedy ještě dost času a Alan se rozhodl, že pohrdne taxíkem a dá přednost městské dopravě. Vzal si jen svůj starý mobil. Najednou neměl chuť s nikým neznámým komunikovat.

Na autobusové zastávce čekal jen chvilku. Posadil se na zadní sedadlo a nechal se kodrcat výmoly ve vyježděných cestách. Na další zastávce přistoupil muž jeho věku. Vrhl na Alana krátký pohled a posadil se. Jindy by si toho Alan ani nevšiml, ale dnes mu to připadalo podezřelé. Otočil se. Za autobusem jel červený Ford a příliš rychle se ztratil, když řidič zaregistroval Alanův zájem.

Alan nevěděl, jestli si nevymýšlí, ale měl pocit, že je sledovaný. Na další zastávce pro jistotu vystoupil. Muž v autobuse si ho nevšímal, ale když se autobus rozjel, přiložil k uchu mobil. Náhoda? Co by ale po něm kdo chtěl, aby ho nechal sledovat!

Počkal na další autobus. Tentokrát ho do konce jízdy nic neznepokojilo. Přesto se však ze Zvonařky coural pěšky. Ať se hoši projdou a vychutnají si krásy Brna, pokud ho sledují. Schválně se procházel další půlhodinu, ale žádný nepatřičný pohyb za sebou nezaregistroval. Krátce po osmé vešel k Volovi. Robert už seděl u stolu a nasával napěněný mok.

Po dvou hodinách zábavy se přesunuli do oblíbeného baru. Narazili tam na dalšího známého ve společnosti dvou dívek a večer začal být zajímavý. Alan moc nepil. Měl nejistou předtuchu, že takhle v pohodě ten večer neskončí. Nechtěl se příliš rozhlížet, ale upoutala ho dívka, která vešla do baru asi za půl hodiny po něm se skupinou nějakých studentů. Dívala se na něho. Nezastírala svůj zájem a stejně jako on nenápadně sledovala osazenstvo lokálu. Když však na ní jednou Alan utkvěl pohledem trochu déle, měl dojem, že mírně zavrtěla hlavou, než sklopila oči. Naprosto nechápal, co se děje, ale události posledních hodin ho nutily k obezřetnosti. Pak se už na dívku nepodíval.

V jednu hodinu se Alan a jeho přátelé zvedli k odchodu. Dívka odešla už před půlhodinou se svou společností.

Před vchodem k Alanově údivu stál taxík jeho spolužáka Standy. Alan se rozloučil s ostatními, kteří ještě měli v plánu obrazit noční podniky, a nastoupil do taxíku. Něco tady nehrálo. On sám přece Standovi nevolal.

„Ahoj,“ řekl Standa naštvaně. „Že jsi konečně vylezl! Jak dlouho jsem měl ještě čekat?“

Alan položil prst na rty v náznaku, ať nic neříká, a odpověděl: „Promiň.“

Standa se zatvářil vyjeveně, ale mlčel. Alan vzal mobil a položil ho k taxíkářově vysílačce, která právě sdělovala, kde je čekající pasažér. Ozval se známý signál rušení. Standa na něho vyvalil oči ještě víc. Alan na jeho zvědavá gesta pokrčil rameny, že neví, co se děje.

„Tak jedeme,“ řekl Standa.

„Raději vypnu mobil,“ řekl Alan. „Nestojím o to, aby mě teď někdo sháněl.“ Dodal jakoby nevrle.

„Proč na mě čekáš?“ zeptal se Alan sotva slyšitelně, když avizovaný úkon provedl.

„Volala mi nějaká holka, že tě mám vyzvednout od Vola, že asi budu chvíli čekat a že tě mám přivézt do Barcaly,“ řekl Standa.

„Kdo to byl?“ chtěl vědět Alan.

„To bys měl spíš vědět ty!“ odpověděl Standa.

„Já jsem z toho jelen,“ řekl Alan. „Nevím, co se děje. A vůbec se mi to nelíbí. Poslouchej, příště přijeď, jen když ti zavolám já. Nechci, aby ses do něčeho zamotal.“

„Dobře,“ souhlasil Standa. „A chceš do té Barcaly?“

„Jo,“ řekl Alan. „Když už mě někdo pozval, přece ho nezklamu.“

Barcala byla nóbl podnik pouze na objednávku. Pokud někdo chtěl místa, musel je zamluvit minimálně týden dopředu, aby měl jistotu, že nebude odmítnut, nebo musel mít štěstí, že někdo nepřišel. Bylo to však ideální místo pro utajenou schůzku. Teď téměř v půl druhé neměl nikdo nezvaný šanci se do podniku dostat, ani kdyby byla volná místa. Za půl hodiny zavírali.

„Pan Malchow?“ zeptal se naditý řízek stojící před vchodem, když k němu Alan přišel.

„Ano,“ odpověděl Alan.

Ničemu se nedivil. V Barcale všechno fungovalo jako hodinky. Nebyl tu častým návštěvníkem, ale toho svalovce si dobře pamatoval. Nikdy nechyběl.

Muž ustoupil ze dveří, Alana pustil dovnitř a opět zaujal postavení strážce harému s rukama na prsou.

Alan sestoupil po schodech do sklepů, v nichž se Barcala nacházela. Byly vybudovány někdy ve 14. století a gotika z nich jen čišela. Dole pod schody už čekal číšník, který se ujistil, že jde o pana Malchowa, a odvedl ho do jednoho z menších salonků. Otevřel Alanovi dveře a zase je úslužně zavřel, jako by to měl přikázáno.

Alan se zorientoval v místnosti a užasl. U stolu asi pro deset lidí seděla sama ona neznámá dívka z baru. V riflích a v medově žíhaném tričku vypadala jako malá tygřice.

„Ahoj Alane,“ řekla dívka cizím měkkým přízvukem a pokynula mu, ať se posadí proti ní.

„My se známe?“ zeptal se a nabízenou židli přijal.

„Osobně ne,“ připustila dívka. „A nevím, jestli ty o mně víš. Já tě znám z vyprávění.“

„Ano?“ jistil se Alan.

„Já jsem Rita Bergerová,“ řekla dívka.

„Rita Bergerová?“ vydechl Alan. „Johanova příbuzná?“

„Ano, sestra,“ přikývla Rita.

Vypadala maximálně na pětadvacet, ale v šedých očích měla suverenitu, jakou přinášejí jen zkušenosti. Přestal odhadovat její věk, věděl, jak je to ošemetné. Pět, deset let u pěstěných žen nehraje roli. A že Rita nemá do kapsy hluboko, bylo zřejmé, přestože se to snažila zastřít běžným oblečením puberťáků.

„Poslouchej, Rito, co to má všechno znamenat?“ zeptal se. „Takové tajnůstkaření!“

„Možná je to zbytečné opatření,“ řekla Rita. „Ale musím se jistit. Nevěřím nikomu.“

„O co jde?“ popoháněl ji Alan.

„Jde o Johana,“ řekla Rita.

„Ale on přece zemřel,“ řekl Alan.

„Byl zavražděný,“ upřesnila Rita.

Alan zůstal konsternované sedět. „Přece se zabili i se ženou v autě.“

„To je to, co předpokládala policie,“ řekla Rita. „Podle mě to byla vražda.“

„Proč ses ale ozvala tak pozdě?“ nechápal Alan. „Zemřel před dvěma lety.“

„Já jsem si nejdřív taky myslela, že šlo o nehodu,“ přiznala Rita. „Ale pak jsem si dala všechno dohromady. Byla to vražda.“

„Jak jsi na to přišla?“ zeptal se Alan zvědavě. „A proč jsi přišla právě teď a proč právě za mnou?“

„Za tebou jsem přišla, protože ti Johan důvěřoval,“ řekla Rita. „Stále o tobě mluvil. Měl tě rád. A teď jsem přišla, protože jsem zjistila některé důležité věci.“

„Jaké?“ chtěl vědět Alan.

„Všechno po pořádku,“ řekla Rita.

„Myslím ale, že nemáme čas,“ mínil Alan. „Ve dvě zavírají.“

„Můžeme tu být třeba do rána,“ uklidňovala ho Rita. „Majitel je můj příbuzný.“

„Neříkej!“ podivil se Alan.

„Bratranec mé matky,“ řekla Rita. „Přece víš, že byla Češka provdaná do Německa. Jinak bych česky neuměla.“

Alan přikývl, i když o původu Johanovy matky neměl nejmenší tušení.

„Takže když naši zemřeli, bylo mi deset,“ začala Rita vyprávět. „Johan byl o deset let starší než já. Zůstal v Německu a mě si vzala k sobě moje babička do Pelhřimova.“

„Počkej, to mi chceš vyložit celou vaši rodinnou story?“ bránil se Alan.

„Nech mě domluvit,“ ohradila se Rita netrpělivě. „Všechno, co ti řeknu, je důležité pro náš případ.“

„Nevím nic o nějakém našem případu,“ podotkl Alan ironicky. „Mám pocit, že nás spojují jen ta psí jména.“

„Jo,“ usmála se Rita. „Alan a Rita, pes a fena, to máš pomalu celou smečku. Ale poslouchej!“

Alan povzdechl na znamení rezignace.

„Takže já do osmnácti vyrůstala v Pelhřimově. Pak jsem studovala v Londýně angličtinu. S Johanem jsme se vídali málo, on žil v Hamburku a stejně byl stále v trapu.“

„Jestli píšeš anglicky jak česky, potěš bůh,“ neodpustil si Alan.

„No, česky moc psát neumím,“ přiznala se Rita se zapýřením. „Pak se Johan oženil. Jeho žena se jmenovala Sára. Byli spolu půl roku a zemřeli.“

„Stále ale nechápu, proč mi tohle celé vyprávíš!“ řekl Alan.

„Já jsem se s jejich smrtí už pomalu smiřovala, když mi přišel jeden mejl,“ nenechala se vyvést z míry Rita. „Paul a Helene Haysovi z Jihoafrické republiky a Adam a Miriam Pernerovi z Austrálie. Netušila jsem, o co jde. Myslela jsem si, že je to nějaký omyl. Pak mi to ale nedalo a začala jsem zjišťovat, co jsou zač. Haysovi zahynuli v červnu 1998 při autonehodě, Pernerovi v červnu 2000 na moři. Johan a jeho žena zahynuli v červenci 2002 při autonehodě.“

„Proč myslíš, že to má spojitost?“ zeptal se Alan. „Dokážeš si představit, kolik lidí v tu dobu zahynulo?“

„Ale ti nebyli zaměstnanci Foxinu,“ upozornila ho Rita. „Všichni ti muži byli psi!“

Alan otevřel překvapením pusu.

„A všichni byli bez příbuzných a krátce před smrtí se oženili,“ pokračovala Rita. „To už je moc náhod najednou, nemyslíš? Nedalo mi to spát, ale nevěděla jsem, co s tím. Tak jsem se nechala zaměstnat ve Foxinu.“

„Pokud mi naznačuješ, že tu jde o nějaké spiknutí, jak to, že tě u Foxinu zaměstnali?“ nechápal Alan.

„Já byla jen v ekonomickém oddělení, běžná úřednice“ řekla Rita. „Žádná elita, kterou by prověřovali. Navíc jsem si předtím nechala přepsat jméno na Tajovská, to je jméno mé matky za svobodna.“

„A co jsi zjistila?“ zeptal se Alan.

„Že vždycky čtrnáct dnů před jejich smrtí byly u Foxinu otevřeny nové účty s vklady přes sto tisíc dolarů, které byly do měsíce zrušeny, protože žádný z nich nevyhrál a nikdo dál účet neaktivoval.“

„Nerozumím tomu,“ přiznal se Alan. „Na co sázeli?“

„Na běžný závod,“ řekla Rita. „V prvním případě na ratlíka, v druhém na chrta a v třetím na hasky.“

„Cože?“ vykřikl Alan. „Na hasky?“

„Ano,“ odpověděla Rita unaveně.

„Hasky byl Johan,“ vyhrkl Alan s hrůzou v hlase.

„Vím,“ řekla Rita. „Takže ratlík byl Hays a chrt Perner.“

„Neznal jsem je,“ řekl Alan. „Znám jen pár psů, s kterými jsem se náhodou setkal při lovu, a to většinou jen pod jejich psími jmény. Snad víš, že máme zakázáno vzájemně se kontaktovat. Toleruje se jen náhodné setkání. Žádná přátelství, žádné sympatie, prostě každý sám za sebe. Jinak letíš.“

„Znám pravidla,“ řekla Rita.

„Co myslíš, že tohle všechno znamená?“ zeptal se Alan chmurně.

„Že někdo pořádá vždy po dvou letech hon na psy a jejich manželky,“ řekla Rita. „Vyberou osamělé psy bez blízkých příbuzných, bez dětí, kolem kterých nebude moc rozruchu.“

„Ale proč?“ děsil se Alan.

„Někdo za to platí,“ usoudila Rita.

„Kolik těch účtů bylo?“ chtěl vědět Alan.

„Vždycky kolem tří stovek,“ řekla Rita.

„Třicet milionů dolarů,“ ztuhl Alan.

„No a teď se účty s nadstandardními sázkami objevují znovu,“ upozornila ho Rita. „Proto jsem přišla.“

„Na koho sázejí?“ zježily se Alanovi vlasy hrůzou, že uslyší jméno psa, kterého osobně zná.

„Na vlka,“ řekla Rita.

„Bože,“ hlesl Alan.

„Znáš ho?“ zeptala se Rita soucitně.

„Já… já jsem vlk,“ řekl Alan tiše.

Ritě se úděsem rozevřely oči: „Ty?“

Jejich oči se do sebe vpíjely.

„Proč ty?“ dodala Rita po chvíli hrobového ticha.

„V nejmenším netuším,“ řekl Alan.

„Přece nejsi ženatý!“ ujišťovala se Rita.

„Nejsem,“ přitakal Alan. „Ale mám švagrovou a ta se někam ztratila.“

„Co se bude dít?“ řekla Rita.

„To nevím,“ přiznal Alan. „Ale jak jsi na tohle všechno přišla? Databáze přece není volně přístupná!“

„Přístupná nejsou jen jména a adresy psů,“ řekla. „Jsou vedeni jako běžní zaměstnanci. Třeba Perner byl skladník, Johan právník. Účty jsou ale volně přístupné. Pochop, že se jedná o miliony účtů po celém světě. Tisíce jich vznikají a zanikají, protože to někdo jen zkusí, a když nevyhraje, už účet neaktivuje. Tohle není schopný nikdo zkontrolovat, pokud neví přesně, co hledá. Já jsem si narazila správce sítě pobočky v Londýně. Chtěl se vytáhnout a dost kecal. Když jsem pochopila systém, nebylo těžké si informace zjistit. Ale i tak jsem nad tím strávila měsíce.

Problém je v tom, že pokud mám pravdu a lov na psy někdo opravdu pořádá, je to jen hrstka lidí. Zbytek Foxinu nemá ani páru, co se jim pod střechou děje. Lítají tam obrovské částky, kdo by se zajímal o pár účtů.“

„Řekni mi přesně, co se stalo těm utraceným psům?“ požádal ji Alan.

„Haysovi se vybourali a uhořeli v autě,“ řekla Rita. „Pernerovi se utopili při plavbě na moři. Převrátila se jim loď. Jejich těla vůbec nenašli. Johan a Sára se taky vybourali, na dovolené ve Francii. Vím jen, že je jel identifikovat někdo z Foxinu.“

„Proč ne ty?“ divil se Alan.

„Johan mě neuvedl v protokolu, aby mně byla oznámena zpráva o jeho úmrtí,“ řekla Rita.

„Počkej,“ zarazil ji Alan. „Takže oni vůbec netušili, že má sestru?“

„Ne, to ne,“ řekla Rita. „Uvedl mě v protokolu, ale připsal, že se nestýkáme.“

„Proč to udělal?“ nechápal Alan.

„Já fakt nevím,“ řekla Rita. „Říkal jen, že je to taková pojistka, kdyby nastaly nějaké problémy, aby mě z toho vynechali.“

„Jaké problémy?“ chtěl vědět Alan.

„Asi měl na mysli právě tohle,“ řekla Rita. „Abych ho jednou nemusela jet identifikovat.“

„S jeho ženou ses znala dobře?“ zeptal se Alan.

„Viděla jsem ji jen dvakrát,“ odpověděla Rita. „Na svatbě a pak když mi přijeli oznámit, že je těhotná. To bylo asi měsíc před tou nehodou. Byla milá.“

„A jak jsi vlastně zorganizovala naše setkání?“ vzpomněl si Alan na to, co mu od prvopočátku vrtalo hlavou.

„Když jsem zjistila ten pohyb na účtech, vzala jsem si dovolenou a jela tě hledat,“ vysvětlovala Rita. „Věděla jsem, že se máš vracet z Austrálie. Všechno je v těch počítačích. Tak jsem si na tebe počkala na letišti a viděla tě, jak se bavíš s tím taxíkářem. Připadalo mi, že se znáte. Napsala jsem si číslo mobilu, který měl na taxíku. Pak jsem tě sledovala do Křtin i do Prahy.“

„Jsi fakt dobrá,“ pochválil ji Alan. „Já si tě vůbec nevšiml.“

„No jo, chlapi ženské za volantem obvykle neberou vážně,“ řekla Rita. „A taky jsi neměl důvod si myslet, že tě někdo sleduje. O tom chlapovi, co s tebou přiletěl, taky asi ani nevíš.“

„Cože?“ vykřikl Alan. Z celého letadla si pamatoval jen tu hezkou ženu.

„Přiletěl s tebou a pak za tebou jel červeným fordem, který na něho čekal před letištěm,“ řekla Rita. „Taky jsem ho pak viděla dnes v tom baru.“

„Tak proto taková konspirace?“ nadhodil Alan.

„Nechci, aby mě s tebou někdo viděl,“ řekla Rita. „Jestli jsi na utracení, svezla bych se s tebou určitě i já.“

„To je velmi povzbudivé,“ řekl Alan ironicky.

„Jen pravdivé,“ soudila Rita. „Nemá smysl si nic namlouvat. Tady stojíme proti organizaci, o které nic nevíme. Bude proto lepší, když oni nebudou nic vědět o nás. Navrhni, jak se budeme kontaktovat.“

„V Hypernově ve dvě hodiny pozítří u toaletních papírů,“ navrhl Alan.

„Takové rande jsem ještě opravdu nezažila,“ komentovala jeho návrh Rita.

„Mám plán,“ řekl Alan.

„Jaký?“

„Uvidíš,“ odbyl ji.

„A když to bude akutní?“ jistila se Rita.

„Nezbývá než poslat esemesku,“ řekl Alan. „Napiš SOS, a pokud to bude možné, za dvě hodiny v restauraci Na Zahrádce. Je kousek od mého domu.“

„Fajn,“ souhlasila Rita. „Co budeš dělat?“

„Přemýšlet, proč mě honí,“ řekl Alan. „A ty zkus zjistit ještě něco o té Johanově nehodě.“

„Dobře,“ přikývla Rita.

„Kam půjdeš teď?“ chtěl vědět Alan.

„Přespím tady,“ řekla Rita. „Možná budou hlídat, kdo odsud bude vycházet. Jinak bydlím v hotelu Continental.“

„Fajn,“ přikývl Alan. „Dávej na sebe pozor.“

„Nápodobně,“ řekla Rita.

Před podnikem stál taxík, jako by na Alana už čekal. Nasedl, udal adresu a před domem zaplatil. Nepídil se po tom, kdo ho objednal. Měl tušení, že to Rita nebyla.

Doma zamířil do kuchyně, jestli nebude na lednici další vzkaz. Byl.

Yvonnin nyní už trochu roztřesený rukopis mu sděloval: „Alane, fuj! Tohle už nedělej! Zůstaň v boudě.“

Alana obešel mráz. Tohle by Yvonna sama o sobě nikdy nenapsala. Začínal mít strach. Jestli chce někdo jeho, proč do toho zatahují Yvonnu!

Osprchoval se a uložil se k spánku. Přestože byl unavený, usnout nemohl. Neustále probíral zážitky z dnešního dne. Proč ho chtějí zlikvidovat? Přišli snad na to, že mu Yvonna při lovu pomáhá, a chtějí se jich zbavit? Jakákoliv pomoc byla při lovu striktně zakázaná. Jak však řekl Anton, téměř každý pes měl svého psovoda. To se uhlídat nedalo. Za to by museli utratit snad všechny psy.

Přemýšlel o protokolu, který musí každý pes vyplnit, kdo má být o jeho případné nehodě informovaný. On sám uvedl jen Yvonnu. V tom měla Rita asi pravdu. V případě jeho smrti by se o něho zajímala jen Yvonna. A kdyby zemřela i ona? Nebyl by už nikdo, koho by měli informovat. Dobře vymyšlené. Osamělí psi bez příbuzných byli snadná návnada pro lov za miliony končící smrtí. Kdo to všechno může organizovat?

Byl znepokojený, ale jedno bylo jisté. Yvonna zatím žije. Zatím.

DEN ČTVRTÝ, NEDĚLE

Ráno vstal v devět celý rozlámaný. Spal špatně a každý zvuk ho budil. Na něco čekal, a nevěděl na co. Tušil však, že se dočká brzy.

Posnídal a telefon, který se ozval v deset, mu připadal jako zoufalý výkřik. Okamžitě ho vzal.

„Ahoj Alane,“ ozval se elektronicky zkreslený mužský hlas. „Yvonna je u nás. Nemusíš se znepokojovat. Stačí jen, když se budeš řídit pokyny, které brzy dostaneš. Pak se s ní setkáš.“

Muž zavěsil, aniž měl Alan čas se na cokoliv zeptat.

Lov začal. Malý soukromý hon na lišku ohodnocený miliony dolarů. Jenže teď honí lišku jediný pes a neví, co bude na konci.

Za půlhodiny se telefon ozval znovu. Alan opět reagoval okamžitě.

„Už ti došlo, o co jde?“ zeptal se stejný hlas.

„Moc ne,“ přiznal se Alan. „Snad nějaký hon?“

„Trefa,“ řekl muž spokojeně. „Budeš hledat Yvonnu. Máš na to určený čas. Pokud ji nenajdeš do pátku do půlnoci, má holka smůlu. A ty pak následně taky. Neschopné lovecké psy nikdo nepotřebuje. Chápeš?“

„Ano,“ řekl Alan pokorně. Chtěl, aby muž cítil převahu. „Ale proč?“ zeptal se tak, aby to vyznělo udiveně a bezradně.

„Nebyl jsi hodný, pejsku,“ uchechtl se muž a zavěsil.

Alan si uvařil kávu a pustil televizi. Čekal na další telefonát a přemýšlel. Nebyl jsi hodný, pejsku. Opět mu zatrnulo. Nemohl se zbavit dojmu, že to všechno má opravdu něco společné s jeho spoluprací s Yvonnou. Co jiného?

Za všechny ty roky neměl jediný malér. Fungoval jako hodinky. Patřil k favoritům na horních příčkách pomyslného loveckého žebříčku. Johan byl průměrný pes. Ne, tohle společné neměli. Případy musí spojovat něco jiného. Johan byl ženatý, on má švagrovou Yvonnu. Ti dva předchozí utracení psi prý byli taky ženatí. Ano, to je ono! Organizátoři musí mít na psy páku, aby měli jistotu, že budou své blízké hledat. Takže láska… nebo v jeho případě pocit zodpovědnosti za bratrovu ženu. Dobře, ale to je jen prostředek vedoucí k cíli. Proč vybrali právě jeho? Určitě není jediný osamělý pes, určitě měli na výběr. Nebyl jsi hodný, pejsku. Tušil, že v té větě, aniž by si to ten muž uvědomil, je zakódováno všechno. Ano, nebyl jsem hodný.

Celkem šest vítězství za čtyři roky je velmi slušný výkon. Za poslední dva roky vyhrál čtyřikrát, a to i díky Yvonnině inteligenci. Byla chytrá jako čert. Vycítila i nepatrné souvislosti, které spojovaly indicie, jež pro dopadení lišky dostával. Vyhrál by i ty dva poslední lovy, ale usoudil, že by to nebylo dobré. Statisticky by se už nevešel ani do nadprůměru, na to by museli přijít, že neloví sám. Proto dva poslední lovy pustil, nemohl je přece zase vyhrát, ani skončit na špici startovního pole. Ale i tak se mu to vyplatilo.

Mops! Že by ten mluvil? Ne, mops ne. Byl by blázen. Nevyhrál už tři roky, navíc vždycky končil na posledních místech, nejdál od lišky. Vypadalo to na vyhazov, protože na něho už téměř nikdo nesázel. To, že mu dal v posledním kole tip a nechal ho vyhrát, ho zase vrátilo do oběhu. Navíc pomohl několika blouznivcům, kteří si přece jen na mopse vsadili. Teď vyhráli závratné částky, o kterých se jim ani nesnilo. Ani Foxin škodný nebyl. Napakoval se na vkladech na nyní neúspěšné favority.

Nemají na něho nic. Tohle ne. Tohle jim neměl kdo říct. Opět mu zatrnulo. Yvonna! Co když zmáčkli Yvonnu? Ale zase, jak by na ni přišli? Foxin přece není žádná výzvědná služba. Ale nejmodernější elektronická zařízení mohou být lákavá. O tom se přesvědčil u Standy v autě. Mobily byly odposlouchávány jen v době honu. Mělo to i své přednosti. Když se člověk ocitl v jakémkoliv nebezpečí, na zásah člověka sedícího na jeho telefonu se mu okamžitě dostalo pomoci. Když nechtěl, aby ho někdo slyšel, mohl mobil kdykoliv vypnout. Dohoda však zněla jen na půl hodiny.

Uvažoval o Johanovi. Poznali se v roce 2000 v Las Vegas. Setkali se u hracího stolu dva kroky od lišky, aniž by tušili, že jsou oba psi. Stačil však jediný vzájemný pohled a vycítili to. Alan odešel a nechal Johana lišku chytit jako prvního. On skončil druhý v pořadí. Nebyl tím pravým frenetickým štváčem. Stačilo mu i druhé místo. Pak často přemýšlel, proč tehdy Johanovi vítězství přenechal. Snad nějaká němá prosba v jeho očích? Dobrota, důvěra, radost ze života? Dodnes přesně neporozuměl tomu, co z Johana vyzařovalo. Věděl jen, že to byl hodný člověk.

Tehdy si také uvědomil, že opravdu nemusí vyhrávat, že pro něho bude lepší držet se zpátky.

Několikrát se pak s Johanem setkali záměrně. V době volna je nikdo nekontroloval. Rozuměli si. O Ritě se ale Johan nikdy nezmínil. Nebylo dobré probírat rodinné věci. Ty příliš svazují. Ani o jeho ženě nic nevěděl. Po svatbě ho Johan už osobně nekontaktoval. Občas se ozval na smluvený mejl, ale jen pozdrav.

O jeho smrti se vlastně dověděl náhodou. Všiml si, že už hasky nestavějí do honů. Zeptal se na to Antona. Ten se na něho jen tázavě podíval. Asi pochopil, že se znali. Zabil se v autě i se ženou, zněla jeho stručná odpověď.

Johanova smrt Alana mrzela, jako mrzí smrt každého známého, ale že by ho příliš ranila, se říct nedalo. Prostě život dal, život vzal, stejně jako spoustu dalších známých, kteří se tu a tam objevili a zase stejně náhle z jeho života zmizeli.

Telefon nepříjemně přerušil jeho úvahy.

„Ano?“ zvedl sluchátko po prvním zazvonění.

„Pavlov, sekvojovec, Jakutsko,“ ozval se opět zkreslený hlas a zavěsil.

Alan si okamžitě slova zapsal, aby je nezapomněl. Hon byl odtrouben. Hleděl na ta slova. Nedávala mu žádný společný smysl. V prvních fázích honu to vždycky takhle začínalo. Naprosté rozladění, že na tohle přece nemůže přijít. Teď však věděl, že tohle musí být něco velmi lehkého. Na hon měl jen pár dní místo obvyklého měsíce a pravděpodobně se vše odehraje pouze v republice; spoléhat na letenky nemohl on ani honci.

Sedl k internetu a hledal, co mohou mít tato slova společné. Během pár minut jejich smysl objevil. Výsledné slovo bylo mamut. Na chvíli ho zmátl Pavlov. Původně myslel, že se jedná o ruského vědce. Ale sekvojovec ho přivedl na správnou stopu. Sekvojovec je mamutí strom, v Pavlově mamuty našli, jakutština dala tomuto obru pojmenování. A kde hledat mamuta v Brně? Odpověď byla nasnadě: Antropos.

Vypravil se tedy do muzea. Doufal jen, že tam mamut stále stojí. Naposledy ho viděl před dvěma roky s Richardem a Yvonnou.

Nemýlil se. Zvíře tam čnělo stejně impozantní jako kdykoliv jindy. Prohlížel si ho s několika dalšími návštěvníky. Když odešli, pustil se do pátrání. Lístek s dalším vzkazem vykukoval pod obrovou nohou.

Rychle ho zvedl a prchal ven, aby nemusel někomu vysvětlovat, co v takové blízkosti vzácného obra činil.

Film, rádio, boty, Austrálie, znak. Další nápovědu si přečetl na lavičce blízko budovy. Chvíli seděl a zapojil asociace. Austrálie, klokan, kapsa, Sydney, králík, sucho, Maorové, mokro, voda, krokodýl, Krokodýl Dundee, počkat! Film Krokodýl Dundee v Austrálii, boty z aligátoří kůže, znak Brna krokodýl. Rádio Krokodýl. Že by to bylo tak lehké? Nechtělo se mu věřit, že by honci byli tak benevolentní. Přesto mu vycházel jedině krokodýl na Staré radnici.

Vstal a vyrazil tam. Krokodýl spokojeně visel a Alan se dal do zkoumání okolí. Lístek ležel v jednom z výklenků. Alan ho zvedl. Jak, procházka, první posezení. Hleděl na papírek a měl pocit, že si z něho někdo dělá legraci. Coby Brňákovi mu bylo jasné, že se jedná o Monte Bú. Jak neboli horský tur, tedy horská kráva, měl naznačovat Kraví horu, oblast procházek a laviček. První posezení, tedy první lavička.

Buď tohle dělal nějaký ignorant, nebo jde úplně o něco jiného, než je opravdový hon. Tohle ho znepokojilo. Vypadá to, že ho chtějí jen udržet v činnosti a nejistotě. Tohle je dětská hra.

Seběhl k parkovišti a přejel ke Kraví hoře neboli Monte Bú v brněnském hantecu.

Tušil, kterou lavičku musejí mít na mysli. Do téhle části s Yvonnou občas chodili. První lavička. Nic. Prohledal píď po pídi. Nic. Že by mysleli jiné první posezení? Na Kraví horu vedlo více cest. Ne, musí to být tahle. Jinak by to nemělo smysl. Přesto vstal s rozhodnutím obejít do večera každou lavičku, jíž začíná kterákoliv cesta. Popošel asi padesát metrů, když za sebou vycítil pohyb. Nenápadně se otočil. K prvnímu posezení přicházel muž, byl to ten, kterého viděl v autobusu. Alan zašel za keř. Muž šel spokojeně, ani se nerozhlížel, a posadil se na lavičku. Vytáhl z kapsy papírek, položil ho k noze lavičky a trochu zatlačil do trávy. Pak vstal a stejně klidně odcházel, aniž by věnoval pozornost svému okolí.

Alan byl z toho paf. Nevěděl, co si má myslet. Hrají si s ním? Nebo… nebo nepředpokládají, že by tak rychle chápal, a pak ho tady ještě nečekají? To by ale znamenalo, že ho vůbec nesledují. Že jsou si jistí, že poslušně splní jejich úkoly, aby zachránil Yvonnu. Rozhodl se rychle. Počkal, až muže ztratí z dohledu. Přiběhl k lavičce, vzal lístek a strčil ho do kapsy. Teď ho nezajímalo, co obsahuje. Znovu rychle vykročil. Zpovzdálí uviděl muže, jak nasedá do červeného fordu. Auto se rozjelo směrem k centru. Jako blesk přiběhl ke svému autu a nastartoval. Zamířil také do centra. Ford se mu však už ztratil. Nehleděl na to. Jel dál a na křižovatce ho opět dohonil. Ford nespěchal, muž se bavil s řidičem a oba pozorovali dívky na chodníku a zřejmě komentovali jejich vzhled. Sledoval je až k Internationalu, kde zaparkovali a odcházeli do hotelu. Měl štěstí, našel místo hned u vjezdu na parkoviště a kývl na výběrího, že zaplatí, až se vrátí zpět k autu.

Muži stále lenivěji kráčeli do části hotelu, kde se nacházely pokoje. Alan rukou ukázal recepční, že patří k oněm mužům. Kývla na souhlas a Alan spěchal za nimi. Ani se neohlédli. Bez zaklepání vkročili do jednoho apartmá.

Alan otevřel vedlejší pokoj. Byl by z něho dobrý zloděj. Naštěstí byl pokoj prázdný. Vešel na balkon a poslouchal. Z apartmá zněly hlasy, ale nerozuměl jim. Pak opět klaply dveře a nastalo ticho. Alan zariskoval. Přelezl na balkon patřící k apartmá a vešel do pokoje. Yvonna byla v pokoji sama, seděla v křesle a zírala na něho jako na smrt.

„Alane!“ vykřikla.

Vypadala dobře, ostatně jako vždy. Nezdálo se, že by jí kdokoliv nějak ublížil.

„Tiše,“ sykl Alan.

Soustředil se na ni a nevšiml si otevřených dveří do vedlejšího pokoje. Pohyb zaregistroval pozdě. Že z těch dveří někdo vyšel, si uvědomil, až když klesal k zemi.

„Alane!“ bylo poslední, co slyšel.

Vzpamatoval se za pár minut. Boule v zátylku svědčila o síle, kterou byl sražen k zemi. Pokoj byl prázdný. Jako by Yvonnina přítomnost zde byla jen sen.

Vyvrávoral z apartmá na chodbu. Děkoval bohu, že rána nekrvácí. Recepční, která ho před chvílí pustila nahoru, se na něho udiveně dívala.

„Prosím vás, kdo si pronajal pokoj 51?“ zeptal se Alan.

Recepční se ho zželelo. Vypadal opravdu ztraceně.

„Yvonna Malchowová,“ řekla, když se podívala do knihy.

„Děkuju,“ řekl Alan naprosto konsternovaný tím sdělením.

„Nepotřebujete pomoc?“ zeptala se ho znepokojeně.

„Ne, dík,“ odmítl Alan.

Byla moc hezká. Za jiných okolností by se ji zcela jistě pokusil sbalit. Teď však měl na mysli pouze Yvonnu. Proboha, jen ať jí něco neudělají!

Jak se dostal autem domů, si už za chvíli ani nedokázal vybavit. Po tom úderu byl stále jako v mrákotách.

V hale se natáhl na pohovku. Trochu to s ním trhlo, když se ozval telefon. Tentokrát ho nechal zvonit pěkně dlouho. Měl strach, co uslyší.

„Ano?“ zvedl konečně sluchátko.

„Ještě jednou a uvidíš!“ vyhrožoval hlas.

„Co uvidím?“ nechápal Alan. „Přece jsem měl za úkol Yvonnu najít! Dělal jsem jen to, co jste mi řekli!“

Muž praštil telefonem. Zřejmě neměl přichystanou odpověď na taková slova.

Rána v zátylku otekla a bolela. Ze mě asi nebude nikdy filmový hrdina, zoufal si Alan, když si na ni tiskl sáček s ledem.

Telefon se ozval znovu za půl hodiny. Tentokrát ho vzal hned. Nechtěl, aby za jeho vzdorovitost potrestali Yvonnu.

„Alane,“ ozval se její znepokojený hlas. „Není ti nic?“

„Ne,“ odpověděl Alan, ale slyšel, že Yvonně něco říká hlas v pozadí.

„Prý začnete znovu…“ Někdo jí vytrhl sluchátko z ruky.

„Dávej pozor,“ řekl muž, opět již přístrojem změněným hlasem. „Ještě něco podobného a už takhle mluvit nebude. Vidíš, že je zatím v pořádku. Takže začneme znovu. Zítra. Čas se ti krátí.“

Telefon oněměl.

Alan si začínal uvědomovat zoufalost situace. Tady vůbec nešlo o to, aby Yvonnu někde našel. On ji má najít v určený čas a na určitém místě. Kdyby šlo o hru podle pravidel Foxinu, byl by teď konec honu.

Pátek do půlnoci. Tušil, že je v pasti. Tam na něho budou přichystaní a tam ho utratí, a s ním i Yvonnu, pokud ji nezabijí už dřív.

Uvědomoval si jedno. Že Yvonnu musí najít do pátku odpoledne. Když je konec honu oznámen na půlnoc, přivezou ji tam pravděpodobně již několik hodin předtím, aby se mohli na něho připravit. On je musí předběhnout, jako to udělal dnes, ale současně si krýt záda. Když oni nedbají pravidel, nesmí ani on. Věděl ale také, že už ho honci nespustí z očí. Měl však ještě jeden trumf, o němž oni netuší.

Vzpomněl si na papírek z Monte Bú. Vytáhl ho z kapsy. Savana, step, tajga, jídlo. Ani tohle nebude těžké. Oni se ho totiž jen snažili zaměstnat, aby ho nemuseli příliš hlídat, a chtěli ho honit od čerta k ďáblu. Přitom by všechny tyhle věci měly mít něco společného s cílem. Co by to mohlo být? Zvířata, ty předchozí indicie byly také o zvířatech. Tohle vypadá na zvířata z různých kontinentů. Asi jsou pohromadě, tedy že by zoo? Jo, to bude zoologická zahrada; a další vzkaz měl být patrně někde u bufetu.

Takže i místo, na němž Yvonnu najde, má něco společného se zvířaty.

DEN PÁTÝ, PONDĚLÍ

Ráno se probudil celkem fit. Desetihodinový spánek mu pomohl. I boule splaskla. Byla jen citlivá na dotek.

Telefon se ozval v jedenáct. Zvedl ho hned.

„Piš si,“ přikázal hlas. „Hvězda, rok, Čína.“

Muž razantně ukončil spojení, což mělo Alanovi připomenout, ať si dá pozor. On však už nemínil skákat podle jejich pískání. Ne on, ale oni se budou snažit, aby ho dostali tam, kam chtějí. Po chvíli zkoumání sice usoudil, že se zcela určitě jedná o hvězdárnu, ale ani náhodou se tam dnes nechystal. Místo toho v jednu vyrazil do Hypernovy. Spokojeně pozoroval červený ford, který ho sledoval. Honci dávali ostentativně najevo, že ho mají v merku. Přestal si jich všímat. Rád by však viděl jejich obličeje, když místo k hvězdárně odbočil zcela jiným směrem.

Zaparkoval před Hypernovou, vzal si vozík a zamířil do budovy. Neohlížel se a nespěchal. Dával jim šanci, aby je měl v závěsu. Prošel turniketem do prodejních prostor. Dva muži, které znal z včerejška, v nevelké vzdálenosti za ním. Procházel kolem regálů a zastavil se u toaletních papírů. Prohlížel si ty, na jejichž obalech byly hvězdičky. Této činnosti věnoval deset minut. Pak se otráveně rozhlédl a sunul vozík k východu. Prošel pokladnou s omluvou, že to, co hledal, nemají. Vozík zasunul k ostatním vozíkům v hale a vydal se do části supermarketu, v níž se nacházely kanceláře. Muži poplašeně znejistěli. Do technického zázemí se za ním neodvážili. Alan rychle vyhledal místnost, v níž se nacházely výstupy z kamer. Zaklepal a otevřel. Kluk, který u přístrojů seděl a sledoval, zda mezi návštěvníky nejsou straky, na něho vrhl udivený pohled.

„Ahoj,“ řekl Alan. „Není tu Jára Matuška?“

„Jo, má dnes službu,“ kývl mladík s úlevou, že se nejedná o přepadení. „Zavolám ho.“

Vzal mobil a houkl do něho: „Járo, máš tu návštěvu.“

Jára doklusal během minuty a utíral si pusu. Bylo zřejmé, že byl někde na gáblu.

„Čau Alane,“ vyrazil ze sebe potěšeně.

„Něco potřebuju, Járo,“ udělal na něho Alan psí kukuč a mrkl na kluka.

„Jó… Petře… nemůžeš na chvíli?“ řekl Jára. „Vezmu to za tebe.“

„Tak co se děje?“ zeptal se Jára, když kluk vypadl.

„Někdo mě sleduje,“ přiznal Alan. „Neznám je a potřeboval bych zjistit, co jsou zač.“

„Stačí vstupní kamera?“ zeptal se Jára. „To bude jednodušší, než je hledat mezi regály.“

„Jasně,“ řekl Alan.

Jára vytáhl z přístroje jednu kazetu a vložil do něho jinou. Nahranou kazetu vsunul do přehrávače.

„Jak je to dlouho?“ chtěl vědět.

„Tak čtvrt hodiny,“ tipoval Alan.

Jára spustil přístroj a ozvalo se vrčení kazety. Po pár sekundách přístroj stopl a pustil obraz. Alan hleděl na obrazovku a sledoval přicházející lidi. Najednou uviděl sám sebe. Byl to legrační pocit. Nepřipadal si, že je tak tlustý jako na tom celuloidu. Vzápětí se objevili i jeho pronásledovatelé.

„Tak těchhle pár minut bych potřeboval nahrát,“ požádal Járu.

Ten kývl, vložil do přístroje další kazetu a na ni zkopíroval asi pět minut záznamu.

„Dík, máš to u mě,“ řekl Alan.

„Ty máš u mě mnohem víc,“ plácl ho Jára po rameni. „Měj se, chlape, a dávej na sebe pozor.“

Alan vyšel ze správních místností s mrzutým výrazem. Vypadal naštvaně. Kazetu měl pod sakem, které si pro tuto příležitost vzal, přestože bylo horko. Honci ulehčeně vydechli. Už si mysleli, že jim snad pláchl.

Alan vzal opět vozík a opět prošel turniketem na prodejní plochu. Stalo se to, s čím počítal. Oba muži zůstali stát za pokladnami. Věděli, že jim nikudy nemůže utéct. Stačilo jim, když ho uvidí, až se bude zase vracet.

Bylo za pět minut dvě.

Alan projížděl s košíkem mezi regály a přesně ve dvě skončil u toaletních papírů. Rita už čekala. Když procházel kolem ní, rozevřel sako a odhalil kazetu. Rita ihned pochopila. Vytáhla ji zpod řemene a strčila ji do tašky.

„Dej ji Antonu Soticzovi, řediteli pražské pobočky,“ řekl. „Ti dva muži, co procházejí brankou za mnou. Ať zjistí, kdo to je. Anton má stříbrný Mercedes s malým vlkem pověšeným na předním zrcátku. Počkej na něj u auta.“

„Já zatím nic,“ řekla Rita.

„Fajn,“ přikývl. „Všechno řekni Soticzovi. Věřím mu. Pomůže nám.“

Hodil do košíku pakl toaletního papíru a ubíral se k pokladně. Honci zbystřili, a když zaplatil, vyrazili za ním ven. Alan se způsobně vrátil domů.

Ve čtyři se ozval telefon.

„Co to má znamenat?“ zeptal se hlas výhružně.

„Tak to se ptám já!“ přešel Alan do útoku.

„Kdes to byl!“ hartusil hlas, ale již nezněl tak jistě.

„Tam, kam jste mě poslali!“ řekl Alan suverénně. „Ale vzkaz tam nebyl.“

Hlas na druhé straně polkl překvapením.

„Hvězda, rok, Čína,“ pokračoval Alan. „Hvězda – Hypernova, rok – něco, co potřebuješ denně, toaletní papír – vynalezli ho v Číně a navíc mají některé druhy na obalu hvězdičky.“

Alan se musel držet, aby se nesmál těm výmyslům, které vyplodil. „Takže já měl hledat vzkaz v Hypernově u toaletních papírů. Pro jistotu jsem prošel i všechny záchody, které se tam nacházejí, jestli jste nemínili je. A nic.“

Hlas na druhé straně byl evidentně zaskočený. „Hm,“ uvažoval. Nic ale asi nevymyslel, protože třískl telefonem.

„Uf,“ oddechl si Alan. Neměl však dobrý pocit. Strach o Yvonnu stále sílil.

Za hodinu se telefon ozval znovu.

„Tak ty si z nás děláš šoufky!“ řekl hlas podivným tónem.

„Alane,“ vykřikla někde z dálky Yvonna. Pak následovaly podivné zvuky, jako by plácání. Vzápětí se ozvaly Yvonniny vzlyky.

„To je jen začátek,“ řekl hlas. „Doufám, že jsi dobře slyšel. Už žádné podrazy. Do zítřka máš čas na zpytování svědomí. A my si tady trochu pohrajeme.“

„Ne,“ vykřikl Alan zoufale do sluchátka. To však už bylo opět němé.

To jsou jen výhrůžky, uvažoval Alan nervózně. Zatím jí nic neudělají. Ne, to by nemělo logiku. Zmetci jedni. Bylo mu na zvracení. Cítil se bezmocný. Sázejí na jeho nejistotu, že neví, co se s Yvonnou děje. Musí je předběhnout. Musí zjistit, kam ji chtějí odvézt.

Vzal všechny papírky se vzkazy. Mamut, krokodýl, Kraví hora; hvězdárna, tedy zvířata z horoskopů. Co to může mít společné! Mamut, krokodýl, kráva. V horoskopu je beran, býk, rak, ryby, lev. Co když je tu důležitý býk, když už předtím uvedli krávu! Zalitoval, že se nevydal k hvězdárně pro další vzkaz. Možná by teď byl moudřejší.

DEN ŠESTÝ, ÚTERÝ

Další den se telefon neozval. Honci mu dávali najevo, že oni jsou pány situace. Že on musí trpělivě čekat ve své boudě, až dá páníček příkazy. Uvědomoval si, že opravdu poslouchá. Celý den se potloukal kolem telefonu a modlil se, ať se ozvou. V knihovně našel nějaký horor o upírech. Hned na začátku zkonstatoval, že si měl zvolit nějakou jinou četbu. Řádění upírů jeho nervozitu ještě prohlubovalo.

Večer se už užíral obavami o Yvonnu i o sebe. Seděl v křesle přikrytý dekou a občas se otočil za sebe, jestli tam na něho nečíhá nějaký přízrak. Najednou se ozvalo zaťukání na dveře vedoucí do dvora. Příšerně se lekl. Nicméně k nim přišel a chvíli u nich stál. Opět někdo zaťukal. Alan si připadal jako malé dítě. Bál se otevřít, protože normální člověk by přece přišel hlavním vchodem. Co za těmi dveřmi je? Četbou zjitřená fantazie mu promítala na dveře draky, čaroděje, mimozemšťany, vetřelce a veškeré nestvůry, které mu předkládaly knihy, filmy i paměť předků zakódovaná v jeho genech. Neotvírej – říkal mu malý chlapec v něm, otevři – říkali mu dospělý muž a zvědavost. Byl na vážkách, na malého chlapce ještě docela nezapomněl.

„Alane,“ ozval se tichý ženský hlas. „To jsem já!“

Srdce se mu rozeběhlo ještě splašeněji. Yvonna. Utekla jim!

Otevřel a jeho dychtivost vystřídalo zklamání.

„Čekal jsi někoho jiného?“ zeptala se Rita.

„Ne,“ odpověděl Alan. „Co tu děláš! To není rozumné.“

„Můžu dál?“ tlačila se Rita dovnitř.

„Jistě,“ vzpamatoval se Alan a vpustil ji.

„Nedomluvili jsme se, kdy se opět setkáme,“ řekla Rita. „Nevím, co se s tebou děje. Chci ti pomoct.“

„Dáš si kafe?“ zeptal se Alan.

„Ne,“ řekla Rita. „Ale vínem bych nepohrdla.“

„Posaď se,“ vybídl ji Alan a z kuchyně přinesl láhev bílého vína a dvě skleničky. „Není vychlazené.“

„Nevadí,“ řekla Rita. „Cítím se sama. Potřebuju jen trochu iluzí.“

Vzala ze stolku knížku, kterou tam ve spěchu odložil.

„No, ty máš teda nervy!“ přečetla si název. „Sám v domě a ještě za takové nepřehledné situace.“

„Lepší než si číst o mordech,“ pokrčil Alan rameny.

„Ozvali se,“ konstatovala Rita.

„Ano,“ přikývl Alan. „Mají Yvonnu a mám ji najít.“

„Dokdy?“ chtěla vědět Rita.

„Do páteční půlnoci.“

„To není moc času,“ povzdechla Rita. „Máš představu, kde by mohla byt?“

„Ani náhodou!“

„Co budeme dělat?“ zeptala se Rita.

„Zatím čekat, až se zase ozvou,“ řekl Alan pochmurně. „Dala jsi tu kazetu Antonovi?“

„Ne, ještě se nevrátil,“ řekla Rita. „Jeho auto na parkovišti není. Pojedu tam znovu zítra.“

„Fajn,“ přikývl Alan a nalil do již vyprázdněných sklenic další víno. „Taky mi bodlo. A je docela dobré.“

„Jo, je dobré,“ souhlasila Rita.

Oba se začínali uvolňovat. Alan pustil cédéčko, které v přístroji patrně nechala Yvonna. Halou se rozlehly tóny gregoriánského chorálu. Alan přístroj vypnul. Obvykle se při chorálech s Yvonnou milovali. Poprvé ho tento druh hudby znervózňoval, ale Yvonna mu vysvětlila, že je to něco jako očišťování. Pomyslel si jen, že by se dávní mniši pořádně divili, k čemu budou jejich písně jednou sloužit. Paradoxy vládnou světem. Oni jimi lovili křesťanské duše, aby je přivedli k cudnosti.

Rita vypila další sklenici a Alan jí dolil zbytek vína.

„Ty máš teda splávek,“ podotkl.

„Jen stres,“ řekla Rita. „To neustálé vždy připraven mě dost deptá. Špatně spím. Potřebovala bych náruč, která mě bude v noci chránit.“

Alan ji chápal; sama v cizím městě nebylo nic příjemného.

„Tak jestli chceš, můžeš přespat tady,“ nabídl jí Alan. „Do hotelu tě v noci nepoženu.“

„Jo,“ kývla Rita. „Budu ráda.“

Alan měl vůči ní špatné svědomí. Nocleh jí nenabízel jen z lásky k bližnímu svému; ani on nechtěl být sám, zvláště po tak náročné četbě.

Přemýšlel, kde ji uloží.

Rita to však rozhodla za něho. Když se na ni podíval znovu, spala vsedě. Vzal ji za nohy a položil je na sedačku. Rita něco zamumlala a lehla si.

Přinesl deku a přikryl ji. Sedl si do křesla. Pozoroval spící Ritu a za chvíli se i jemu začaly oči klížit.

Odešel do své ložnice. Probudil se před druhou hodinou.

Rita ležela vedle něho v tričku i v riflích. Její tělo kopírovalo konturu jeho těla, jak se k němu tiskla jako dítě, které hledá bezpečí v matčině náručí. Najednou mu bylo fajn. Políbil ji do vlasů. Takový pocit už dlouho nezažil. Nora i Yvonna byly naprosto nezávislé, nikdy mu nedaly najevo, že by u něho hledaly oporu. Teď se v něm probudila rytířskost starých časů, Ritina odevzdanost zalichotila jeho mužské ješitnosti. Najednou zatoužil mít někoho, kdo bude patřit jen jemu, koho bude chránit a hýčkat. Ten okamžik trval jen chvíli, než se opět ponořil do spánku.

Vzbudil se v šest.

Rita už vedle něho neležela. Vyskočil z postele a seběhl dolů. V domě nebyla. Zkontroloval dveře do dvora. Byly odemčené. Zklamaně je zamkl a vrátil se zpět do postele.

Tušil, že pokud se honci ozvou, bude to daleko později.

DEN SEDMÝ, STŘEDA

Znovu se probudil v devět. Sotva sešel do haly, ozvalo se neúprosné vyzvánění telefonu. Skočil po něm a přetrhl třetí zazvonění.

„Stačil ti ten čas na přemýšlení?“ zeptal se mužský hlas v telefonu ironicky.

„Ano,“ odpověděl Alan pokorně.

„Tak fajn,“ řekl hlas vítězně. „Piš si. Kotě, sklep, ztráta, svatý.“

Telefon oněměl.

Alan zíral na papír a nevěřil vlastním očím. Oni si snad z něho utahují? Pak mu opět zatrnulo. Co udělali Yvonně, že jim to prozradila? Proboha, jen ať ji nemučili!

Nepotřeboval žádné slovníky, aby ten vzkaz rozluštil. Okamžitě pochopil, kde další lístek je. Minulý podzim navštívili s Yvonnou vinný sklípek v Mutěnicích. Pohostinné Slovácko jim učarovalo. Tak příjemný večer už dlouho nezažili. Víno a cimbálová muzika odnesly jejich starosti jako mávnutím kouzelného proutku. Yvonna pak dostala od majitele sklepu malé zrzavé kotě, které si odvezla domů. Kocourek však dlouho nevydržel v novém domově. Na jaře se ztratil. Patrně podlehl probouzejícím se touhám a pak už nenašel cestu nazpět. Yvonna však tvrdila, že ho vyhnal starý kocour ze sousedství, který nesnesl na svém teritoriu mladou konkurenci.

Alan okamžitě vyrazil směrem k Mutěnicím. Za necelou hodinu byl už v obci v lokalitě zvané Bůdy, což byla oblast, kde se nacházelo téměř pět set vinných sklepů. Auto nechal před restaurací Pod Bůdama a vyrazil na obhlídku sklepů. Nebyl si příliš jistý, že najde ten sklep, kde vloni s Yvonnou byli. Spleť uliček byla pro něho naprosto nepřehledná. Věděl však, že ve výklenku vedle dveří toho sklepa stojí soška svatého Urbana. To teď pro něho bylo hlavní vodítko. Procházel se uličkami asi půl hodiny a byl bezradný. Měl sice perfektní orientační smysl, ale viděl tehdy sklepy za tmy a neměl ani tušení, že tahle lokalita je tak rozlehlá.

Po další čtvrthodině konečně na správný sklep narazil. Svatý Urban hleděl na svět vlídně, jako by měl pochopení pro lidské slabosti. Patron vinařů ostatně ani jinak vypadat nemohl.

Alan nadzvedl sošku a zhluboka si oddechl. Lístek tam byl.

Mařko, jdu na pivo. Dojdu za hodinu.

Alanovi se udělalo nevolno. Vzkaz nepatřil jemu, ale nejspíš vinařově ženě, aby věděla, kde má svého muže hledat, pokud by si někdo přijel pro víno.

Proč chodíš na pivo, když máš víno zadarmo doma, nadával Alan v duchu. Začal prohledávat okolí, jestli nenajde svůj vzkaz. Vinař patrně papírky vyměnil. Napsal vzkaz ženě a dal ho na obvyklé místo. A papírek, který pod Urbanem na Alana čekal, někam zahodil.

Proboha, jak tohle těm honcům vysvětlím! Že v éře mobilů si někdo ještě píše takové vzkazy!

Lístek však nikde nenašel. V okolí se žádné odpadky nepovalovaly.

Kam ho mohl dát? Na zem ho nehodil, to bylo jasné. Buď ho má v kapse, nebo ho odhodil někam do koše. Zoufale se rozhlížel. Jeho pohled utkvěl na železném odpadkovém koši připevněném na tyčce. Na těch padesát metrů, které ho od koše dělily, zcela jistě trhl světový rekord ve sprintu. Začal se v něm přehrabovat jako o život. Obaly od nejrůznějších poživatin naštěstí sotva pokrývaly dno. Bílý papírek mezi nimi nemohl přehlédnout. Jezule, matka, klika, kůň. Úlevné vydechnutí teď mělo sílu vichru.

Jakmile však zkoncentroval svou pozornost na obsah sdělení, opět se ho zmocnil nepokoj. Co to má znamenat! Nechápal to. Vzpomínky přivanuly další výlet s Yvonnou. Tohle se mu už opravdu přestávalo líbit. Zadumaně sešel k restauraci. V jejích dveřích potkal vinaře, který tak pečlivě informoval svou manželku o místě svého pobytu. Asi se vracel zpátky do sklepa. Alana nepoznal. Na něho však Alan zapomenout nemohl. Připomínal mu chrta.

Objednal si guláš a minerálku a hleděl na papírek. Mozkem mu vířila spousta myšlenek. Další vzkaz se nacházel v Praze v galerii U Jezulátka proti kostelu Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici, patrně někde u nějakého díla, které představuje koně. Tam byli s Yvonnou loni o Vánocích. Yvonna mu koupila obraz s názvem Klika jako dům. Nechápal, proč jsou ty nápovědy tak průhledné. Jinému by neřekly nic, ale pro něho to bylo naprosto jasné. Zcela jistě ho jen potřebují zaměstnat a snaží se ho honit od čerta k ďáblu.

Když jel do Mutěnic, pečlivě sledoval, jestli ho nehlídají. Žádné auto však nevypadalo podezřele. Nesledují ho, přestože mu tím vyhrožovali. Jsou si jistí, že už poslouchá. To mu otvíralo další možnosti manévrování. Cesta do Prahy zhruba tři hodiny, tak dvě hodiny v Praze, dvě hodiny zpět do Brna. To je sedm hodin. Mohl by se ještě před cestou do Prahy zastavit doma a jakoby přemýšlet. Tím by mohl získat další dvě hodiny. Má devět hodin k dobru.

Věděl, že dost riskuje, ale rozhodl se to riziko podstoupit. Pokud půjde pouze podle instrukcí honců, budou mít převahu. On je ale musí nějak převézt. Zapnul mobil a napsal Ritě esemesku:

Galerie U Jezulatka v Karmelitské ulici v Praze. Vzkaz na listku pobliz nejakeho dila zobrazujiciho kone. Posli mi ta slova.

Během minuty mu přišla odpověď:

Jsem v Praze. Jdu tam.

Opět vypnul mobil. Poobědval a vydal se zpátky do Brna. Pokud mu Rita pošle další indicie, získá pěkný náskok. Patrně předpokládají, že další lístek, na který ho upozorní vzkaz v Praze, půjde hledat až zítra ráno. Možná na tom místě je už ale dnes. Pokud honci začali operovat po celé republice, musí tam ty lístky dávat s předstihem. Tím by mohl získat alespoň den náskoku. Uvidíme, co Rita.

Když projížděl kolem Continentalu, málem narazil do auta před sebou. Z dveří hotelu právě vycházela Rita. Její přítomnost v Brně ho naprosto rozhodila. Proč lhala, že je v Praze? V přímo katastrofálním rozpoložení přijel domů. Takže ani Ritě už nemůže důvěřovat. Je s nimi? Nemá snad za úkol zjišťovat, jaké má záměry, jak blízko či daleko je k nalezení Yvonny? Bylo mu špatně. Je opět na všechno sám.

Doma zapnul mobil. Esemeska od Rity na něho už čekala: Domov loutek. Nic mu to neříkalo. Věděl, že slova jsou opravdu z papírku z galerie U Jezulátka, o tom nepochyboval. Byly dvě možnosti. Buď má Rita v Praze společníka, nebo je spřažená s honci. Ale co když jen využila služeb Antona Soticze? Ten by přece měl být už zpátky v Praze. Zoufale si přál, aby se to vysvětlilo. Aby ho Rita nezradila, aby se o ni mohl opřít.

Jeho rozjímání přerušila další esemeska od Rity: SOS. To mohlo znamenat jen jediné. Schůzka v restauraci Na Zahrádce za dvě hodiny. Byly tři. V pět tedy zjistí, jak na tom je. Naložil se do vany plné vody a pěny. Takhle se mu vždycky líp přemýšlelo. Pro další vzkaz si půjde po schůzce s Ritou. Doufal, že během těch dvou hodin přijde na to, kam ho má „domov loutek“ nasměrovat. Pak bude mít celou noc na to, aby něco vymyslel.

Lázeň ho osvěžila. Domov loutek – co tím chtěli naznačit? Sedl k počítači a zadal domov loutek na vyhledávání. Během pár sekund mu počítač nabídl několik možností. Henrik Ibsen Domov loutek. Severskou literaturu celkem ovládal, ale že by Ibsen napsal Domov loutek, netušil. Otevřel nabízenou stránku a ztuhl. Henrik Ibsen Domov loutek, známý také pod jménem Nora. Už se ničemu nedivil. Neznepokojilo ho to. Nora byla minulost. Nechápal to nyní jako výhrůžku, snad proto, že mu již na Noře tolik nezáleželo. Veškerý jeho zájem byl upřený na Yvonnu, a ač si to nechtěl přiznat i na Ritu. Bylo půl čtvrté. Nora bydlela čtvrt hodiny cesty od jeho domu. Možná bude i doma. Byla učitelka, a pokud neodjela na dovolenou, zcela jistě tráví volný čas nad knížkami.

Nasedl do auta a za pár minut již parkoval před panelákem, v němž Nora bydlela. Vyběhl do druhého patra a zazvonil u jednoho bytu. Nora Novotná.

Otevřela okamžitě.

„Ahoj Noro,“ řekl Alan vysoké černovlásce.

Netvářila se překvapeně, přestože se už rok neviděli.

„Ahoj,“ kývla. „Čekala jsem tě.“

„Ano?“ zeptal se Alan ostražitě.

„Dnes jsem měla ve schránce dopis na tvé jméno,“ řekla. „Tušila jsem, že si pro něj přijdeš. Počkej, přinesu ho.“

Nechala ho stát před dveřmi, které trochu přivřela.

Nepotěšilo ho to. Přestože neměl moc času, představoval si, že bude Nora vstřícnější.

Ihned se vrátila a podala mu dopis v obyčejné bílé obálce. Alan Malchow, stálo na ní jemu známým rukopisem.

Strčil ho do kapsy. „Ani mě nepozveš dál?“

„Ne,“ řekla Nora bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování.

Zůstal rozpačitě stát a prohlížel si ji.

„Nějak jsi přibrala,“ řekl ne příliš galantně. „Ty jsi…“ Ujelo mu, když pochopil důvod jejích nadbytečných kil.

„Jo, jsem v pátém měsíci,“ řekla Nora a rukou se pohladila po břiše.

„Pospíšila sis,“ řekl Alan zklamaně a nitrem mu projel záchvěv žárlivosti. „Znám ho?“

„Ne,“ zavrtěla Nora hlavou.

„Proč tak rychle…“ zeptal se Alan.

„Je mi třicet,“ odpověděla Nora. „S tebou jsem ztratila šest let. Stejnou chybu dvakrát neudělám.“

Alan upřel oči na štítek na dveřích: „Máš své jméno.“

„Nevzali jsme se,“ pokrčila rameny Nora. „Ibsen měl pravdu. V nezávislosti je jistota. A papír ti stejně nic nezaručí.“

„Mrzí mě… ten rozchod,“ řekl Alan.

„Nemusí,“ odpověděla Nora. „Mně bylo jasné, hned jak Richard zemřel, jak to skončí. Byl jsi z ní úplně paf už předtím. A taky si rád hraješ na ochránce. Měla jsem pocit, že jsi docela rád, že ti zůstala na krku.“

„Nemluv…“ ohradil se Alan.

„… nesmysly?“ dokončila Nora rychle jeho myšlenku. „Já jen říkám, co jsem viděla.“

„Mohli jsme si chvíli od sebe odpočinout,“ řekl Alan. „Třeba jsme jen potřebovali oddech. Třeba bychom náš vztah obnovili.“

Nemyslel to vážně, ale chtěl ji trýznit. Věděl, že ho moc milovala a možná ještě miluje.

„Ne, Alane,“ řekla Nora velmi dospěle. „Už bych ti nikdy nemohla věřit. Ona by stejně jednou přišla další Yvonna, možná Lenka, Jana.“

„Víš, že nejsem žádný děvkař,“ ohradil se Alan.

„Ne, to nejsi,“ odpověděla Nora. „Ale taky nejsi věrný jako pes. To je ten problém.“

„A on je?“ zeptal se Alan poněkud podrážděně.

„Zatím mě nezklamal,“ odpověděla Nora. „A věřím mu. Mám s ním pocit jistoty. Takovou důvěru jsem k tobě neměla nikdy.“

Než stačil Alan vymyslet odpověď, ozvaly se dole na schodech rychlé kroky. Vzápětí se objevil vysoký štíhlý muž, vypadající jako majitel fitcentra, s odpadkovým košem v ruce. Překvapeně se na Alana a Noru podíval.

„Dobrý den,“ pozdravil Alana.

„Dobrý den,“ přikývl Alan otci Nořina dítěte a sjel ho očima jako rentgenem. To, co viděl, ho nepotěšilo. Muž byl hezký a o půl hlavy vyšší než on. Vnímal i to charisma důvěryhodnosti, které z něho sálalo.

„Tak ahoj,“ rozloučil se Alan. „A dík za dopis.“

„Ahoj,“ odpověděla Nora neutrálně.

Protáhl se kolem muže a sbíhal ze schodů.

„Kdo to byl?“ uslyšel.

„Jeden známý,“ odpověděla Nora tónem, jako by to nestálo ani za řeč.

„Jsi v pořádku, miláčku?“ zeptal se muž starostlivě.

Nořinu odpověď přeťalo zabouchnutí dveří.

Alan vyběhl z domu s pocitem zklamání. Žárlil. Šest let života s Norou se zřejmě jen tak snadno nedalo vymazat z paměti. Představoval si, že Nora teskní, zoufá si a že ho teď přijme s otevřenou náručí. Že si najde hned někoho jiného a do půlroku otěhotní, to ho nenapadlo ani ve snu. Dostala ho. Zasáhla jeho ješitnost.

Ženské jsou potvory, ulevil si nesmyslně, jako by zapomněl, že se s ní rozešel on. Měl plnou hlavu Nořiny nevděčnosti. Dopis v kapse ho najednou nezajímal. Měl pocit, že ho všichni opouštějí právě v době, kdy by stál o jejich podporu.

Dopis otevřel až doma. Jen dvě slova: Orwell, Laňka. Něco ho napadlo, ale neměl čas své asociace podrobně analyzovat. Bylo krátce před pátou.

V pět hodin vešel do restaurace Na Zahrádce. Rita už na něho čekala v čilém rozhovoru s Bárou. Vypadala unaveně. Na sobě měla opět rifle a tygří tričko. Před hotelem byla oblečená v bílém kalhotovém kostýmku a Alanovi připadalo, že velmi luxusním.

„Co si dáš?“ přivítala ho Bára.

„Jen minerálku,“ řekl Alan. „Možná ještě někam pojedu.“

Rita měla před sebou pivo. Má odvoz, napadlo Alana. K dnešní noci se nevrátil ani náznakem.

„Nejsi tu autem?“ zeptal se.

„Jsem,“ připustila Rita. „Myslela jsem, že bych mohla přespat zase u tebe.“

„Ne,“ odmítl Alan. „Hodím tě do hotelu a zpátky si vezmu taxík. Se mnou nejsi v bezpečí.“

„Jak myslíš,“ trošku se urazila.

„Jak bylo v Praze?“ zeptal se Alan.

„Jedu přímo odtud,“ řekla Rita nevinně. „Pomohla jsem ti aspoň trochu?“

„Jasně,“ přikývl Alan. „Pořídila jsi s Antonem?“

„Ne,“ odpověděla Rita. „Čekala jsem na něho před Foxinem, až se vrátí z Atlanty. Jeho auto se ale na parkovišti ještě neobjevilo.“

„Asi je stále v Atlantě,“ usoudil Alan.

„Asi,“ souhlasila Rita. „Už víš, co je s Yvonnou?“

„Ne,“ přiznal Alan.

„Máš aspoň nějaké tušení, co se děje?“ zeptala se Rita.

„Ne.“

„Alane, ty mi nevěříš!“ řekla Rita. „Já jsem ale na tvé straně. Opravdu ti chci pomoct.“

„Měla by ses od toho držet dál,“ upozorňoval ji Alan. „Začíná to pěkně smrdět.“

„Zítra se vrátím zpátky do Prahy a budu čekat na Antona Soticze,“ řekla Rita. „Předám mu tu kazetu. Možná nám pomůže.“

„Dobře,“ souhlasil Alan. „Ale pojďme už, hodím tě k hotelu.“

„Víš jistě, že tě nehlídají?“ strachovala se Rita.

„Nehlídají,“ uklidňoval ji Alan. „Jsou si jistí sami sebou.“

„Fajn,“ řekla Rita a dopila pivo. „Můžeme.“

Alan zaplatil. Bára na něho významně mrkla, že se jí Rita líbí.

Hodil Ritu před Continental a auto nechal na parkovišti.

„Nevypínej mobil,“ požádala ho Rita při loučení. „Je to jediné pojítko mezi námi. Když bude nejhůř, požádám o pomoc policii.“

„Ne,“ řekl Alan. „Policii vynech. Je to jen moje věc. Sežeň Antona. Věřím mu.“

Kývl na taxík, a když do něho nasedal, měl pocit, že zahlédl červený ford. Už blbnu, vyčítal si.

Domů se vrátil v půl sedmé. Měl celou noc na to, aby zjistil, co vzkaz obsahuje a kam ho směruje.

Orwell – Farma zvířat a 1984 byla díla, která mu ihned vytanula na mysli. Laňka – netušil, o co se jedná. Tu zatím odložil a začal analyzovat Orwella. Farma zvířat. Vzal všechny předchozí vzkazy. V každém bylo nějaké zvíře alespoň asociačně. Cítil, že se blíží ke konci pátrání. S Yvonnou byli dvakrát na farmě Petra Zdounka. Koupil asi před pěti lety zrušenou farmu tak čtyřicet kilometrů od Brna. Každoročně v květnu na ní pořádal festival amatérských divadelních souborů. V jednom kravíně vybudoval provizorní divadelní sál. Takové výkony, které amatéři podávali ve svých původních divadelních hrách, by jim mohla závidět mnohá kamenná divadla.

Alan si uvědomil, že pokud se má něco odehrát bez vědomí veřejnosti, nenašel by lepší místo než na téhle farmě v údolíčku uprostřed lesů. V tom případě by Laňka mohla napovídat les.

Našel Petrovu vizitku a vyběhl ven. Telefonní budka se nacházela asi kilometr od jeho domu. Procházka mu udělala dobře. Do automatu strčil telefonní kartu a vyťukal číslo Petrova mobilu.

„Ahoj. Alan,“ představil se, když Petr hovor přijal.

„Čau, co potřebuješ?“ zeptal se Petr překvapeně. „Dělej, jsem v Itálii.“

„Nebudeš něco pořádat v pátek na farmě?“ zeptal se Alan.

„Já ne, jsem na dovolené,“ řekl Petr. „Ale na celý týden jsem ji pronajal nějaké firmě. Chce tam udělat jakousi akci pro cizince. Tuším, že paint-ball.“

„Dík,“ řekl Alan. „Já jen, že Yvonna o něčem takovém mluvila.“

„Jo,“ přikývl Petr. „Ten muž, co se mnou mluvil, říkal, že má tip od Yvonny.“

„Kdy s tebou mluvil?“ zeptal se Alan zvědavě.

„Před týdnem,“ odpověděl Petr. „Den předtím, než jsme odjížděli.“

„Jo, dík,“ poděkoval ještě jednou Alan. „Užij si to.“

„Taky,“ řekl Petr. „Čau.“

Alan ukončil hovor a vytáhl kartu. Zbylo na ní jen pět korun.

Vzdychl. Jó, informace jsou drahé.

Doma opět usedl k počítači. Hledal, co může představovat ta Laňka. Zřejmě to bude ten les, ale proč má počáteční velké písmeno. To odkazovalo také na nějaké dílo. Netušil, co to může být. Kniha? Obraz? Socha? Předpokládal však, že půjde o knihu. Orwell i Ibsen ho k tomu zřejmě měli navést.

Dvě hodiny práce a žádný výsledek. Nijak ho to netrápilo, protože místo, kde bude Yvonna, už našel. Laňka by mu však možná pomohla pochopit bližší okolnosti.

Jak nad Laňkou usilovně přemýšlel, začínalo mu připadat, že se s tím názvem už setkal. Ale kde? Pokud je to kniha… Jelen, s tím by mu přece mohl pomoct Jelen! A ta slova vymýšlí Yvonna. To přece jinak není možné. No jasně. Zná ho perfektně, donutili ji ke spolupráci, potřebují ho dostat na tu farmu. A ona je chytrá, dokáže mu do těch slov zakódovat i to, o čem honci nemají ani ponětí.

Podíval se na hodiny. Jedenáct pryč. Nedá se nic dělat. Jelena musí vzbudit. Tušil, že pokud opravdu spí, bude řádit.

Vzal auto a vydal se k bytu svého spolužáka Jelena, nyní učitele literatury na vysoké škole. Okna jeho domu byla tmavá. Zazvonil na zvonek a chvíli čekal. Opět zazvonil, tentokrát již razantněji. Po chvíli se rozsvítilo na chodbě a ve dveřích se zjevil rozespalý Jelen.

„Blázníš?“ řekl otráveně, když uviděl Alana. „Je půl dvanácté. Zítra ráno mám konzultace, ty vole. To nevydrželo do zítřka!“

„Promiň,“ omlouval se Alan. „Ale jsem v pořádném průseru.“

„No tak pojď dál,“ řekl Jelen smířlivě. „Ale potichu, ať se holky nevzbudí.“

Usadili se v kuchyni.

„Tak co je?“ zeptal se Jelen.

„Víš něco o nějaké Laňce?“ řekl Alan.

Jelen se na něho naštvaně podíval: „Já myslel, že jsi z těch fórů už vyrostl.“

„Ne, fakt, to není fór,“ ujišťoval ho rychle Alan. „Musím zjistit, co znamená název Laňka, myslím, že je to nějaká knížka.“

„Neznám,“ řekl Jelen. „Tohle Čech ani Slovák asi nenapsal. Ale zítra se ti na to můžu podívat. Nemůžu si pamatovat všechno.“

„A co když to napsal nějaký cizí spisovatel?“ namítl Alan.

„Já jsem teda expert přes českou literaturu,“ upozornil ho Jelen. „Ale pokud ta knížka opravdu existuje, tak si piš, že to zjistím. Obejdu kolegy z cizích literatur i jazyků a zítra ti to brnknu.“

„A nemůžeš je obvolat teď?“ zaprosil Alan.

„To teda ne,“ řekl Jelen rezolutně. „Práskli by mi telefonem. Co bych jim řekl? Tady Jelen, sháním Laňku? Ani náhodou! Takový smysl pro humor teda o půlnoci určitě nemají.“

„Tak jo,“ uznal Alan jeho námitky. „Ale prosím tě, zavolej co nejdřív.“

„Všechno?“ zeptal se Jelen.

„Jo,“ přikývl Alan.

„Tak jdeš?“ vstal Jelen s úmyslem ho vyhodit.

„Jdu,“ řekl Alan rezignovaně. „Doma visím na telefonu.“

Doma si lehl na sedačku před telefon, aby náhodou nepřeslechl zvonění. Věděl, že Jelen volá výhradně z pevné na pevnou linku, aby fakultě a hlavně sobě ušetřil peníze.

DEN OSMÝ, ČTVRTEK

V osm se telefon ozval a Alan dezorientovaně vyskočil. Vzal sluchátko.

„Čau, Jelen,“ řekl nyní již čilý hlas. „Piš si. Jordan Jovkov, Staroplaninské legendy, povídka Laňka. A zajímalo by mě, co je na ní tak důležité.“

„Jednou ti to řeknu,“ slíbil Alan. „A nemůžeš…“

„Ne!“ ozvalo se vztekle. „Jdi do knihovny! Fakulta není charita. A já nemám čas.“

„Tak dík,“ vzdychl Alan.

„Jo,“ zavěsil Jelen.

Alan civěl na zmlklý telefon. Jordan Jovkov. V životě to jméno neslyšel. Nedokázal ani odhadnout, jaké je národnosti.

Vešel do Yvonniny pracovny, v níž byly soustředěny veškeré knihy v domě. Hledal, jestli ji náhodou nemají. Plná stěna knih mu přímo naháněla hrůzu. Po hodině hledání, kdy se mu už dělaly mžitky před očima, to vzdal. Tak možná slovníky? Bylo jich také požehnaně. Ve dvou z nich narazil na jméno bulharského spisovatele Jordana Jovkova i na jeho Staroplaninské legendy, ale o Laňce ani ťuk. Až ve Slovníku světových literárních děl uspěl.

„Sbírka Staroplaninské legendy obsahuje deset povídek. Atmosféra přeludů v povídce Laňka, v níž pronásleduje mladík celé dny bílou laň, měnící se podle pověstí v dívku (druhotně spjatých s mariánským kultem), vyústí ve ztotožnění milostné a lovecké vášně – lovec těsně před výstřelem zjistí, že míří na svou vyvolenou.“

No a zastřelí ji, nebo ne? Alan byl naštvaný. Proč jsou všechny výcucy tak neurčité! Ale asi ano, jinak by to nebylo tak zajímavé. Četl dál. Zaujala ho pasáž, která byla podtržená tužkou, zřejmě Yvonnina práce.

„Zlo samo v sobě vždy nese možnost vlastní obrody, která nabývá hodnoty etické i estetické – krása spasí svět (tu se S. l. blíží F. M. Dostojevskému).“

Jó, Yvonno, já jsem asi idiot. Nechápu, co mi chceš říct.

Vrátil knihu do knihovny a sešel zpět dolů do haly. Uvařil si kávu a začal uvažovat. Najednou to měl. Nálada mu klesla na bod mrazu. Tohle opravdu nebyla hra. Yvonna mu naznačila, že na konci čeká patrně konec jich obou. Aniž by honci tušili, dala mu echo, aby se vzdal, aby ji nehledal, aby zachránil alespoň sám sebe.

Jeho úvahy přerušila esemeska od Rity: SOS.

Chtěla se setkat. Bylo po desáté, takže ve dvanáct. Byl však neklidný. Ritě už nedůvěřoval.

Krátce před dvanáctou odešel do zahradní restaurace. Byla prázdná, jen Bára seděla u stolu a četla nějakou knížku.

„Co si dáš?“ zeptala se.

„Minerálku,“ řekl Alan. „Mám schůzku s Ritou.“

Posadil se. Před vchodem najednou uslyšel hlas Antona Soticze, kterému odpovídal další mužský hlas. Tohle se Alanovi nelíbilo. Vyrazil za Bárou do kuchyně.

„Schovej mě, Báro,“ přikázal jí. „A dnes jsi mě neviděla!“

„Jo,“ kývla Bára udiveně, vyšla z kuchyně a přivřela za sebou dveře.

„Dobrý den,“ řekl Anton.

„Co si dáte?“ zeptala se Bára, jako by se nic nedělo.

„Minerálky a kávy,“ řekl Anton.

Bára vešla do kuchyně a nechala otevřené dveře. Alan se krčil mezi lednicí a skříní na nádobí.

Bára ostentativně položila na stůl tři minerálky a tři šálky na kávu, aby Alan věděl, kolik lidí v restauraci je. Dávala si s vařením kávy na čas.

„Kdy přijde?“ zeptal se jeden mužský hlas.

„Každou chvíli,“ odpověděl Anton.

„Co máme dělat?“ zeptal se tentýž neznámý hlas.

„Nic,“ řekl Anton. „Jen zjistím, jestli už ví, kde ji najde.“

Vtom Antonovi zazvonil mobil.

„Yes, madam Lisi,“ přešel do angličtiny. „Čekáme na něho. Auto bude pod kontrolou. Ne, madam, nebudeme zasahovat. Ano, zabezpečíme, aby se vše odehrálo pod naší kontrolou.“

„Sakra práce,“ řekl Anton mrzutě, když ukončil hovor. „Máme ho monitorovat, ale zasáhnout, až bude po všem. Potřebují prokazatelné důkazy.“

Alanovi se roztřásla kolena. Nevděk vládne světem. Nechají ho utratit, aby měli důkazy a mohli ty nekalé honce obvinit. Nicméně pochopil, že zatím mu od Antona a jeho lidí žádné nebezpečí nehrozí.

Podíval se na okno, které vedlo na ulici.

„Zavři za sebou dveře,“ pošeptal Báře, která se právě chystala odnést minerálky a kávu hostům.

Jen přikývla. Alan se podíval oknem, jestli před domem někdo nehlídkuje. Na ulici však byl klid. Otevřel okno a vyskočil na trávník. Obešel dům, a jako by se nic nedělo, vešel do restaurace.

„Antone!“ hrál Alan překvapeného. „Čekal jsem Ritu.“

Dva muži, kteří s Antonem seděli u stolu, byli evidentně z ochranky Foxinu.

„Ahoj,“ přikývl Anton. „Posaď se. Rita je ze hry. Tohle není pro amatéry.“

Alan se posadil ke stolu.

„Podívej se,“ řekl Anton. „Pokud má Rita pravdu a Yvonna je opravdu v nebezpečí, pomůžeme ti.“

„Jak?“ chtěl vědět Alan.

„Budeme ti krýt záda,“ navrhoval Anton.

„Věříš Ritě o těch vražedných honech?“ zeptal se Alan.

„Moc ne,“ lhal Anton. „Ale každopádně se tu něco děje.“

„Tak jak si to představuješ?“ zeptal se Alan.

„Budeme s tebou ve spojení,“ řekl Anton a podával mu miniaturní vysílačku. „Stačí, když si tohle dáš do kapsy u košile. Budeme slyšet všechno. A případně budeme moct zasáhnout.“

„Dobře,“ přikývl Alan a strčil si ji do kapsy.

„Ty dva muže z kazety neznáme,“ řekl Anton.

„A policie?“ nadhodil Alan.

„Ta je mimo hru,“ řekl Anton zamítavě. „Tohle je záležitost Foxinu.“

„Tak jo,“ souhlasil Alan.

„Už víš, kde je?“ zeptal se Anton až příliš bez zájmu.

„Blížím se,“ řekl Alan spokojeně. „Bude to někde u Nové Paky.“

„Jsi si jistý?“ zeptal se Anton nedůvěřivě.

„Naprosto!“ ujišťoval ho Alan. „Všechno směřuje tam. Dnes dostanu poslední vodítko.“

Anton sáhl do kapsy a pod stolem mu podal revolver.

„Vezmi si ho,“ řekl.

„Víš, že zbraně nesnáším,“ řekl Alan.

„Ale jsi dobrý střelec,“ odpověděl Anton. „Možná ti zachrání život.“

„Dobře,“ přikývl Alan a vzal si zbraň. „Všechno?“

„Všechno,“ řekl Anton. „Zlom vaz.“

Alan vstal a odcházel.

Anton zůstal sedět. Tvářil se nepřítomně. Zřejmě mu moc dobře nebylo.

Doma Alan spálil všechny lístky se vzkazy. Nepředpokládal, že by z nich někdo poznal, kde Yvonnu najít, ale jistil se. Ritu odstavili, to mu bylo jasné. Jen stále netušil, proč mu lhala s tou Prahou. Možná na pokyn Antona. Nebo hraje svou vlastní hru.

Revolver, který mu dal Anton, strčil do zásuvky psacího stolu. Tuhle zbraň rozhodně nepoužije. Měl obavy, aby i v ní nebyla štěnice, podle níž by ho mohli monitorovat.

V jednu hodinu se s vysílačkou v kapse vydal do centra. Musel před Antonem hrát hru do konce. Prošel se po náměstí Svobody, dal si oběd, koupil si detektivku a vrátil se domů. Praštil sebou na postel v ložnici a četl. Do večera nějak musel zabít čas a nechtěl myslet na to, co přijde.

V deset hodin večer řekl do vysílačky: „Mělo by to být na motokrosové trati.“

Ušklíbl se. Hodně štěstí.

Sešel do sklepa a začal prohlížet krabice, do nichž uklízeli nepotřebné věci. Jedna z nich byla plná hraček. Přinesly mu vzpomínky na dětství, kdy byl dům plný života a kdy ještě s Richardem, starším o rok, soupeřili. Prohrabal se až na dno a vytáhl starý Richardův revolver. Pak opět krabici zavřel a vrátil se do haly.

Nachystal si do batohu věci, které bude potřebovat. Strčil do něho i revolver. Po chvíli rozvažování do batohu přibalil i vypnutý mobil, s nímž komunikoval s Ritou. Batoh postavil ke dveřím vedoucím do zahrady a odemkl je. Napustil si vanu a hodinu se v ní opět rochnil. Snad to není naposled, přál si. Oblékl si jen slipy a ponožky. Odešel do své ložnice a zhasl světla. Na posteli sebou vrtěl, jako by hledal nejvhodnější polohu pro usnutí. Natočil se tak, aby měl vysílačku, kterou nechal na stolku vedle postele, na dosah ruky. Během čtvrt hodiny ztišil svůj dech na minimum. Pak ve vší tichosti přikryl vysílačku papírovou krabičkou. Opět se zavrtěl. Když se po půlhodině nic nestalo, co nejtišeji se sesunul z postele na zem a milimetr po milimetru se dostával z ložnice z dosahu vysílačky. Tlustý koberec tlumil veškerý zvuk. Modlil se, ať nezavržou dřevěné schody do haly. Dům ho nezradil, jako by věděl, že je jeho pán v nebezpečí.

Naházel na sebe černé rifle, zelenou košili a maskáčovou bundu, na záda si dal batoh a opustil dům. Teď už spěchal. Netušil, jak dlouho jim bude trvat, než přijdou na to, že je v ložnici až příliš velké ticho.

Prošel zahradou a přelezl nízký plot. Proplížil se do lesíku, který za ní začínal. K Jelenovu domu měl přes lesík a pole dvacet minut chůze.

Byla jedna hodina, když k němu dorazil.

„Jéžišmarjá,“ řekl Jelen otráveně, když celý rozespalý otevřel dveře. „Co zas chceš! Ty mě snad chceš zdeptat. Já chodím do práce!“

„Motorku,“ odpověděl Alan.

Jelen na něho zamžoural, ztratil se v domě a za chvíli přinesl klíče a papíry od motorky.

„Hlavně mně ji vrať ve dne!“ řekl důrazně a opět se ztratil v domě a zamkl za sebou.

Alan přešel k vratům do dvora. Jelen je odemkl a vpustil ho na dvůr. V pruhovaném pyžamu vypadal legračně. Pak odemkl garáž a Alan z ní vyvezl starou Jawu.

„Nastartovat až pěkně daleko od domu,“ přikázal Jelen. „Ať nevzbudíš holky.“

„Jasně,“ souhlasil Alan. „A máš umě nové pyžamo! Tohle je snad z první republiky!“

„Padej, vole,“ houkl na něho Jelen. „A dávej na tu motorku pozor.“

„Jasně,“ přikývl Alan.

„Ale na sebe víc,“ řekl ještě Jelen a plácl ho po rameni.

„Pokusím se,“ řekl Alan a vyvezl ji ze dvora.

Vedl ji na konec ulice, která ústila do polí. Nastartoval až v nich. Motorka, pamatující Jelenovu pubertu, byla dobře udržovaná. Byla to Jelenova nostalgická chlouba na dobu volnosti. Ženil se ve dvaadvaceti, a jak sám říkal, Jawa mu připomínala dobu, kdy měl vítr ve vlasech a v koulích.

Alan vyrazil po polních cestách směrem k Petrově farmě. Brzy se dostal na silnici a do půlhodiny byl u motorestu, který se nacházel deset kilometrů od farmy. Najedl se a zaplatil za uschování motorky na dva dny. Nechal pod sedadlem i papíry, aby ji podle nich mohli Jelenovi vrátit, kdyby on sám už nemohl.

Čekalo ho sice deset kilometrů, ale blíž přijet nechtěl. Náhoda je blbec. Zvuk motoru je v lese slyšet na kilometry daleko a honci se určitě budou jistit hlídkami. Zvolil tedy raději nepohodlnou, ale bezpečnější pěší cestu lesem.

V motorestu si koupil i dvě bagety, petlahev s vodou a čokoládu. Potřeboval energii ke zdolání cesty i toho, co na jejím konci čekalo. Ušel asi tři kilometry lesem. Vytáhl z batohu spacák a vlezl do něho. Během vteřiny spal jako v nejlepším interhotelu.

DEN DEVÁTÝ, PÁTEK

Vzbudil se podle slunce asi v osm. Čas jen odhadoval. Hodinky neměl a mobil neměl odvahu zapnout. Nespěchal. Aspoň ještě hodinu ležel ve spacáku a naslouchal hlasům, či spíše tichu lesa. Bylo v něm nádherně.

Zbývajících sedm kilometrů si vychutnával. Každou chvíli se zastavoval a obdivoval krásy přírody. K farmě se dostal kolem poledne. Ležela v údolí mezi dvěma kopci. Přešel na jižní stranu, aby měl slunce za zády a neoslňovalo ho. Les končil asi dvě stě metrů od farmy a vykácená mýtina plná křovin a vysoké trávy skýtala dobrý úkryt. Vyplížil se z lesa a usadil se ve svahu v křoví asi sto metrů od farmy. Její dvůr měl pod sebou jako na dlani.

Obklopovaly ho zdevastované stavby kravínů a stodol. Alana napadlo, jak málo času stačí k tomu, aby budovy bez opečovávající lidské ruky zchátraly. Před šesti lety tady ještě bylo plno zvířecího života vtěsnaného za dřevěné ohrady a závory. Dokonce jako by mu nějaká ozvěna přinesla hlasy zvířat, která tady kdysi žila.

Teď bylo údolí pusté. Jen pětice mužů připravovala na dvoře malé stupňovité pódium s lavičkami. Vše stloukali z hrubých neotesaných desek, zřejmě jen pro jedinou příležitost. Alanovi pódium připomínalo hlediště v řeckém amfiteátru. Pak se jeho asociace posunuly dál a on si uvědomil, že pro tohle hlediště bude patrně příznačnější lokalizace do římského Kolosea. Zamrazilo ho.

Trpělivě seděl v křoví a byl bezradný. Netušil, co má dělat. Kromě mužů na dvoře nebyl na farmě žádný jiný pohyb.

Muži dokončili práci na pódiu a z jedné budovy začali vynášet velké stojany, které rozestavili kolem dvora. Když přinesli další součásti, které na stojany montovali, pochopil Alan jejich účel. Osvětlení. Znovu mu zatrnulo. Nyní již měl jistotu, že je na správném místě. Světlomety na dnešní půlnoc. Kdo však chce tak dobře vidět a na co? Spíše na koho?

Muži připojili ke stojanům kabely, které napojili na dynamo. Pak začali rozmisťovat další, o hodně menší stojany. Kamery, které na ně nasadili, vyrazily Alanovi dech. Obrazové pokrytí jako při fotbalovém zápase.

Jeden z mužů přinesl židli a postavil ji doprostřed dvora. Ostatní seřídili dva světlomety, aby směřovaly přímo na židli. Mohlo být šest hodin, když skončili. Aréna byla připravená. Odešli do jedné ze stájí a vzápětí z ní vyjel džíp se starou brněnskou značkou. Seděli v něm čtyři muži. Odjížděli. Alan usoudil, že byli najatí pouze na tuto práci a že o dalších událostech nemají ani potuchy.

Alan konečně pochopil, že nemá nejmenší šanci odsud vyváznout živý. Že byl bláhový, když si myslel, že je nějak převeze. Konečně pochopil to hrozné divadlo, které se tu chystá. Diváci za svých sto tisíc dolarů chtějí efektní představení a pěkně přímo do tepla svých domovů. Internet je opravdu fantastické zařízení. Smrt v přímém přenosu. Jen ti nejnáročnější se přijedou přesvědčit na vlastní oči, že ta šou je opravdová, a ne jen atrakce ve stylu Davida Coperfielda.

Zmocnil se ho zmatek. Chtělo se mu najednou hrozně žít. Mít ženu, děti, mít obyčejné lidské starosti, které sice člověka štvou, ale mít i radosti, pro které stojí za to žít. Toužil, aby mohl jednou nostalgicky vyprávět svým vnukům o větru ve vlasech, když je ještě měl, a v koulích, když mu ještě fungovaly. Ještě může vycouvat. Stačí jen se otočit a prásknout do bot. Nemusí tam jít.

Věděl ale, že půjde. Půjde jako vůl na porážku. Žít s pocitem, že obětoval Yvonnu, by nemohl. Možná ji pak opravdu pustí. Přece neví, co se v těch předchozích případech stalo. Možná ti muži své ženy nenašli, možná se o to ani nesnažili, možná své manželky obětovali kvůli své záchraně. Hlas v telefonu mu přece říkal, že pokud Yvonnu nenajde, najdou si oni jeho a zemřou oba.

A možná… Naděje umírá poslední. Tonoucí se i stébla chytá. Možná, když ji najde, pustí je oba ve zdraví. Naděje je opravdu krásná věc. Bez naděje by život neměl cenu. Zorro mstitel zvládl všechno sám. Teď je však doba spolupráce. Jedinec sám nic nezmůže. Mosty na bankovkách eura přece mají tuhle vývojovou etapu lidské společnosti charakterizovat. Kolektivnost, spolupráce, kompromisy. Není čas osamělých hrdinů.

Vytáhl z kapsy mobil a zadal PIN. Alane, hodně štěstí, objevilo se na displeji na přivítání.

Zíral jako blázen. Tohle musela zadat jedině Rita. Netušil však, kdy se jí to podařilo. Najednou měl pocit, že není sám a že věc není tak ztracená, jak na první pohled vypadá. Byla to jen slabá útěcha, ale stačila mu k pozvednutí jeho poraženecké nálady. Rita byla jeho jediná naděje. Netušil však, v co může doufat, jakou pomoc od Rity může očekávat. Nějaký zrádcovský hlas uvnitř hlavy mu potměšile našeptával, že žádnou. Že mu Rita lhala. Přehlušil ho dávkou optimismu, kterou si vědomě pouštěl do žil. Rita mi pomůže. Ostatně v jinou pomoc ani doufat nemohl. Anton a Foxin, i kdyby věděli, kde se nachází, budou hlídkovat jen pěkně zpovzdálí a čekat, jak všechno dopadne.

Další dvě hodiny ležel v křoví a pozoroval dvůr. Nic se nedělo. Displej na mobilu byl tmavý. Žádné upozornění, že přišla esemeska, že se s ním někdo hodlá spojit. Jak čas ubíhal, přestával doufat v zázrak. Štěstí má dnes práci jinde. Asi nejsem dostatečně velký vůl, chlácholil sám sebe.

Začínalo se smrákat a tma se snášela na údolí. V jedné budově se rozsvítilo. Rozbité sklo však bylo nahrazeno lepenkovými kartony, takže neměl šanci zjistit, co se uvnitř děje.

V deset hodin zaregistroval zvuk přijíždějícího auta. Byla už tma. Po chvíli se objevila světla. Auto vjelo do další budovy, v níž se také rozsvítilo. I tady zakrývala okna lepenka.

Během půl hodiny napočítal Alan dvanáct aut, která přijela a zaparkovala v budově. Kam jejich pasažéři odcházeli, nevěděl. Předpokládal, že do té první rozsvícené budovy, jejíž vchod mu zakrývala budova určená na parkování. Udivilo ho jen to, že neslyší žádný hovor. Lidé se patrně chovali velmi tiše.

V závanu větru, který najednou obrátil směr, ucítil Alan vůni grilovaného masa. Naštvalo ho to. Párty uvnitř kravínu. Určitě tam i pijí, patrně nejlepší značky vína a whisky. Během další půlhodiny se mu jeho domněnka potvrdila. Konečně uslyšel útržkovité výkřiky smíchu nebo nějakých nesrozumitelných slov, jak jim stoupala hladina alkoholu v krvi.

Ti lidé tam přece jen nebyli takoví sadisti, jak zatím předpokládal. Chtějí vidět smrt, ale ne za střízliva. Někdo jim nabídl povyražení a oni ze zvědavosti přijali. Možná je ale opravdu paranoik a všechno skončí jako v tom filmu, kdy Douglas skočí z mrakodrapu, aby spáchal sebevraždu, a po dopadu na obrovskou matraci zjistí, že všechno byla jen hra, kterou mu koupil jeho bratr, aby ho zbavil traumat z dětství. No jo, ale my nejsme v Americe, vysmíval se vzápětí sám sobě.

Uvažoval, že se proplíží k té budově a poohlédne se po Yvonně. Třeba se mu podaří ji nepozorovaně odvést. Věděl však, že je to nesmysl. Hlídají ji. Za třicet milionů dolarů si diváci musí přijít na své.

V půl dvanácté se náhle rozsvítily světlomety a ozářily dvůr téměř denním světlem. Krátce poté začali na dvůr přicházet lidé. Zahaleni v černých kápích, že nebylo možné uhodnout ani pohlaví. Usadili se na lavičkách na pódiu. Nemluvili, jen tiše seděli a čekali. Alan jich napočítal třicet osm.

Další dvě osoby, podle výšky a robustnosti patrně muži, přivedli na dvůr někoho v červené kápi a posadili ho na židli uprostřed dvora. Yvonna, poskočilo Alanovi srdce, žije. Pak ji k židli připoutali, aby nemohla utéct.

Muži odstoupili od židle a postavili se stranou od pódia. Nastalo ticho. Světlomety zhasly. Zůstal svítit jen jediný, který ozařoval židli s Yvonnou. Zbytek dvora se ponořil do tmy. Alan pochopil, že je to povel pro něho, pokud je někde nablízku, ať přijde.

Srdce mu bilo jako splašené a celý se třásl. Uklidni se, říkal si a začal zhluboka dýchat, aby si okysličil mozek. Vstal a protáhl se. Z několikahodinového ležení v keři byl celý ztuhlý. Mobil položil na zem do trávy. Naposledy se s nadějí podíval na displej. Nic. Žádná zpráva. Vydal se ke dvoru. Děj se vůle boží. Nepospíchal. Snažil se tu cestu co nejvíce natáhnout. Co když je poslední v jeho životě? Najednou se nebál. Nikdy nemohl pochopit, jak lidé, kteří kráčeli na popravu, si dokázali tváří v tvář smrti zachovat důstojnost. Někdy přemýšlel o tom, jak by se asi choval on. Teď to věděl. Klidně.

Sešel z kopce a přítomní již zaregistrovali jeho příchod. Jeden světlomet zamířil na něho a sledoval ho, jak přichází. Vše se odehrávalo za naprostého ticha, jen vrčení kamer napovídalo, že tuhle scénu vidí daleko více lidí, než je přítomno.

Alan vešel na dvůr a zastavil se asi deset kroků od židle. Nevěděl, co má dělat. Tak jen stál a hleděl na Yvonnu. Ona ho už také zpod kapuce, která jí zahalovala tvář, uviděla. Začala sebou cloumat a něco mu říkala. Ústa ale měla zalepená páskou.

„Yvonno!“ řekl Alan. „Jsi v pořádku?“

Yvonna začala vrtět hlavou. Alan nechápal, co to má znamenat. Na něco ho upozorňuje. Vykročil k ní.

„Stůj!“ ozval se za ním hlas.

Otočil se.

Do kruhu světla vstoupil menší muž v kápi. Přestože jeho hlas teď nebyl zkreslený, Alan pochopil, že je to ten muž, s nímž komunikoval po telefonu.

„Našel jsem ji,“ řekl Alan. „Pusťte ji.“

„Jsi si tím jistý?“ zeptal se muž potměšile.

Alan se znovu podíval na Yvonnu.

Muž se mu obloukem vyhnul a přistoupil k Yvonně. Sundal jí kápi. Alan strnul a hleděl na ženu, která sebou stále cloumala.

„Tohle přece není Yvonna,“ řekl muž se smíchem. „Takže jsi ji nenašel.“

„Rito!“ vyhrkl Alan.

„To jste pěkná smečka,“ zasmál se muž po chuti. „Alan a Rita. Copak by se vám tak narodilo? Bojar, Asta nebo Brok?“

„Kde je Yvonna?“ zeptal se Alan poraženecky.

„Yvonna Malchowová už neexistuje,“ řekl muž.

„Co jste s ní udělali?“ pokročil Alan výhrůžně k němu.

„Nic,“ ozval se mu za zády další hlas.

Alan zavřel oči a otočil se. V té jediné vteřině, než se k hlasu obrátil, všechno pochopil.

„Ahoj Alane,“ řekla Yvonna a vstoupila do světla.

Měla na sobě také černou kápi, jen kapuci měla trochu staženou z čela tak, aby ji Alan poznal, ale kamery její tvář nezabraly.

„Proč?“ zeptal se Alan.

„Nebyl jsi hodný, pejsku,“ zopakovala Yvonna ironicky slova, která už slyšel v telefonu. „Tebe bych nikdy nedala utratit, kdybys poslouchal, Alane,“ řekla mazlivě. „Bude to znít divně, ale já tě mám ráda. S tebou jsem zažila fajn rodinný život. Člověk si potřebuje odpočinout. A ty jsi mi vyhovoval po všech stránkách. Po všech!“

„Jsi zmije,“ sykl Alan.

„Ale ne,“ řekla Yvonna. „Přece víš, že umím být milá.“

„Zabila jsi bráchu,“ řekl Alan ledově.

„To ne,“ bránila se Yvonna. „V tomhle jsem prsty opravdu neměla. Byla to obyčejná nehoda. V tomhle můžeš mít klidné svědomí. S vrahem svého bratra jsi nespal. A Richard byl první muž, kterého jsem opravdu milovala. Nebyl v tom žádný záměr, když jsem si ho brala. Kdyby nezemřel, možná bych už navždy byla hodná.“

„Pusť Ritu,“ řekl Alan.

„Víš, že to nemůžu udělat,“ odmítla Yvonna. „Přece někdo musí nahradit moji mrtvolu. Snad nemyslíš, že zabiju sama sebe.“

„Proč já?“ zeptal se Alan znovu.

„Víš to moc dobře,“ řekla Yvonna. „Mohl jsi vyhrát pokaždé. Měl jsi ode mě přesné typy. Já jsem totiž určovala pro Foxin, kde je konec honu a kde se má liška chytit. Ale ty sis dělal, co jsi chtěl. Neposlouchal jsi mě. A Foxin kvůli tobě přicházel o peníze. Znám tě dobře, ale nepochopím, proč jsi to dělal. Proč jsi nechtěl vyhrát každý hon, na který jsi ode mě dostal tip?“

„Nešlo to,“ řekl Alan. „Přišli by na to, že mi musí někdo radit.“

„Alane, nepřišli,“ řekla Yvonna. „Existují psi, kteří mají šestý smysl a vystopují každou lišku. Ty mezi ně patříš. A patřil mezi ně i Hays. Toho jsme museli zastavit. Vyhrával každý závod, sám, bez pomoci. Kazil nám sázky. Musel zmizet. Přitom jsme přišli na to, že i smrt psa můžeme zpeněžit.“

„Kdo my?“ zeptal se Alan.

„Pracovala jsem pro starého Maxe,“ řekla Yvonna. „Nebyl takový lidumil, jak vypráví jeho legenda. Byl lovec, měl rád vzrušení. Rád lidi ovládal. Tohle kolo připravil ještě on. Musela jsem splnit jeho poslední přání.“

„A Johan?“ zeptal se Alan.

„Ten byl sám jako kůl v plotě, i jeho žena byla sama,“ řekla Yvonna. „Vhodný kandidát na utracení. Navíc byl pes průměrný, takže žádná škoda.“

„Měl přece sestru,“ upozorňoval ji Alan. „Nebyl úplně sám.“

„Možná si ho s někým pleteš,“ řekla Yvonna. „Žádnou sestru neměl.“

Alan se mimoděk podíval na Ritu. Ta už způsobně seděla a nevrtěla sebou.

Yvonna znervózněla: „Co víš o Johanovi?“

„Věděl jsem, že je pes,“ vymlouval se Alan. „Několikrát jsme se při honu potkali. Pak jsem se dověděl, že zemřel. A teď jsem si jen tipl, jestli jsi v tom neměla prsty ty.“

„Vidíš, máš psí čuch,“ řekla Yvonna. „Bude tě škoda. Ale pes, který je neovladatelný, nemá ve smečce místo.“

„Nemáš pravdu,“ řekl Alan. „Každá smečka musí mít vůdce.“

„To jsou jen řeči,“ usmála se Yvonna, ale hned zvážněla. „Zbytečně bojuješ o život. Je konec. Zklamal jsi mě. Myslela jsem, že mě převezeš, že vyhraješ. Nemám radost z tvé smrti, ale ani já už teď nemám na vybranou. Dala jsem ti přece šanci. Všechna ta místa, na která jsem tě posílala, jsme prošli spolu. Mělo tě přece trknout, že ta slova, která dostáváš, jsou pro tebe tak lehká. Myslela jsem, že pochopíš a nepřijdeš. Nejsem tak necitelná, ale lovecká a milostná vášeň mají hodně společného.“

„Co by se stalo, kdybych sem nepřišel?“ zeptal se Alan.

„Nic,“ řekla Yvonna. „To je riziko podnikání. Dostali by zpět své vklady.“

„Měl jsem o tebe strach,“ řekl Alan.

„Alane, láska a obavy o toho druhého jsou ta největší nesvoboda, která na světě existuje,“ řekla Yvonna vážně. „Kdo chce být svobodný, nesmí se vázat. Vůdce smečky je vždycky osamocený.“

Otočila se do tmy za sebe: „Pusť mikrofony, ať si užijí i zvuku.“

Ozval se pískot reprobeden, okamžitě ztišený.

„Mistr One,“ obrátila se Yvonna do publika ve tmě. „The Dog is Your.“

„Možná by bylo vhodné, kdybys trochu pobíhal po dvoře,“ obrátila se Yvonna znovu potichu na Alana. „Ať má pan jedna radost z lovu. Střílet na stojící terč přece tak moc neuspokojí. Ale zase to budeš mít rychle za sebou. Záleží na tobě.“

„Kolik za tu ránu zaplatil?“ zeptal se Alan.

„Dost,“ špitla Yvonna.

„Ale nebude mít příležitost vystřelit,“ řekl Alan, skočil k ní a rychlým chvatem ji strhl k sobě. Přitiskl si ji zády na hruď a rukou nasadil kravatu. Nebránila se. V druhé ruce držel revolver, který jí přitiskl ke spánku.

„Stůj!“ zařval na muže, kteří se vynořili ze tmy, aby svou velitelku bránili.

„Říkala jsi, že nenosí zbraň!“ rozčiloval se muž z telefonu. „Že je nesnáší.“

„To je pravda,“ řekl Alan. „Ale někdy se musí člověk přemoct. Takže co teď?“

Než mohl někdo rozhodnout, co dělat dál v této patové situaci, rozsvítily se všechny světlomety. Když si Alan zvykl na tolik světla, uviděl velmi zajímavou scénu. Dvůr a publikum bylo obklíčeno asi třiceti zakuklenci s namířenými samopaly.

„Co…“ vydechla Yvonna užasle a současně nějak spokojeně.

„Zachovejte klid,“ ozval se hlas z amplionu. „Nikomu se nic nestane.“

Publikum strnule stálo u laviček a posléze spořádaně odcházelo, kam jim policisté řekli.

Alan stále držel Yvonnu v šachu s pistolí u spánku.

„Tak už ji pusťte,“ plácl ho po rameni policista a sundal si kuklu. „Máme to pod kontrolou.“

„Vy?“ řekl Alan vyjeveně nadporučíku Nohejlovi, který mířil k Ritě, aby jí pomohl z pout.

„Vy jste nám teda dal,“ stěžoval si Nohejl.

„Já?“ nechápal Alan.

Dva policisté vzali Yvonnu mezi sebe a odváděli ji.

„Někdo má kliku,“ řekla Alanovi na rozloučenou.

Byla naprosto klidná. Alan to nechápal. Má před sebou mnohaleté vězení a ona se chová, jako by šlo opravdu jen o hru.

„Ještě že jste ten mobil pustil,“ řekl Nohejl. „Jinak jsme vás nenašli.“

„Vysvětlí mi někdo, co se tu děje?“ žasl Alan.

„Třeba já,“ řekla Rita, která si právě strhla lepicí pásku z úst.

„Rito, myslím, že ty toho máš na vysvětlování víc,“ řekl Alan přísně.

„Ale teď ne,“ řekla Rita. „Máme toho všichni dost. Zítra večer v osm v Barcale.“

Než se překvapený Alan vzpamatoval, odešla Rita v doprovodu jednoho z policistů k policejním autům, která přijížděla k farmě.

Podíval se na nadporučíka Nohejla, jestli mu to nevysvětlí on.

„Slyšel jste,“ pokrčil Nohejl rezignovaně rameny. „Zítra v osm v Barcale.“

Kývl na policistu, aby Alana odvezl domů.

„A tu pistolku už zahoďte,“ řekl Nohejl se smíchem a vzal Alanovi z ruky bakelitovou hračku, kterou Alan sebral z krabice. „Kde jste k tomu proboha přišel! Ti byli fakt natvrdlí, že vám na to skočili.“

„Ale účel splnila,“ pochvaloval si Alan a odcházel za policistou.

Z policejního auta uslyšel chrčení vysílačky.

„Akce Alan ukončena,“ hlásil do ní právě jeden z policistů. „Žádný mrtvý ani zraněný. Třicet osm plus šest zadržených. Vracíme se na základnu. Deset mužů zůstane hlídkovat.“

Alan nastoupil do auta. Mladý policista v uniformě s hodností strážmistra usedl na místo řidiče.

„Tak kam to bude?“ zeptal se nadšeně.

Evidentně to byl jeden z největších zásahů, které zažil.

„Brno,“ řekl Alan. „O co tady jde?“ Snažil se na mladíkovi něco vyzvědět.

„Žádné informace,“ řekl policista. „Jen přes tiskového mluvčího.“

Pak se ale usmál a řekl: „Já opravdu nic nevím. Nějaká utajená akce.“

Doma se Alan naložil do vany. Hodinu v ní relaxoval a snažil se přemýšlet. V hlavě měl však vymeteno. Byl rád, že vše skončilo, ale vědomí, že ho Yvonna zradila, bolelo. Vždyť všechno dělal kvůli ní. Honil se jako blázen, aby jí zabezpečil budoucnost. Jak byl naivní! Jo, ženské jsou potvory.

A Johan neměl sestru! Tak kdo je sakra Rita?

DEN DESÁTÝ, SOBOTA

Probudil se odpoledne ve tři.

Nejdřív byl zmatený, vůbec si neuvědomoval, kde je a co se dělo. Mozek je někdy k nezaplacení. Nepříjemné věci umí vyhodit do koše. Včerejšek jako by byl dávnou minulostí, kterou shlédl v nějakém filmu. Ani Yvonna už tak nebolela. Měl obrovský hlad a chuť na pivo. Když si oblékal rifle, zjistil, že shodil dobrých pět kilo, jak zapomínal jíst. Ve stavu bezpečí se však jeho tělo začalo znovu hlásit o svá práva na výživu.

V restauraci Na Zahrádce bylo jen pár lidí a Bára jako obvykle lelkovala u pultu.

„Tak co si dáš?“ zeptala se potěšeně, že bude chvíli v Alanově společnosti. „Klidně ti to i ohřeju.“

„Pivo a teplý ovar,“ objednal si Alan.

„Večer bude prasátko,“ lákala ho Bára.

„Dnes něco mám,“ řekl Alan. „Ale slibuju, že příští pátek přijdu.“

„S Ritou?“ zeptala se Bára.

„Snad,“ řekl Alan neurčitě.

„Něco jste si udělali?“ pátrala Bára nad jeho opatrností.

„Ne,“ řekl Alan. „My spolu nechodíme.“

„Škoda,“ vzdychla Bára. „Ta vaše jména by se k sobě tak hodila.“

Alan se musel zasmát sám sobě. No jasně, Rita, že ho to nenapadlo hned. Taková náhoda snad ani neexistuje. Kdo ji však na něho nastrčil! Jakou roli v té „akci Alan“ hrála? No, snad se mu dnes dostane vysvětlení.

Bára mu natočila pivo a odběhla ohřát ovar.

„Ahoj Alane,“ ozvalo se od vstupu do restauračního stanu.

Rita vypadala báječně. Vyspaná do růžova a nalíčená do něžně fialova. Černé vlasy měla stažené do vysoko vyčesaného copu. Letní krátké šaty odhalovaly nádherné štíhlé nohy.

„Rito!“ vydal ze sebe Alan překvapeně. „Přece v osm v Barcale!“

„Jasně že to platí,“ přikývla Rita. „Ale já s tebou chtěla mluvit dřív.“

Přisedla si ke stolu a upřela na něho šedé oči. Nikdy předtím si neuvědomil jejich hloubku.

„Co si dáš?“ odtrhl se od nich Alan takřka proti své vůli.

„Pivo,“ řekla Rita.

„Čau Rito,“ pozdravila ji Bára. „Jo, slyšela jsem. Pivo.“

Ihned ho přinesla a opět se ztratila.

„Měla bych ti něco vysvětlit,“ řekla Rita.

„Že nejsi Johanova sestra,“ nadhodil Alan.

„Ale věřil jsi tomu,“ usmála se Rita.

„Byl jsem hlupák,“ řekl Alan naštvaně.

„Nebyl,“ řekla Rita. „Právě to, že jsi na to skočil, nás ujistilo, že v tom nejedeš. Kdybys měl s celou akcí něco společného, jistě bys věděl, že byl Johan bez jakýchkoliv příbuzných a že neměl matku Češku. Nevěděli jsme, komu můžeme věřit.“

„Kdo my?“ zeptal se Alan.

„My, kdo jsme je chtěli zastavit,“ řekla Rita neurčitě.

„Pro koho pracuješ?“ zeptal se Alan.

„Přece pro Foxin,“ řekla Rita. „Existuje oddělení, které se zabývá zneužíváním sázek. Jistě chápeš, že je to nutné. V systému se vždycky najde díra, kterou se někdo snaží využít ke svému obohacení. A my jsme tady od toho, abychom tomu zabránili.“

„Takže ty jsi vlastně policistka,“ řekl Alan.

„Dá se to tak říct,“ připustila Rita. „Jen pracuju pro soukromou firmu.“

„V čem všem jsi mi lhala?“ zeptal se Alan.

„Já jen mlžila,“ upozornila ho Rita. „Nemohla jsem ti všechno říct, i když jsme ti pak už věřili. Měli jsme rozjetou akci, na níž jsme pracovali rok. Každý chybný krok by je mohl varovat.“

„Co všechno jste vlastně věděli?“ zeptal se Alan.

„Věděli jsme, že uvnitř Foxinu existuje skupina lidí, která organizuje jednou za dva roky nelegální hon,“ přiznala Rita. „Že sázka na ten hon je nad sto tisíc dolarů a že se ho účastní jen omezený počet sázkařů. Nejdřív jsme si mysleli, že se jedná třeba o drogy, které takhle někdo financuje. Těch třicet milionů se totiž někam ztratilo a nemohli jsme je vypátrat. Vlastně dodnes nevíme, jakým způsobem se jim je podařilo dostat ven z Foxinu. Sázkaři je vložili, pak jako že prohráli, z účtů byly peníze staženy, ale nikam nebyly převedeny. Prostě zůstala jen prázdná konta bez nejmenších stop, kam ty peníze přišly. Prostě záhada zamčeného pokoje.

Pak jsme ale přišli na ta úmrtí tří psů vždy po dvou letech a vždy, když se objevily ty velké sázky. Tak jsme si to pomalu začali dávat dohromady. Netušili jsme však, kdo za tím stojí. Museli jsme počkat, dokud se nebude pořádat nový hon. No a opravdu se objevily ty účty opět. V rozmezí čtrnácti dnů vysoké vklady na jediného psa, tedy teď vlka.“

„No ale přece vám muselo být jasné, že mě zabijí!“ upozornil ji Alan.

„Nevěděli jsme, jestli to není jen kamufláž,“ řekla Rita. „A taky jsme nevěděli přesně, jak celý hon funguje. Teď je tolik možností, jak to na ty sázkaře nahrát. Spíš jsme předpokládali, že Haysovi, Pernerovi a Bergerovi jsou někde zašití a užívají si podílu z těch peněz.“

„Přece byli identifikovaní?“ řekl Alan.

„To nebylo prokazatelné,“ řekla Rita. „Haysovi uhořeli, Pernerovi se nikdy nenašli a Bergerovy našli až za čtrnáct dní v nějaké rokli. Haysovy a Bergerovy podle podpisu identifikoval stejný člověk, který prý zastupoval Foxin. Kdo to byl, jsme ale nezjistili. A těla pak byla zpopelněna, takže se nedala provést ani exhumace.“

„Takže jste museli aspoň předpokládat, že skupina zavraždila jiné lidi a vydávala je za Haysovy a Pernerovy,“ namítl Alan.

„Byla to jedna z verzí,“ připustila Rita. „Ale víš, kolik lidí se rádo zbaví svých zemřelých příbuzných, aby nemuseli dělat pohřeb? To si nedokážeš představit. Proto jsme si spíš mysleli, že mrtvoly někde koupili. Ale tohle vyšetřování skončilo ve slepé uličce. Kdo by se tím chlubil, že prodal nebožtíka!“

„A Anton Soticz v tom nejel?“ zeptal se Alan.

„Ne,“ odpověděla Rita. „Pomáhal nám. Tedy posledních čtrnáct dnů, jak se objevila ta konta s tvým vlkem. Museli jsme ho do toho zasvětit, protože tě zná a ty žiješ na území jeho pobočky.“

„O Yvonně jste věděli?“ pátral Alan.

„Do poslední chvíle ne,“ odpověděla Rita. „Museli jsme je přistihnout na místě, abychom věděli, kdo to je, a usvědčili je. Soticzovi bylo sice divné, že se chce Yvonna vrátit právě teď, kdy ty by ses měl podle našich předpokladů někam ztratit, ale taky to mohla být jen náhoda.“

„Takže já byl návnada,“ usoudil Alan.

„Jinak to nešlo,“ řekla Rita. „Kdyby něco vyčenichali, hon by určitě odložili a my bychom byli zase na začátku.“

„Připadá ti to vůči mně fér?“ zeptal se Alan.

„Alane, prosím tě, co je v životě fér!“ zafilozofovala Rita. „Já dělala jen svou práci. Hájila jsem zájmy Foxinu. Nebylo to nic osobního. No, spíš bylo. Hrozně jsem si přála, abys to přežil. Ale nemohla jsem jinak. Mám svou práci ráda, nechtěla jsem zklamat.“

Alan se na ni zkoumavě díval. Rita byla dítětem své doby. Plné nasazení, naprostá oddanost své práci a firmě. Druh čestnosti, která se teď preferuje. Firma nade vše, firma nad osobní život. Kariérní příčky jsou nejvyšším bodem úspěchu. Vlastně se jí ani nedivil. On sám takhle také kdysi naivně začínal.

„Co bys dělala, kdybys zjistila, že někdo nabourává systém,“ zeptal se Alan.

„Samozřejmě bych to oznámila!“ podivila se té otázce.

„I kdyby to byl někdo tobě blízký?“ nadhodil.

„To se mi nemůže stát,“ řekla jistě. „Stýkám se jen s loajálními lidmi.“

„Je to jen firma,“ upozorňoval ji Alan. „A patří lidem, kteří z ní mají obrovské zisky.“

„Jistě,“ souhlasila. „Takhle náš svět funguje. Vždycky budou bohatí a chudí. Taky se mi spousta věcí nelíbí. Ale dodržovat pravidla a zákony musí každý. Jinak by nastal nepředstavitelný chaos. A já se postavila na stranu zákona. Tak mě doma vychovali.“

„Jak se jmenuješ?“ změnil Alan téma.

„No, příliš jsem ti nelhala,“ řekla. „Dita.“

„Tak Dito, máš fakt pěkné jméno,“ řekl Alan. „Ale ta Rita se ke mně hodila trochu víc.“

„No, člověk si zvykne na všechno,“ usmála se Dita dvojsmyslně.

„Jasně,“ řekl Alan. „Kompromisy vládnou světem a přitom člověk stejně nemůže mít všechno.“

„Nerozumím ti,“ řekla Dita.

„To nic,“ odpověděl Alan. „Jen si tak mluvím pro sebe.“

„Proč jsi mi lhala, že jsi byla v Praze, když jsi byla v Brně?“ vzpomněl si Alan. „Viděl jsem tě.“

„Já tu byla zpočátku sama,“ řekla Dita. „Ale zeptala jsem se, jestli můžu spolupracovat s Antonem Soticzem, jestli je prověřený. Řekli mi, že ano, že o všem ví. Tak jsem ho o všem informovala a on převzal vedení. Poslouchala jsem to, co mi řekl. Pak jsem ale pochopila, že on nemá zájem na tom, aby tě zachránil. Nedokázala jsem se v tom zorientovat. Já měla původní příkazy hon přerušit. Přestala jsem mu věřit.“

„Kdo tě řídil?“ chtěl vědět Alan.

„Ben Woods,“ řekla Dita.

„A Anton poslouchal koho?“ pátral dál.

„Pochopila jsem, že Sentu Lisi.“

„Takže boj mezi majiteli,“ usoudil Alan.

„Já jsem zavolala Benu Woodsovi a on mi dal příkaz, abych se obrátila na policii,“ pokračovala Dita. „Že se za žádnou cenu nesmí hon uskutečnit. Policajti se na mě nejdřív dívali, jako kdybych se zbláznila, ale pak přišel nadporučík Nohejl a vyslechl mě. Začali tě kontrolovat přes mobil. Jenže jsi ho brzy vypnul. Já jsem tedy jela za tebou, abych ti všechno vysvětlila. Ale ti muži, kteří pracovali pro Yvonnu, mě pravděpodobně sledovali už od té doby, kdy jsi mě mým autem přivezl před hotel. Prostě mě sbalili a schovali na té farmě.“

„Ale mně to stále nedává smysl,“ řekl Alan. „Proč měli Ben a Senta Lisi protichůdné názory na ten hon?“

„Nevím,“ řekla Dita. „Jsem jen zaměstnanec.“

„A loajální,“ podotkl Alan.

„Jé, já už musím,“ podívala se Dita na hodinky. „Tak v osm v Barcale.“

„Jasně, v osm,“ přikývl Alan.

Sotva Dita opustila restauraci, objevila se u stolu Bára s talířem ovaru.

„Já jsem vás nechtěla rušit,“ řekla omluvně.

„Nějak se ti zvětšily uši,“ řekl jí Alan.

„Né! Fakt?“ zhrozila se Bára a chytila se za boltce.

„Jo, máš je jak radary z toho špiclování,“ usmál se Alan.

„Já nešpiclovala,“ urazila se Bára. „Mluvili jste docela nahlas.“

Posadila se proti němu a pozorovala ho, jak jí.

„Ale jedno jsem nepochopila,“ řekla po chvíli.

„Co?“ zeptal se Alan.

„Nedal jsi jí náhodou košem?“ přemýšlela Bára. „Hele, zdál ses mi jako studený čumák. A ona o tebe tak stojí.“

„Myslíš?“ broukl Alan.

„Jasně, je to na ní vidět,“ řekla Bára. „Tak co? Uvidíš ji ještě?“

„Jasně,“ řekl Alan. „Dnes večer.“

„No tak si ji nenech upláchnout,“ radila mu Bára. „Nebo tobě se nelíbí?“

„Jo, líbí se mi a moc,“ připustil Alan.

„Tak co tě žere?“ nechápala Bára. „Umíš být docela milý a na ni jsi byl jak na psa.“

„Co když si myslím na tebe?“ šťouchl ji Alan, aby ji odvedl od Dity.

„No,“ sjela ho Bára pohledem. „Vypadáš dobře. Asi jsi i zazobaný. Ale pro mě jsi starý.“

„Myslíš?“ řekl Alan jakoby zklamaně.

„Hele, najdi si někoho věkem k sobě,“ řekla Bára. „Starší ženské na tebe letí. Minulý rok, když jsi tu byl na pivu, tak dvě báby říkaly, že jsi nádherný a stále po tobě pokukovaly.“

„Báby?“ divil se Alan.

„No, bylo jim tak kolem třiceti,“ vzpomínala Bára.

Do Barcaly přišel Alan přesně v osm hodin. Vyhazovač i vrchní ho vítali téměř v předklonu. Vrchní ho uvedl do salonku, kde už seděli Anton, Dita a poručík Nohejl.

„Jsem rád, že to tak dobře dopadlo,“ vítal ho Anton. „Posaď se.“ Kývl na vrchního, že může nosit na stůl.

„Po večeři, asi tak v devět hodin, přijde paní Senta Lisi a poděkuje vám,“ informoval je Anton o programu dnešního večera.

Nadporučík Nohejl nijak nereagoval. Věděl, že Senta Lisi je spolumajitelkou Foxinu, ale bylo mu to celkem ukradené.

Zato Dita měla oči navrch hlavy a evidentně s ní cloumalo vzrušení.

Večeře byla báječná. Lanýžová polévka, kachní játra na víně, divoká kachna s pikantním zelím, citronová zmrzlina obložená ovocem, červené víno či bílé víno podle přání, minerálka.

Krátce před devátou odnesl číšník talíře od dezertu a přinesl kávu.

Úderem deváté se otevřely dveře salonku a dovnitř vstoupila starší dáma s dvěma urostlými muži v závěsu.

Všichni vstali a Anton je začal anglicky představovat. Senta Lisi si držela odstup a jen kývala hlavou, že ji těší. Opět se posadili.

Paní Lisi vypadala snad na pětapadesát, i když odhadnout její věk bylo obtížné. S miliony, které vlastnila, si lehce mohla koupit i plastické mládí.

„Ráda bych vám poděkovala za vaši práci, kterou jste pro Foxin odvedli,“ pronesla paní Lisi.

Nyní všem bylo jasné, že její vzhled jejímu věku neodpovídá. Měla hlas staré ženy.

„Děkuji i policii za spolupráci. Slečna Kofaršik…“ podívala se na Ditu.

„Kovarčíková,“ napovídal jí Anton.

„Slečna Kovášikof má náš největší dík. Bez jejího nasazení bychom skupinu neodhalili,“ pokračovala paní Lisi.

Alan se podíval na nadporučíka Nohejla. Podle něho měli na úspěchu akce největší podíl policie a on. Bez jejich přispění by mohla Dita nasazovat síly seč mohla. S Nohejlem to však ani nehnulo. Zřejmě měl své zkušenosti s vděkem od nadřízených i od veřejnosti.

„Slečno Kofaš,“ řekla paní Lisi. Zřejmě si její jméno nebyla schopná zapamatovat. „Doporučím vaše povýšení. Máte místo v ústředí v Atlantě.“

Dita zrudla a dojetím jí do očí vstoupily slzy. „Děkuji,“ špitla.

„Mistr dog,“ obrátila se na Alana, který si až po chvíli uvědomil, že mluví na něho.

„Alan Malchow,“ snažil se Anton zachránit poněkud trapnou situaci.

„Děkuji,“ kývla paní Lisi. „Pan Malchof dostane deset tisíc dolarů jako prémii za mimořádné služby, které Foxinu prokázal a které nebyly součástí pracovní smlouvy. Doufám, že zůstanete Foxinu loajální i nadále.“

Alan poděkoval, ale studený tón jejího hlasu, když mluvila o něm, ho vyburcoval k ostražitosti.

Paní Lisi domluvila a vstala: „Ráda jsem vás poznala.“

Počkala, až všichni vstanou, a kývla hlavou na rozloučenou. Odcházela a Alanovi bylo jasné, že už ani v nejmenším netuší, s kým před minutou mluvila. Oni pro ni byli opravdu jen psi, on honicí a Dita a Anton hlídající její firemní systém.

Mrkl na nadporučíka Nohejla. Ten jen pokrčil rameny a zatvářil se mrzutě. Patrně přemýšlel, do které kategorie plemen by ho Lisi zařadila. Ta její ostentativní nadřazenost se mu nelíbila o nic méně než Alanovi.

Anton a Dita si jejich rozladění zřejmě neuvědomovali. Oba byli ze své šéfové zcela paf. Ditě svítily oči nadšením z příslibu povýšení, ale Anton ihned setřepal pokornou poníženost, kterou před Sentou Lisi předváděl, a nasadil si znovu svou obvyklou masku bodrého baseta.

Když rozruch z přítomnosti paní Lisi opadl, vzal si slovo Alan: „Můžete mi konečně vysvětlit, co se vlastně dělo?“

„No, já,“ řekla Dita rozpačitě.

„Dovolte, slečno Dito, abych vše objasnil já!“ přerušil ji Anton příliš důrazně na to, aby se to dalo považovat ještě za zdvořilé. Naznačil tím, že by mohla říct něco, co by mohlo být příliš otevřené a co by rozhodně nemělo proniknout na veřejnost.

Dita zmlkla a zabodla oči do stolu.

„Zhruba před rokem jsme přišli na díru v systému sázek,“ začal Anton vyprávět.

Alan silou vůle zadržel úšklebek, který mu už už křivil rty. Anton rozhodně nebyl tím, kdo na celé akci rok pracoval.

„Proto vedení Foxinu zřídilo nové oddělení, které věc začalo prošetřovat. Byli vybráni mladí lidé většinou z východu, kteří doposud ve Foxinu nepracovali, a tudíž nemohli být v té nekalé činnosti v žádném případě zainteresovaní. Tak se k Foxinu dostala i slečna Kovarčíková ze Slovenska.“

To Alanovi vysvětlilo, proč má Dita tak měkký přízvuk.

„Přestože bylo vyšetřování uvnitř Foxinu úspěšné, nedalo se dělat nic jiného než čekat na to, jestli neproběhne další nezákonné kolo. Stalo se a slečna Kovarčíková byla vybrána, aby Alana kontaktovala a pomohla mu. Akce byla úspěšně s pomocí policie dokončena.“

Samé nic neříkající fráze, pomyslel si Alan.

„Kdo je Yvonna?“ zeptal se. „Vypadá to, že celou akci vedla ona.“

„Paní Malchowová…“ odpověděl Anton zdrženlivě, „pracovala v nejužším vedení Foxinu.“

„Jak se jmenuje doopravdy?“ zeptal se Alan.

„Nejsem oprávněn takové informace sdělovat,“ řekl Anton upjatě.

„Je Češka, ne?“ řekl Alan. „Neměla žádný přízvuk.“

„Rodiče jsou Češi,“ odpověděl Anton. „Paní… Malchowová je ale Američanka.“

„Jak to, že ji nikdo doma nepostrádal, když žila dva roky tady?“ divil se Alan. „Jak to, že ji ani nikdo z vás nepoznal, ani ty, Antone, když pracovala ve vedení? Ty snad celé vedení znáš!“

„No…“ znejistěl Anton.

Dita se teď na něho také zvědavě dívala. Anton zřejmě věděl něco víc než ona.

„Ona byla v Brně, jen když jsi tu byl ty,“ řekl Anton.

„Ale skoro rok žila s mým bratrem,“ upozornil ho Alan. „A on nikdy neřekl, že by jezdila někam pryč.“

Anton pokrčil rameny, nevěděl, co na to říct. Zřejmě tak dobře informovaný nebyl, nebo nechtěl podat bližší informace.

„Co s ní teď bude?“ chtěl vědět Alan.

„Zatím je zadržená,“ řekl Anton.

„Kolik let dostane?“ zeptal se Alan.

„To nevím,“ přiznal Anton. „Ani nedokážu posoudit, co na ni máme. Ta předcházející úmrtí jsou pasé, ta jsou uzavřena jako nehody. Nejsou důkazy. A v tvém případě se hájí tím, že šlo jen o nelegální hru proti pravidlům Foxinu. Nikomu se nic nestalo. Šlo jen o hru.“

„Foxin má přece skvělé právníky,“ řekl Alan.

„Jistě,“ přikývl Anton uvážlivě. „Ale vedení si nepřeje rozruch. Pokud by se dostalo na veřejnost, že je v systému díra, nebylo by to pro Foxin dobré. Sázející musejí mít naprostou důvěru v objektivitu firmy.“

„Takže vy ji pustíte?“ užasl Alan. „Dala zabít šest lidí!“

„Nebude už pracovat pro Foxin,“ řekl Anton. „A budou ji hlídat, aby se něco takového neopakovalo.“

„A její kumpáni?“ zeptal se Alan.

„Ti vlastně ani nevěděli, o co se jedná,“ řekl Anton. „Byli najatí jen na tuto hru.“

„Takže to zahrajete do autu,“ pochopil Alan. „Ale sama přece nemohla něco takového zorganizovat!“

„V Atlantě už probíhá vyšetřování,“ řekl Anton.

Anton se tvářil sebejistě, ale Alan ho znal příliš dobře, než aby se tím nechal oklamat. Tady něco nehrálo. Antonova rozpačitost a ustaranost naznačovaly, že se pohybuje na tenkém ledě.

„Proč tu byla Senta Lisi?“ zaútočil Alan. „Neříkej, že jen proto, aby nám poděkovala. Jestliže se obtěžovala až do Brna, muselo jí na něčem velmi záležet!“

„Nejsem důvěrníkem paní Lisi,“ řekl Anton. „Zastavila se tady při cestě do Švýcarska.“

„Já myslel, že má Foxin konta v Atlantě,“ podivil se Alan.

Anton neodpověděl.

„A kdyby mě opravdu zabili, stačilo by to na její odsouzení?“ zeptal se Alan již ironicky.

„Naštěstí se tak nestalo,“ řekl Anton.

„Naštěstí pro mě, nebo pro ni?“ pátral Alan v jeho očích.

„Naštěstí pro všechny,“ odpověděl Anton neurčitě.

Nadporučík Nohejl poprvé za celý večer vypadal, že ho jejich slovní přestřelka zajímá. Alan na něm viděl, že má chuť do jejich hovoru zasáhnout, ale vždycky si to rozmyslel a mlčel.

„Alane, rád bych s tebou mluvil… o samotě,“ řekl najednou Anton.

„Jistě,“ přikývl Alan a sedl si k němu.

Dita s nadporučíkem Nohejlem si přesedli na druhou stranu stolu, aby jim poskytli soukromí.

„Alane, paní Malchowová mluvila,“ řekl Anton, ale bylo zřejmé, že je mu těžko.

„O čem?“ nechápal Alan.

„Ty čtyři tvé výhry má na svědomí ona,“ nadechl se Anton. „Dělala ti psovoda.“

Alan ztuhl, tohle od Yvonny nečekal, že by ho práskla. Pomáhala mu, jistě, ale připustil to jen proto, aby si nepřipadala tak nečinná.

„Zklamal jsi mě,“ řekl Anton. „Myslel jsem si, že jsi vynikající pes, a ty jsi jen měl vynikající psovody.“

„Psovody?“ nadhodil Alan.

„Ano, řekla nám, že ani ty dvě předcházející lišky, když jste se ještě neznali, jsi nechytil sám,“ řekl Anton. „Psovoda ti dělal tvůj bratr. Že jí to sám řekl.“

Alan mlčel.

„Tak, Alane, víš, co musí následovat?“ pronesl Anton chmurně.

„Tuším,“ odpověděl Alan přiškrceným hlasem.

„Musíme se rozloučit,“ řekl Anton. „Jednak jsi porušil pravidla Foxinu, že sis nechával radit, a jednak jsi tedy podprůměrný pes. Alane Malchowe, jste propuštěn.“

Odmlčeli se a oba hleděli do stolu.

Alan byl zklamaný. Foxin byl celý jeho život. Byl sice finančně zabezpečený podle zdejších měřítek až do stáří, ale co bude dělat? Tak dlouho honil lišky, že si nedovedl představit nic jiného.

Proč to Yvonna práskla? Mohla ho přece vynechat. Nikdo jim nic nemohl dokázat. Proč to udělala! Jak ji za ty dva roky poznal, nebyla pomstychtivá, dokázala být velmi velkorysá. Tak proč z něho teď před Foxinem udělala naprosto neschopného idiota, kterého někdo musí vodit za ručičku, vlastně na vodítku? Proč si vymýšlela o jeho bratrovi, že mu radil? On přece neměl ani páru o tom, co Alan dělá. Zajímaly ho jen vyhlášky a paragrafy.

Nebo chtěla svou svobodu vykoupit za to, že jim ukáže díry v systému? Asi ano. Dohodli se. Žádný rozruch a Foxin pozáplatuje díry.

„A mám ti vyřídit od Yvonny, že vůdce smečky může být jen ten nejchytřejší,“ pronesl náhle Anton. „Že ty jsi měl jen kliku jako dům.“

Alan se na něho užasle podíval.

„Vím, není to příjemné, když má ženská navrch,“ řekl Anton.

Alan měl co dělat, aby se nezačal smát. Ta Yvonna se fakt nevzdá, ani když je na dně.

Anton vstal: „Tak, Alane, na shledanou.“

„Raději sbohem,“ řekl Alan a vstal také.

Ruce si nepodali. Anton odešel se shrbenými rameny.

„No, já se taky rozloučím,“ vstal i nadporučík Nohejl a přešel k Alanovi. „Asi se už neuvidíme. Vlastně ani není co vyšetřovat. Foxin uhradí všechny výdaje spojené s akcí a odveze si patrně i paní Yvonnu… ovšem kdyby vy jste na ni podal žalobu…“

„Ne,“ zavrtěl Alan hlavou.

„Pak už není co řešit,“ řekl nadporučík Nohejl. „Ani Foxin ji neobvinil. A samozřejmě ani slečna Dita.“

Podal Alanovi ruku a důvěrně se k němu naklonil: „Oslovovali ji Jeane Queen.“

Alan na něho vyvalil oči, až mu málem vypadly z důlků.

„No, takový je už život,“ pokrčil nadporučík Nohejl rameny. „Za peníze v Praze dům.“

Vyšel ze salonku. I on se poněkud hrbil, jako by ho něco tížilo.

Alan s Ditou osaměli. Alan si náhle připadal jako ztracený v té rozlehlé místnosti. Snažil se přebrat si, co se od nadporučíka Nohejla dověděl, ale nedostal čas.

„A co my dva?“ zeptala se Dita. „Sbohem, nebo na shledanou?“ Její hlas zněl utrápeně.

„Sbohem,“ řekl Alan, popošel k ní a pohladil ji po tváři.

„Proč?“ zeptala se zklamaně.

„Máš svou práci,“ řekl Alan. „A já už mám dost toho lítání po světě.“

„A kdybych…“ řekla Dita.

„Ne,“ zarazil ji Alan. „Máme každý svůj život. Byla bys zklamaná.“

„Kdyby sis to snad rozmyslel,“ řekla Dita a podala mu na kousku papíru číslo svého mobilu.

V očích měla slzy.

Doma Alan vešel do své ložnice. Jeho první pohled patřil velkému obrazu, který visel nad postelí. Znázorňoval kliku od dveří, která byla tak velká jako dům, k němuž patřila. Klika jako dům zněl i název obrazu.

Z kapsy vytáhl lístek s Ditiným mobilem. Stál před obrazem a střídavě se díval na lístek a na obraz. Ne, dnes se ještě nedokázal rozhodnout. Strčil lístek opět do kapsy a tak, jak byl, oblečený, si lehl do postele.

Jeane Queen, spolumajitelka Foxinu. Tak proto ticho po pěšině. Ne, to by Senta Lisi nedovolila, aby bylo jméno Foxinu i její jméno vláčeno tiskem. Co na tom, že dobrodružná povaha její snachy stála život šest lidí. Pro peníze to Yvonna, vlastně Jeane Queen, nedělala. Měla jich víc, než kdy mohla utratit. Byla hráčka. Chtěla vzrušení. Nehodlala sedět na svém ostrově. Neměla dost procent na ovládnutí celé firmy, a tak ji ovládala zvenku. Využívala děr a diktovala kurzy.

Alan věděl, že se připletl do vysoké hry. Po smrti starého Maxe se Senta Lisi rozhodla udělat ve Foxinu pořádek a pomstít se za smrt svého syna. Ona i Ben dobře věděli, co se uvnitř Foxinu děje a co Jeane Queen prováděla, patrně pod vedením Maxe. Ale Senta Lisi teď měla navrch. Její snachu už nechránil všemocný Max a chtěla se jí za každou cenu zbavit. Nepotřebovala však, aby její totožnost vyšla najevo. Koho by zajímala nějaká Yvonna Malchowová. To proto mu Anton, který byl Sentě Lisi vděčný za pozici ředitele, nabízel zbraň. Předpokládali, že až Alan zjistí pravdu, Yvonnu zastřelí.

Pochopil, proč Anton netušil, že Yvonna je Jeane Queen. Do Foxinu ho přetáhli z jedné banky a tehdy se už ona v Atlantě neobjevovala, aby nedráždila svou tchyni. Nemohl předpokládat, že by se taková dáma zapojila přímo do hry. Inkognito v totožnosti psů jí umožnilo dvojí život a sňatek s Richardem jí pomohl ukrýt se i před svou rodinou. Snad jen starý Max znal pravdu. Dobře věděla, kdo ji může poznat, a těm se dokázala vyhýbat. Ostatně nová pobočka nebyla v centru zájmu vedení, protože nebyla ještě tak lukrativní.

Pro samotného Antona muselo být zjištění, že Yvonna je Jeane Queen, jako rána do hlavy. Alan by se vsadil, že až do jejího zadržení neměl o záměrech Senty Lisi nejmenší potuchy. Byl jen poslušným nástrojem v její hře. A nyní ho to zřejmě ani za mák netěšilo.

Na druhé straně stál Ben, pro něhož pracovala Dita. Chtěl svou milenku zpátky za každou cenu a nebál se riskovat spolupráci s policií. Ale ani Dita neměla potuchy, oč se doopravdy jedná. A Jeane Queen byla v dvojím ohni. Věděla, že se jednou bude muset vrátit na svůj ostrov nastálo, ať z vůle své tchyně nebo z vůle Bena. Chtěla však splnit slib, který dala Maxovi, že proběhne i poslední kolo, které svým zákazníkům připravil.

Jak bude vypadat její život teď? Jak dlouho se bude nudit ve svém zlatém domácím vězení? Alespoň do té doby, než Ben získá svých jednapadesát procent. Ale to také může trvat roky.

Podíval se na obraz nad sebou. Věděl, že tam je klíč k jeho novému životu a věděl už, proč to takhle Yvonna připravila.

Spojila se s nejlepším psem, jakého kdy Foxin měl. Riskovala, bylo to kdo s koho. Věděla, že má silného soupeře. Možná ho celou tu dobu hledala, někoho, kdo je lepší než ona.

DEN JEDENÁCTÝ, NEDĚLE

„Paní Procházková,“ zabouchal Alan na dveře své sousedky v Křtinách už v osm hodin ráno.

„Ahoj Alánku,“ otevřela paní Procházková dveře. „Snad už zase nejedeš?“

„Ne,“ řekl Alan. „Já vám jen přišel říct, že už nepojedu nikdy.“

„Opravdu?“ zeptala se udiveně. „A co tak najednou? No, pojď dál.“

Vešel do prostorné kuchyně zařízené nábytkem, který se za těch třicet let, co ho pamatoval, vůbec nezměnil. Posadil se ke stolu. Paní Procházková mu nalila čaj, který měla neustále připravený ve skleněné konvici.

„Máš štěstí, ještě je horký,“ řekla. „Aspoň ho nemusím ohřívat. Nevím, proč studený čaj nepiješ. Je přece taky dobrý.“

Z talířku uprostřed stolu sundala průhledný plastový poklop a nabídla mu buchty.

„Stalo se něco?“ zeptala se starostlivě.

„Jen jsem už unavený,“ řekl Alan.

„Co se dá dělat,“ řekla paní Procházková a utřela si ruce do zástěry. „Sám víš, co je pro nás lepší. Ale poslouchej, na tom mopsovi jsme se docela napakovali. Jak to, že ty vždycky, když mám vsadit, uhodneš, kdo tu lišku uloví? Já si už myslím, že ty s nimi musíš být domluvený. Jinak to přece není možné. Ale máš pravdu, v nejlepším je lepší přestat. Stejně máme už tolik peněz, že je ani neutratíme. Já vždycky říkala tvé mámě, že jsi fiškus. Už když jsi byl malý…“

Alan upíjel čaj a jedl buchty. Nechal paní Procházkovou drmolit, ale poslouchal ji jen na půl ucha.

Bylo mu teskno. Dita se mu zaryla pod kůži. Neustále viděl její krásné odhodlané oči. Neustále se mu vracel ten pocit spokojenosti, když spala vedle něho. Neustále ho ale znepokojovala ta naprostá důvěra, kterou k němu měla.

„No, napakovali jsme se fantasticky,“ pronikl k němu opět hlas paní Procházkové. „Hanka s Járou jedou do Španělska. Jára je z toho čučení na ty kazety dočista zblblý. Musí si odpočinout. A Ivetka jede do Řecka. A budou jí kupovat nový byt, protože se chce vdávat, takového hodného kluka si našla…“

Alan vzdychl, vytáhl papír s Ditiným číslem a roztrhal ho. Kousky papírku schoval v dlani.

„Paní Procházková, já už sice nepojedu, ale sázet budeme dál,“ řekl. „Sice to nebude tak často, ale určitě se nám to vyplatí.“

„No, jak myslíš, Alánku,“ pokrčila rameny paní Procházková.

„Jsi nějaký smutný,“ podívala se na něho. „Není v tom nějaká slečna?“

„Je,“ řekl Alan.

„Nechce tě?“ divila se paní Procházková.

„Chce,“ řekl Alan.

„Tak ty ji nechceš?“

„Chtěl bych,“ řekl Alan. „Ale člověk nemůže mít všechno.“

„A co chceš víc než tu slečnu?“ zeptala se paní Procházková.

„Nic,“ řekl Alan. „Ale ona stojí na druhém břehu.“

„Já ti, Alánku, nerozumím,“ řekla paní Procházková. „To víš, jsem už stará.“

„No, já už musím jít,“ řekl Alan. „Přijedu, až budu vědět, na koho vsadíme.“

„Dobře,“ přikývla paní Procházková. „A tu trávu pro králíky si můžu zase nasekat?“

„Jasně.“ Vstal a hodil roztrhaný papír s Ditiným číslem do koše.

Cestou domů se Alan zastavil v nákupním centru a koupil mobil. Doma jeho první kroky vedly do ložnice. Sundal se zdi obraz Klika jako dům a otočil ho. Mezi rámem a kartonem, který kryl zadní stranu obrazu, trčel kousek papírku. Vytáhl ho. Bylo na něm jen telefonní číslo a BERNARDÝN.

Zprovoznil mobil a napsal esemesku: Jsem mimo smečku. Vlk.

Vzápětí přišla odpověď: Beru te. Jsem bez psovoda.

Alan se usmál. Vzrušením mu zasvítily oči. Je opět ve hře! Bernardýn je určitě nadějný pes. Jinak by si ho Yvonna nevybrala. Patrně se bude v izolaci na svém ostrově dobře bavit tím, co budou oni dva spolu provádět.

A ty, krásná Dito Rito, promiň, ale hlídej si svůj systém bedlivě. Snad se už nikdy nesetkáme. Neměl bych sílu volit podruhé.

DÍL DRUHÝ

VLK V TENATECH

DEN PRVNÍ, PONDĚLÍ

Alan Malchow seděl v detektivní kanceláři, kterou si zřídil ve svém domě. Tříletá spolupráce s bernardýnem nesla sladké ovoce. Alanovi se podařilo nakontaktovat ještě další dva psy. Nikdo si nestěžoval. Sázky vynášely nejen jemu, ale i oněm psům. Přesto měl Alan pocit, že i když jde všechno jako na drátku, měli by několik kol vynechat. Vnímal ticho před bouří.

Čím dál víc si uvědomoval, že ačkoliv Yvonnu ty tři roky neviděl, ani o ní neslyšel, neustále je s ní nějak podvědomě spojený. Jako by se jí nechal stále ovládat, když přistoupil na její hru s bernardýnem. Nelíbilo se mu to.

Detektivní kancelář byla jen zástěrka. Člověk se přece musí před sousedy něčím živit. Občas vzal případ zatoulaného zlatého postpubertálního dítěte, které už roupama nevědělo co dělat a bez rozloučení s rodiči na pár měsíců frnklo se svou naditou kartou VISA někam do zahraničí.

V půl druhé se ozval domovní zvonek. Krátké, jakoby něžné, nesmělé zazvonění. Žena, která stála před dveřmi, mu připadala známá, ale v první chvíli ji nepoznal. Měla krátké, moderně střižené černé vlasy, starorůžový kostýmek se sukní ke kolenům a vypadala luxusně nedostupně. Až pohled jejích šedých očí ho upamatoval.

„Dito?“ pronesl nevěřícně.

„Ahoj Alane,“ řekla Dita. „Můžu dál, nebo na mě budeš civět mezi dveřmi?“

„Jasně,“ přikývl Alan.

V hale se posadili do křesel.

„Dáš si kávu?“ nabídl jí Alan.

„Ne, už jsem dnes měla tři,“ odmítla Dita. „A nemám moc času. Ještě dnes odlétám.“

„Takže to není jen přátelská návštěva?“ chtěl vědět Alan.

„Není,“ připustila Dita. „Přijela jsem na žádost Bena Woodse.“

„Stále pracuješ ve Foxinu,“ usoudil Alan.

„Ano,“ přikývla Dita. „Jsem jeho osobní tajemnice.“

„Udělala jsi pěknou kariéru,“ podivil se Alan.

„Nebylo to zadarmo,“ řekla Dita vážně.

„Spíš s ním?“ zeptal se Alan.

„To není podstatné,“ odmítla Dita odpovědět. „Ben tě žádá o pomoc.“

Alan zostražitěl. Že by přišli na to, že dělá psovoda?

„Ano?“ řekl bez většího zájmu.

„Jeane Queen se ztratila,“ informovala ho Dita.

„Ano?“ řekl až příliš pobaveným tónem. „Tak ji neuhlídali.“

„To není legrace,“ upozorňovala ho Dita. „Mám tě jen požádat, kdyby tě náhodou kontaktovala, abys nás upozornil.“

„Proč bych to dělal?“ zeptal se Alan.

„Dlužíš mi to,“ řekla Dita. „Vlastně i Benovi. Kdybychom tehdy neupozornili policii…“

„Nedlužím tobě ani Benovi nic,“ řekl Alan. „To byla vaše hra a o mě vůbec nešlo. Mě byste nechali klidně utratit. Šlo o Yvonnu, nebo jak se vůbec jmenuje ta zatracená ženská.“

„Má tě ráda,“ řekla Dita. „Ozve se ti.“

„Pěkně děkuju za takovou lásku,“ uchechtl se Alan. „Jsem rád, že je to za mnou.“

„Není,“ odpověděla Dita vážně.

„Tak mi teda řekni, o co jde,“ požádal ji Alan.

„Za ty tři roky se situace ve Foxinu změnila,“ řekla Dita. „To je všechno, co ti můžu říct.“

„Ani jsi mi to říkat nemusela,“ odpověděl Alan. „Stejně jsi mi nic neřekla a já už mám s Foxinem své zkušenosti. Odmítám se zapojit do něčeho, o čem opět nic nevím. Nechci mít s vámi nic společného.“

Dita se rozhlédla po hale. Byla zařízená novým nábytkem.

„Na to, že vezmeš dva tři případy ročně, si nežiješ špatně,“ řekla Dita.

„Vydělal jsem si jako pes,“ upozornil ji Alan.

„Vím přesně, kolik sis vydělal,“ přikývla Dita. „Ale nevěřím, že by ses jen tak válel. Nejsi ten typ. Řekla bych, že v něčem jedeš. Třeba dál v Lišce jako psovod.“

„Víš, že ty máš v sobě opravdu něco z Rity!“ bodl ji Alan. „Čenicháš kolem mě? Ale zbytečně. Roky jsem se plahočil jako blázen po všech světových hotelích. Teď si užívám klidu.“

„Kecáš,“ řekla Dita. „Děláš psovoda.“

„Komu?“ zasmál se Alan ironicky.

„Bernardýn?“ nadhodila Dita. „Nějak moc se mu za ty poslední tři roky daří.“

V Alanovi zatrnulo. „Občas sázím,“ připustil.

„Znám číslo tvého účtu,“ řekla Dita klidně. „Máš na něm teď třicet tisíc eur. Během těch tří let pár malých výher. Ale to je jen jeden účet. Kolik jich máš otevřených na své známé a přátele?“

„Jsi paranoidní,“ řekl Alan.

„Nejsem,“ odpověděla Dita. „A tvé účty mě vůbec nezajímají. Za ty tři roky v Atlantě jsem nějak dospěla. Měl jsi pravdu. Je to jen firma. A vydělává dost, takže ji klidně pumpuj. Jen nám pomoz s Jeane Queen.“

„Ne, pokud mi neřekneš, o co jde,“ odpověděl Alan pevně. „Stále proti sobě jedou Senta Lisi a Ben a Yvonna lítá uprostřed?“

„Ne,“ odpověděla Dita. „Hledají ji společně.“

„Tak to se stalo něco závažného,“ řekl Alan. „Že by jim Yvonna nějak vypálila rybník?“

„Je v jejím zájmu, aby se vrátila,“ řekla Dita.

„A na čí straně stojíš ty?“ zeptal se Alan.

„Jsem loajální zaměstnanec,“ odpověděla Dita. „Dostanu příkaz a vyplním ho.“

„Takže mi víc neřekneš?“

„Ne,“ odpověděla Dita.

„Kde je Anton?“ zeptal se Alan. „Na stránkách Foxinu se objevilo za měsíc po tom honu, že byl jmenován jiný ředitel. Proč?“

„Antona převeleli také do Atlanty,“ řekla Dita.

„Aby vás měli pod kontrolou?“ usmál se Alan.

„Možná,“ přikývla Dita. „Já jsem pochopila až později, o co se jednalo.“

„Tak proč mi nechceš říct, o co jde teď?“ zeptal se Alan.

„Nejde to,“ řekla Dita. „Bude lepší, když o ničem nebudeš vědět.“

„Tak ty mě chceš chránit?“ řekl Alan uštěpačně.

„Ano,“ přikývla Dita vážně.

„Díky za péči. Ale umím se o sebe postarat sám.“

„Jak myslíš,“ povzdychla si Dita. „Ale přemýšlej o mé nabídce.“

Vstala. Vypadala opravdu ustaraně.

„Já už nejsem hlídač ani lovec,“ řekla. „Každá vášeň jednou vyhasne, lovecká i milostná. Zbude jen zodpovědnost.“

„Ty jsi někdy mluvila s Yvonnou?“ zeptal se Alan překvapeně.

„Jistě,“ přikývla Dita.

Alan chtěl něco říct, ale Dita ho zarazila pohybem ruky. Z kabelky vytáhla propisovací tužku. Její hlavička blikala jako o život. Někdo je začal odposlouchávat přes Ditin mobil.

„Tak se měj,“ řekla Dita. „Dej vědět, když se Jeane Queen ozve.“

„Uvidím,“ řekl Alan.

Vyprovodil ji přede dveře. Před domem stál černý mercedes a v něm seděli dva muži. Když uviděli Ditu, jak vychází z domu, jeden z nich vystoupil a otevřel jí uctivě dveře. Dita nasedla dozadu za sedadlo spolujezdce a tvářila se, jako by ji Alan v nejmenším nezajímal.

Alan se vrátil do haly a posadil se na místo, kde seděl proti Ditě.

Na křesle uviděl lístek. Byl na něm vzkaz od Dity: Dej od toho ruce pryč.

Vzal lístek, roztrhal ho a spláchl do záchodu. Pak vzal mobily a poslal esemesky svým psům: Prozatím koncim, ozvu se.

Nevěděl, před čím ho Dita varovala, jestli před psovodstvím nebo před Yvonnou. Každopádně se ale rozhodl pro stav klidu a že se do ničeho nebude plést. Yvonna ho už jednou málem stála život. Ona mu dala tip na bernardýna a ona ho zase mohla prásknout. O tom, co se děje ve Foxinu, neměl nejmenší ponětí. Netušil ani, jak naložili s Yvonnou po návratu do Států.

Uběhla sotva půlhodina, když se ozval zvonek znovu. Alan otevřel a málem otráveně převrátil oči. Anton Soticz se na něho poněkud provinile usmíval.

„Tak pojď dál,“ rezignoval Alan.

„Před chvílí tu byla Dita,“ řekl, když se posadili do křesel v hale. Kávu Antonovi nenabídl. Ještě mu neodpustil, že ho zradil.

„To je možné,“ připustil Anton. „Je výjimečná situace. Jistíme se po více liniích.“

„Tak co po mně chceš ty?“ zeptal se Alan.

„Až se ozve Jeane Queen, oznam to mně,“ požádal ho Anton.

„Proč?“ zeptal se Alan už pobaveně.

„Ze starého přátelství,“ řekl Anton.

„Děláš si legraci?“ zasmál se Alan sarkasticky.

„Ne,“ odpověděl Anton. „Před třemi roky jsem netušil, co se děje. Řekli mi, že ty jedeš v těch nezákonných honech.“

„Bylo moc pohodlné tomu věřit,“ řekl Alan.

„Bylo,“ připustil Anton.

„O co jde teď?“ chtěl vědět Alan.

„Nevím,“ pokrčil rameny Anton. „Opravdu to nevím. Senta Lisi mě pověřila, abych za tebou zajel. Pokud se ti Jeane Queen ozve, abys mě upozornil. To je vše, co vím.“

„A to ti mám věřit?“ zeptal se Alan.

„Ano,“ přikývl Anton. „Já o tom opravdu nevím nic.“

„Alespoň nějaké tušení?“ nadhodil Alan.

„Ani nejmenší,“ přiznal Anton. „Tři roky byl klid. Hlídali ji na ostrově. Občas nějaké nákupy ve Státech. Přístup k ní měla jen Dita. Ta zprostředkovávala kontakt mezi ní a paní Lisi. Paní Lisi si vymínila, že Jeane Queen nechá v klidu, jen pokud s ní Ben přeruší kontakt. Slíbil jí to.“

„Kdy zmizela?“ zeptal se Alan.

„Asi před týdnem,“ odpověděl Anton. „Od té doby ji hledají.“

„Antone,“ řekl Alan. „I kdyby se mně ozvala, odmítnu s ní mluvit. Nemám nejmenší chuť se nechat do něčeho zatáhnout.“

„Chápu tě,“ přikývl Anton. „Ještě o tom pouvažuj. Nebylo by to zadarmo. Deset tisíc dolarů za jakékoliv upozornění.“

Alan neodpověděl. Deset tisíc dolarů byla ohromná spousta peněz. Nechtěl, aby Anton pochopil, že on o ty peníze nestojí. Mohl by začít přemýšlet proč.

Vyprovodil Antona z domu.

Trošku do toho začínal vidět. Dita byla jediná v kontaktu s Yvonnou. Zřejmě věděla opravdu víc než Anton. Vzpomněl si na Alenu, letušku, s níž se asi před rokem a půl seznámil při honu na jedno zpovykané dítě, které pláchlo svým rodičům do Francie. Byla jeho typ; nechtěl si to připustit, ale vztah s ní navázal jen proto, že se podobala Ditě. Jejich románek trval asi dva měsíce, než dala Alena přednost postaršímu pilotovi. Dodnes nechápal proč. Občas ještě Alenu vídal na letišti, když čekal na odbavení, ale jen se na něho přátelsky usmála. Pan pilot byl asi žárlivý.

Vzal mobil a Aleně zavolal.

„Ahoj Ali,“ zavrkala Alena do telefonu. „Co tě trápí, že sis na mě vzpomněl?“

„No, něco potřebuju,“ řekl rozpačitě.

„Jasně, jinak bys přece nevolal,“ ujistila ho, že je to v pořádku.

„Potřebuju zjistit, jestli do Prahy nebo do Brna nepřiletěla moje švagrová,“ přiznal Alan. „Tak pár dní nazpět.“

„Problémy?“ zeptala se Alena soucitně.

„Jo,“ přikývl Alan, jako by ho mohla vidět. „Jedná se o dědictví po bratrovi.“

„Aha,“ hlesla. „Jak se jmenuje?“

„Hele, zní to divně, ale nevím, pod jakým jménem cestovala,“ zrozpačitěl.

„Děláš si srandu?“ zeptala se Alena podrážděně.

„Nedělám,“ vyhrkl Alan. „Ale mohla přiletět pod jménem Malchowová nebo si vzala zpátky své dívčí jméno Králová. Já s ní už tři roky nemluvil.“

„Aha,“ hlesla Alena znovu. „A křestní?“

„Jana,“ řekl Alan. „Nebo Yvonna.“

„Máš docela zajímavé příbuzenstvo,“ usoudila Alena. „Podívám se.“

„A co ty?“ zeptal se Alan.

„Fajn,“ odpověděla Alena. „Lítám.“

„Jsi vdaná?“

„Ne,“ zasmála se. „Abych byla uvázaná jako pes u harantů? Na to mám času ještě dost.“

„Chodíš stále s tím pilotem?“

„Taky ne, mám teď známost s jedním Pražákem, ale vídáme se málo,“ povzdechla Alena. „Vlastně ani nevím, jestli spolu ještě chodíme. Už dva týdny jsem ho neviděla. A ty? Máš někoho?“

„Jo,“ řekl Alan. „Už rok.“

„Tak ti držím palce, ať ti to vyjde,“ zjihla. „Už taky nejsi žádný zajíc. Kolik ti je? Šestatřicet?“ Evidentní bodnutí.

„Ty jsi dnes nějaká milá!“ zasmál se Alan.

„To víš, žárlím,“ řekla Alena. „Právě dnes mi je třicet.“

„Tak všechno nejlepší,“ pogratuloval Alan. „Jsi v nejlepších letech.“

„No jo,“ broukla Alena.

„Slyšel jsem, že letušky vyhazují pro opotřebování až v jedenatřiceti,“ vrátil jí úder. „Za ten rok se ještě nalítáš!“

„Bídáku,“ zasmála se. „Tak se měj. Ozvu se.“

„Dík.“

Dej od toho ruce pryč. Najednou věděl, že nedá. Ať už mu Yvonna udělala cokoliv, najednou ji zatoužil znovu vidět. Probrat s ní to, co se odehrálo před třemi lety. Stále nevěřil, že by byla schopná ho jen tak poslat na smrt. To muselo mít nějaký důvod.

Hodinu se toulal po domě a neměl stání. Najednou uslyšel signál příchozí esemesky. Alena mu oznamovala, že v minulých pěti dnech přiletěly do Brna z Londýna dvě Jany Králové. Další text mu ale vyrazil dech. Včera z Londýna přiletěla Jekatěrina Čučkinová.

Zíral na esemesku a nemohl se vzpamatovat. Náhoda? To snad ani není možné! Uvědomil si, že to muselo být i Aleně nápadné, když si toho jména všimla. Na začátku jejich letmé známosti ji vzal na hřbitov, kde měl pochované rodiče. Jeho matka, Jekatěrina Malchowová, rozená Čučkinová, měla ten den narozeniny a Alan nesl na hrob kytici.

Jekatěrina Čučkinová. Byl si jistý, že je to Yvonna. To jméno patrně nikdo z Foxinu neznal. A pokud ho použila, věděla, že jen on, pokud ji bude hledat, pochopí.

Vzal telefon a obvolal všechny hotely v Brně, jestli se u nich žena toho jména neubytovala. Řekli, že ne. Pokud by se tam opravdu ubytovala, řekli by, že takové informace nepodávají. V hotelu tedy nebyla. V tom případě byl bezradný. Měla stovky možností, kde se ubytovat. Proč ale do Brna přiletěla? Přece jí muselo být jasné, že ji Foxin bude hledat nejdřív tady. Musela mít zatracený důvod, když tak riskovala.

V sedm hodin zarachotily u vchodu klíče a z haly se ozvalo: „Pejsku, jsem doma!“

Alan, který v té době dlel ve vaně, zahučel: „Pěním se!“

Po chvíli se otevřely dveře koupelny a do nich vstoupil asi pětadvacetiletý přelud. Alan se zakuckal, jak vdechl všudypřítomnou pěnu. Nohaté zrzavé stvoření mělo na sobě jen vyzývavé starorůžové prádlo a podvazkový pás, na němž byly připnuty jemné kouřové punčochy, které končily ve vínových lodičkách.

„Péťo, já zapomněl!“ děsil se kuckající Alan.

„No, to jsem si mohla myslet,“ konstatovala Petra benevolentně. „Máš na to deset minut!“

Odplula z koupelny. Alan se neubránil, aby mu pod dojmem starorůžové barvy nevytanula na mysli Dita. Neměl však čas na úvahy, zrychlil svou hygienickou činnost na maximum a po pár minutách vypálil z koupelny čerstvě oholený a v odéru klasického Old Spice.

Petra seděla ve večerních šatech v hale a klepala na mobil. Máš pět minut! Alan přikývl a pádil nahoru do své ložnice. V době, za niž se nemusel stydět ani pan Guinness, již stál před Petrou v tmavém obleku doplněném sněhobílou košilí a decentní ocelovou vázankou. Petra ho zhodnotila a přikývla.

„Jdeme,“ zavelela a Alan ji následoval ven.

Taxikář, který na ně čekal, nervózně klepal do volantu s pohledem vzteklého psa a něco si huhlal. Když však nastupovali do auta, byl opět úslužnost sama. Rozjel se a řítil se, jako by chtěl dohnat ztracený čas.

„Představ si, že nemůžu najít tu pozvánku na tvé jméno,“ dělala si starosti Petra. „Obě jsem je měla v kabelce ještě ráno.“

„Tak jsi ji někde vytrousila,“ konstatoval Alan.

„To je blbost,“ nesouhlasila Petra. „Měla jsem je v jedné obálce. To bych musela ztratit i tu svou, a tu mám.“

„V nejhorším tam půjdeš sama, pokud mě nepustí,“ pokrčil Alan rameny.

„To by se ti hodilo!“ řekla Petra. „S Jelenem na pivo!“

„Jelen je mimo mísu,“ povzdechl Alan. „Habilituje se a dokončuje nějakou odbornou schízu o baladách!“

„Ten aspoň dělá něco pořádného,“ utrousila Petra jedovatě. „Kdybys chtěl, mohl bys být otitulovaný taky zepředu i zezadu jako on. Ale ty si radši honíš puberťáky po doupatech.“

„Péti, tohle jsme přece vyřešili,“ řekl Alan mírně. „Já prostě nejsem studijní typ. Nevydržel bych sedět na zadku a něco smolit na papír.“

„Tak radši sedíš na zadku před telefonem a čekáš na nějaký přiblblý telefonát, který ti umožní, abys mohl zase lítat po světě,“ ťala ho Petra.

„Vždyť víš, že to není pravda,“ odpověděl smírně Alan. „Kdybych chtěl, měl bych práce nad hlavu. Že beru jen málo případů, je kvůli tomu, abych byl s tebou.“

„Musím ti něco říct,“ povzdechla Petra odzbrojeně.

„Tak říkej!“ povzbudil ji Alan zvědavě.

Už ji znal a věděl, že když takhle řádí, má špatné svědomí. Že vyvolává konflikt, aby mohla snadněji říct něco, co se mu nebude líbit.

„Až pak,“ mávla Petra nešťastně rukou.

Alan zatajil dech.

Pokud rázná Petra neměla na rozhovor odvahu, muselo se jednat o něco závažného.

„Tak, vážení, vystupovat,“ zastavil taxikář před Barcalou.

Alan zaplatil a jen koutkem oka viděl asi padesátiletého robustního muže stojícího před vchodem Barcaly, jak nervózně klepe na hodinky.

„Sakra, Petro, to nemůžeš nikdy přijít včas?“ rozčiloval se Petřin otec, majitel poradenské firmy na legální okrádání státu, jak sám říkal své činnosti daňového poradce.

Petra nasadila nasupenou tvář. Alan zpozorněl. Petra svého otce milovala, a pokud na něho byla naštvaná, znamenalo to, že ji otec do něčeho nutí.

„Pane Pospíšile, to je moje vina,“ pokoušel se ji Alan bránit. „Já zapomněl.“

„Mohla ti zavolat dopředu,“ odrazil jeho pokus pan Pospíšil. „Dobrý právník musí počítat se všemi eventualitami. Ale na to je moc pohodlná. S takovou pracovní morálkou skončí jako advokát u rozvodového soudu!“

„Tati!“ hlesla Petra.

„Už jsi mu to řekla?“ nebral si otec servítky. „Jasně že ne.“

„Tati,“ měla Petra slzy na krajíčku.

„Pojďte,“ mávl pan Pospíšil rukou. „Máme zpoždění.“

Vzal od Petry pozvánku a přidal ji ke své, kterou celou dobu držel v ruce.

„A Alanova?“ zeptal se.

„Já ji asi ztratila,“ špitla Petra.

Pan Pospíšil se zatvářil, jako by právě dostával infarkt.

„Tak jdeme,“ povzdechl nakonec rezignovaně.

Přistoupil k vrátnému a podal mu dvě pozvánky. Vrátný je vzal, přečetl si jména a odškrtl si je na svém papíře. A protože byl svědkem celého předešlého rodinného výstupu, jen se nonšalantně zatvářil a obrátil se k Alanovi.

„A pánovo jméno?“ zeptal se.

„Já jsem Alan Malchow.“

Že se něco děje, poznali okamžitě všichni. Po vyslovení toho jména se vrátný zatvářil jako idiot. Ihned se však vzpamatoval, a aniž by se podíval do svého papíru s hosty, pustil je bez dalšího otálení dál.

„Co to bylo?“ zeptala se Petra hned na schodech.

Alan pokrčil rameny: „Třeba mě tam neměli.“

„Nebádejte nad nevybadatelným a dělejte,“ popoháněl je otec.

Vzal Petru za ruku, aby jí pomohl na vysokých podpatcích sejít z příkrých schodů, ale spíše ji vlekl za sebou, jak rychle sbíhal dolů. Alan chytil Petru za druhou ruku, aby zabránil v jejím případném pádu, kdyby její otec ještě více zrychlil.

„Tati, neblázni,“ krotila ho Petra. „Já spadnu.“

To už ji však oba pustili, protože stanuli pod schody, kde na ně čekal vrchní, který uváděl hosty do sálu.

„Dobrý den pane Pospíšile, slečno, pane,“ kývl hlavou a rukou naznačil, že je doprovodí.

Alan zde od setkání s paní Lisi nebyl. Vrátného ani vrchního si nepamatoval. Patrně se od té doby vyměnil personál. Pospíšilovi však byli častými hosty.

V největší místnosti Barcaly již seděli hosté u stolů a nějaký muž právě řečnil za pultíkem. Podle výrazu hostů už mluvil akorát tak dlouho, že přestávali jeho slova vnímat. Muž však náhle svou řeč zakončil zvednutím skleničky se šampaňským a s přáním příjemného večera. Hosté vstali a symbolicky připili jemu i ostatním v sále. Poté se rozproudil hovor a hosté začali špacírovat mezi stoly a závisláci pádili nadrženě do kuřáckého salonku.

Vrchní je teprve teď zavedl k jejich stolu. Pospíšilovi se zdravili se známými. Alanovi připadalo pár tváří povědomých, ale nikoho z této džungle povětšinou podnikatelů neznal.

Posadili se a vrchní nalil víno, které už na stole stálo v láhvi přikryté ubrouskovým kornoutkem. Přiťukli si. Bylo výborné, jak jinak, když pořadatel akce Jiří Václavík byl majitelem několika firem, i vinařské. Pořádal večer pro své známé a klienty.

Pan Pospíšil se po celou dobu nenápadně rozhlížel a někoho hledal. Když uspěl, na tváři se mu rozhostil spokojený výraz. Neomaleně dloubl do Petry. „Bizé tu je, tamhle u toho prvního stolu napravo. Ale nedívej se tam.“

Petra nicméně neodolala a naznačeným směrem aspoň pootočila hlavu.

„Kdo to je?“ zeptal se Alan.

Petra zavrtěla hlavou a oči jí nějak podezřele zčervenaly.

„Co se děje?“ chtěl vědět Alan znepokojeně.

„Vybrali ji na stáž na Sorbonu,“ řekl pan Pospíšil. „Na půl roku. Bizé je majitel několika restaurací v Paříži. Nabídl mi, že u nich může Petra bydlet. Vlastní dům blízko univerzity.“

„To jen tak sám od sebe?“ divil se Alan.

„Zprostředkoval to Jirka Václavík,“ řekl po pravdě pan Pospíšil. „Kupuje od Bizého víno a dováží ho k nám.“

„Tak to je to, cos mi nechtěla říct?“ zeptal se Alan.

„Já tam nechci,“ odpověděla Petra nešťastně.

„Nekecej,“ utrhl se na ni pan Pospíšil. „Pojedeš! Na co jsem ti platil ty hodiny francouzštiny! Abys něco dokázala! Já nemohl za studií ani vytáhnout paty. A ty máš všechno na stříbrném podnose a ještě se ti to nelíbí!“

„Péťo, táta má pravdu,“ pohladil ji Alan po ruce. „Takovou příležitost nemůžeš zahodit.“

„Vždyť já vím,“ řekla Petra vděčně.

„Budu za tebou jezdit,“ sliboval Alan. „Paříž není tak daleko.“

Najednou mezi hosty nastal pohyb. Alan zpozoroval, že číšník otevřel dveře do jednoho ze salonků, patrně se švédskými stoly. Několik hladovců neodolalo a ihned využilo této nabídky.

„Nechceš jíst?“ zeptal se Alan.

Petra zavrtěla hlavou, ale to už pan Pospíšil zavelel: „Jdeme! Bizé jde jíst!“

Petra bez odporu vstala, ale vrhla na Alana otrávený pohled a následovala podnikavého tatínka, aby ji představil zámožnému Francouzi.

Alan zůstal sedět u stolu. Nechtěl se plést do rodinných záležitostí. Pan Pospíšil ho sice snášel, ale neopomněl mu naznačit, že ho chápe jen jako přechodnou záležitost. Jeho Petra skončí jednou v Bruselu a nikdo, tedy ani on, mu jeho plány nepřekazí.

Když seděl u stolu už čtvrt hodiny sám, přestalo ho to bavit. Ze svých předchozích návštěv věděl, že je tady bar. Vyšel ze sálu a po mírném bloudění ve spleti chodeb bar našel. Sedělo v něm jen pár dvojic, které pohrdly ruchem sálu a daly přednost intimní atmosféře. Svítila tu tlumená světla a svět vypadal pod jejich filtry romanticky. Tichá, pomalá hudba tento dojem ještě umocňovala. Vybral si volný stolek a složil se do měkké sedačky zády ke vchodu. Objednal si fernet a cigarety. Moc nekouřil, ale dnes měl na nikotin chuť. Bylo mu smutno. Jako by už dopředu tušil, že ho Petra opustí. Nikdy to zatím neřešil, ale jedenáctiletý věkový rozdíl mezi nimi a Petřina ctižádost nebyly zrovna nejlepším vkladem do manželství. Petra bude dělat kariéru pod dozorem přísného otce nejmíň do pětatřiceti. Na založení rodiny pak pro něho už bude pozdě. Dobře si uvědomoval, jaké to je, přivést na svět dítě po čt yřicítce. Viděl to doma. Děti chtěl a věděl, že má na ně nejvyšší čas.

Jeho hloubání nad životem přerušila jemná vůně parfému, jež patřil ženě, která se náhle u jeho stolu zjevila.

„Alane, ty kouříš?“ zeptala se mírně vyčítavě.

„Občas,“ odpověděl a ani nebyl překvapený, že ji vidí. „Sednete si, paní Jekatěrino Čučkinová?“

„Já věděla, že to pochopíš,“ řekla Yvonna a posadila se.

„Vždycky jsem byl chápavý, paní Jeane Queen, nebo paní Yvonno Malchowová, nebo snad paní Jano Králová?“

„Nebuď zlý,“ mírnila ho Yvonna.

Vypadala stejně jako před třemi lety, jen vlasy měla teď černé a nakrátko ostříhané. Ale nějaký rys v její tváři ho udivil. Jako by získala měkkost a pokoru a současně ostražitost. I její oči byly jiné. Stále inteligentní, živé a nyní i nepokojné.

„Co tu děláš?“ zeptal se Alan neomaleně.

„Ty se zlobíš?“ špitla. „Ještě tě to nepřešlo?“

„Ne, to nikdy nepřejde,“ řekl Alan.

„Myslíš si, že jsem tě zradila?“ chtěla vědět Yvonna.

„Tak asi,“ přikývl.

„Nikdy jsem tě nezradila,“ řekla Yvonna. „Spíš sama sebe. Ale, Alane, když máš moc, peníze, všechno si můžeš koupit, máš strach o svou nezávislost a svobodu. A já jsem se tehdy bála. Moc jsem si na vás zvykla, na Richarda a pak i na tebe. Mohla jsem s tebou zůstat, vzít si tě, mít rodinu. Nikdy by mě nenašli. Ale to není život pro mě. Za pár let bychom se měli plné zuby. Viděla jsem to na našich. Zůstávali spolu jen z nutnosti, ze zvyku, trápili se. Tak nechci dopadnout.“

„Moji rodiče se milovali i po letech,“ odpověděl Alan. „Vždycky to tak špatně nedopadne.“

„Nerada riskuju,“ řekla Yvonna.

„Ty?“ zasmál se Alan.

„Víš, jak to myslím,“ bránila se Yvonna dotčeně. „Já…“

„Co po mně chceš?“ přerušil ji Alan.

Uvědomoval si, že jí opět začíná podléhat.

„Ty se bojíš!“ konstatovala Yvonna udiveně.

„Ano, bojím se tebe,“ přikývl Alan. „Chci mít klid.“

„Takže tě zneklidňuju?“ usmála se Yvonna.

„Jak ses sem vůbec dostala?“ snažil se Alan dostat pryč z tenkého ledu.

„Měla jsem pozvánku,“ odpověděla Yvonna. „Alana Malchowová. Tomu vrátnému jsme v tom asi udělali pěkný zmatek.“

„Ty jsi sebrala tu pozvánku Petře?“ užasl Alan.

„Já ne,“ řekla Yvonna. „Jeden soukromý detektiv.“

„Ty mě necháváš špehovat?“ zděsil se.

„Alane, nehraj si na neviňátko,“ setřela ho Yvonna. „Proč jsi nezměnil přístupová hesla do svých schránek na netu? Musel jsi vědět, že se o tebe budu zajímat. Zajímavé čtení. Alena, Tereza, Elena a teď Petra. Ta už dokonce rok! Přece jsi chtěl, abych si přečetla, jak si je namlouváš. Musel jsi vědět podle času přístupů, že se ti někdo nabourává do pošty.“

Alan mlčel.

„Tak co mi k tomu řekneš?“

„Co po mně chceš?“ zopakoval místo odpovědi Alan.

„Dát ti dárek,“ řekla Yvonna.

„No, to jsem teda zvědavý,“ ironizoval Alan. „Snad nějaká bomba, nervový plyn nebo antrax?“

„Nešaškuj,“ řekla Yvonna. „Něco, co zcela změní tvůj život.“

„Nestraš!“ uchechtl se Alan, ale rostla v něm zvědavost.

„Cítíš se osamělý,“ dívala se mu do očí. „Nechceš to přiznat, ale nevidíš žádný další cíl. Dělat psovoda tě už unavuje. Nebaví tě to. Nudíš se.“

„Ty jsi snad za ty tři roky vystudovala na psychoanalytika?“ bránil se jejím přesným zásahům.

„Petra ti odjede, děsíš se toho.“

„Jak to můžeš vědět o Petře?“ rozčílil se.

„Znám i její hleslo schránky,“ pokrčila Yvonna rameny. „Bohužel je pořádná a často ho mění. To mi dost dělalo problémy.“

„Jsi mrcha,“ hlesl Alan.

„O tom, že má jít na Sorbonu, ví dva měsíce,“ řekla Yvonna. „Řekla ti to už? Psala své kamarádce, že se bojí ti to říct.“

„Tak ona si o mně píše s kamarádkou?“ odfrkl Alan znechuceně.

„Jako kdybys neznal ženské!“ povzdechla Yvonna. „Nemůžou být se svými pocity samy. Rády se svěřují.“

„S tebou jsem to nezažil,“ upozornil ji Alan.

„Nejsme všechny stejné,“ odpověděla Yvonna. „A ji to taky přejde, až si párkrát nabije hubu. Některé věci se zkrátka neříkají, ale to chce zkušenost.“

„Yvonno, tancuješ kolem mě jako kolem válečné vatry,“ řekl Alan unaveně. „O co ti jde!“

„Já jsem…“

Nedokončila větu. V baru se objevila Petra a za ruku táhla k barovému pultu nějakého mladíka. Byla rozjařená, zřejmě už něco vypila, a žvatlala na něho francouzsky.

Yvonna okamžitě vstala a vyšla z baru, aniž by ji Petra zahlédla.

„Yvo…“ spolkl Alan její jméno.

Nelíbilo se mu přerušení jejich rozhovoru.

„Ali!“ uviděla ho Petra a odtáhla mladíka k jeho stolu. „Co tu sedíš sám. Perfektně se to tam rozjíždí.“ Oba se posadili. „Tohle je Paul, mladej Bizé, je fajn.“

Mladík, když uslyšel své jméno, pokyvoval hlavou. Byl však trochu opilý. Začal mluvit francouzsky přímo na Alana. Petra překládala: „Říká, že je naše víno silné. Že mu chutná a že je to tady fajn.“

„Říká, že je naše víno opojné a že ty jsi fajn,“ odpověděl Alan, aniž hnul brvou.

Petře spadla čelist.

„Já musím,“ řekl Alan. „Bavte se, setkáme se v sále.“

Vstal a opustil konsternovanou Petru, kterou Paul začal tahat za ruku, ať mu přeloží, co říkal.

Alan prošel celou Barcalu, ale Yvonnu nikde nenašel. Zklamaně se posadil ke stolu v sále, kde šuměl uvolněný hovor. Uviděl pana Pospíšila, jak sedí u jednoho stolu v čilé zábavě s jeho osazenstvem.

Petra přišla za pár minut. Posadila se k němu a vyčítavě na něho hleděla.

„Nikdy jsi mi neřekl, že umíš francouzsky.“

„Jen pár frází,“ řekl Alan.

„Nekecej, slovo opojný neznám francouzsky ani já, a to se učím pět let.“

„Petro, některé věci jsou nepodstatné,“ odpověděl Alan.

„Alane, já tě nechápu,“ řekla Petra. „Jsi schopný, umíš řeči, vypadáš perfektně, tak proč se jen flákáš? Proč se o něco nesnažíš?“

„Petro…“

„Nepřerušuj mě,“ mávla rezolutně rukou. „Je to kvůli ženě tvého bratra? Kvůli Yvonně? Máš její fotky schované v šuplíku a chodíš se na ně dívat.“

„Jo, chodím, ale jestli sis nevšimla, je na nich i můj bratr,“ řekl mírně.

„Alane, co vlastně chceš od života?“ zeptala se Petra vážně. „Někdy mám pocit, že jsi se mnou jen proto, abys nebyl sám.“

„Moc filozofuješ,“ odpověděl Alan. „Podívej, Petro, myslím, že ta tvá cesta do Paříže je dobrý nápad. Aspoň oba zjistíme, jak moc stojíme jeden o druhého. Kdy máš odjet?“

„Za měsíc.“

„Fajn,“ řekl unaveně. „Víš co? Já radši půjdu. Nebaví mě to tady. A ty tu máš ještě povinnosti. Sejdeme se zítra u mě.“

„Zítra ne,“ odmítla Petra jeho návrh. „Slíbila jsem Paulovi výlet do Prahy a na Býčí skálu. Četl o ní a chtěl by vidět místo rituální vraždy z šestého století.“

„Má staré informace,“ podotkl Alan. „V současnosti se dává přednost domněnce, že jde o kupeckou karavanu, kterou zavalil spadlý strop.“

„Alane, překvapuješ mě. Co se o tobě po roce nedovím. Umíš francouzsky a vyznáš se v dějepise!“

„Kdy se u mě zastavíš?“ vstal Alan.

„Ve čtvrtek?“ navrhla Petra. „Odpoledne.“

„Fajn,“ přikývl. „Ahoj.“

Sklonil se a políbil ji.

„Alane, já tě…“

„Taky tě miluju.“

U vchodu do sálu se otočil a zamával jí. Hleděla za ním a vypadala zoufale.

Domů přijel taxíkem v jedenáct hodin. Dům mu připadal pustý, stejně jako v době, kdy se Yvonna náhle ztratila. V ložnici se posadil do křesla a díval se na obraz, který mu kdysi Yvonna darovala. Klika jako dům.

Najednou si všiml něčeho, co nikdy nezaregistroval. V jednom z oken domu vykukovaly tři matné hlavy, ale jako by byly rozmazané, jako by se dívaly přes záclony.

Popošel blíž. Dvě dospělé osoby a jedno dítě. Jasně, k domu patří rodina. Najednou si nebyl jistý, jestli tehdy před lety Yvonnin vzkaz přes Soticze zcela pochopil.

DEN DRUHÝ, ÚTERÝ

Ráno ho vzbudil telefon. Yvonna? Sletěl do haly jako blesk.

„Ano?“ zvedl sluchátko.

„Anton.“

„Ahoj,“ snažil se Alan potlačit zklamání.

„Volala ti?“ zeptal se Anton.

„Nevolala,“ řekl Alan popravdě.

„Kdyby se ti ozvala… je to fakt důležité,“ upozorňoval ho.

„Pokud nebudu vědět, o co jde, nemíním se do toho plést,“ odmítl ho Alan.

„Tak dobře, ale ne po telefonu,“ řekl Anton. „Dnes mám nějaké jednání, ale zítra se u tebe můžu zastavit. Řekněme… ve tři?“

„Fajn,“ souhlasil Alan. „Ahoj.“

Vešel do kuchyně a šíleně se lekl. Yvonna seděla u stolu a pila kávu.

„Sakra, jak ses…“

„Mám přece klíče,“ řekla Yvonna udiveně. „Jak jinak bych se sem dostala. Je to přece i můj dům.“

Alan si přisedl ke stolu a Yvonna mu nalila kávu z konvice připravené na stole. Tvářila se, jako by se nic nedělo, a Alan měl pocit, že se najednou vrátil do doby, kdy spolu žili. Mlčky usrkovali kávu.

„Jak ses měla?“ přerušil Alan ticho jako první.

„Celkem fajn,“ řekla Yvonna. „Tchyně sice řádila, ale nic netrvá věčně.“

„Prý jsi nesměla opustit ostrov,“ nadhodil Alan.

„Nebylo to tak strašné,“ odpověděla Yvonna. „Na nákupy jsem mohla jen po Státech, do Evropy mě nepustili. Ale ani jsem se nenudila. Občas za mnou lítala Dita Kovarčíková. Tu mi nasadili, aby hlídala mé peníze, abych zase neufrnkla.“

„Jak vidím, tak neuhlídala.“

Yvonna pokrčila rameny. „Ale dobře se s ní povídalo. Víš, že byla do tebe zamilovaná?“

„Něco jsem postřehl,“ připustil Alan. „Má něco s Benem, když mu dělá tajemnici?“

„To nevím, ale spíš ne,“ usoudila Yvonna. „Pro Bena je přitažlivější její hlava než tělo.“

„O to to může být pevnější vztah,“ namítl Alan. „Ty s ním už nic nemáš?“

„Vidím, že foxinské tamtamy fungovaly dobře,“ zasmála se Yvonna.

„Neodpověděla jsi,“ upozornil ji Alan.

„Budu si ho brát,“ řekla.

„Proč jsi teda utekla?“ nechápal Alan.

„Nevím jistě, jestli si ho chci vzít.“

„Já ti nerozumím,“ zavrtěl Alan hlavou. „Co vlastně chceš?“

„Malou chaloupku v pustém lese někde v podhůří Beskyd, psa, ovce,“ odpověděla a Alan vzápětí pochopil, že si z něho utahuje.

„Nevím, co chci,“ řekla. „Jsem na nějakém rozcestí a nevím kudy dál. To se občas stává. Prý ale až po čtyřicítce. A vidíš, na mě to přišlo už teď.“

„Kolik ti vlastně je?“ zeptal se Alan.

„Vždyť to víš,“ řekla. „Ve všem jsem ti nelhala.“

„Řekni mi pravdu, co v tom je,“ požádal ji Alan.

„Jsou v tom počty,“ vysvětlovala. „Kumulování akcií v jedněch rukou. Když si vezmu Bena, bude mít jednou naše společné dítě sedmdesát šest procent akcií podniku.“

„Já vždycky myslel, že na rozhodování stačí jen jednapadesát procent,“ mínil Alan.

„Ale šestasedmdesát je víc,“ upozornila ho Yvonna. „A není to tak jednoduché. Čím víc lidí drží akcie, tím je jednání složitější, i když máš rozhodující podíl. Každý má své názory na vedení podniku a nemůžeš dělat, že neexistují.“

„Tak mi to vysvětli s těmi akciemi Foxinu,“ požádal ji Alan.

„Když Senta Lisi zemře, dostane Ben padesát jedna procent jejích akcií. Jeho dvacet procent nynějších akcií se má podle závěti jeho otce rozdělit mezi děti Senty Lisi. Tedy já dostanu deset procent po Patrikovi a jeho sestra taky deset. Teď mám patnáct a ona čtrnáct. Když si vezmu Bena, přinesu mu tedy celkem dvacet pět procent akcií, což dělá s jeho akciemi právě těch sedmdesát šest procent.“

„Takže, pokud tomu rozumím, ty máš pocit, že si tě Ben bere jen pro ty akcie?“ chtěl vědět Alan. „A jak můžeš dědit po Patrikovi, když už ses znovu provdala?“

„Starý pán měl pro mě slabost,“ usmála se Yvonna.

„S ním jsi také něco měla?“ zeptal se Alan.

„Tak i to se povídá po Foxinu?“ podivila se Yvonna. „Ne, neměla. Starý pán měl poněkud jiné choutky.“

„Byl homosexuál?“ nadhodil Alan.

„Ne,“ odpověděla. „Vyžíval se… no… v pionýrském věku, a když jsem k nim přišla, bylo mně už víc, než byl ochotný akceptovat.“

„A to mu tolerovali?“ zděsil se Alan.

„Nikdy nešel pod zákonnou hranici. Ty holky vypadaly sice jako školačky, ale bylo jim většinou už kolem šestnácti.“

„Už?“ zavrtěl hlavou Alan. „Tak proč na tobě tak visel?“

„Prý jsem mu připomínala nějakou jeho první lásku,“ zasmála se Yvonna. „On byl vlastně romantik.“

„Yvonno, ale ty jsi mi stále ještě neřekla, proč jsi přijela za mnou.“

„To nejsi ani trochu rád, že mě vidíš?“ zesmutněla pateticky.

„Proč jsi za mnou přijela?“ zopakoval Alan.

„Protože jsem tě chtěla vidět,“ odpověděla. „Proč bych za tebou jinak jezdila?“

Vstala a vyšla z kuchyně. Za chvíli se nesly obývacím pokojem tóny gregoriánského chorálu. Alanovi naskočila husí kůže. Byl zmatený. Yvonna vešla do kuchyně a opřela se zády o dveře. Dívala se na něho. Mlčela. Jen tam tak stála a čekala. Rozhodnutí bylo na něm.

„Yvonno, já…“ vysoukal ze sebe nejistě.

„Moc přemýšlíš,“ usmála se. „Buď to chceš, nebo ne. Nic mezi tím.“

Vstal. Stále ještě váhavě k ní přistoupil.

Dívala se mu do očí a on se v nich najednou ztratil. Realita přestala existovat. Přesně tohle celé ty tři roky hledal. Čekal na to, co mu dokázala poskytnout jen Yvonna. Nepřemýšlet. Vnímat jen její tělo a vůni a nevyhodnocovat situaci. Vždycky mu milování s ní připadalo jako plynulá příjemná jízda s automatickou převodovkou.

Celý den strávili v ložnici.

Yvonna byla nenasytná jeho dotyků, jako by to mělo být naposled.

Když pak už jen leželi vedle sebe v objetí, řekl jí to.

„Je to naposledy,“ pokývala hlavou.

„Vracíš se?“ zeptal se poněkud zaskočeně.

„Ještě musím zařídit pár věcí a odletím,“ odpověděla. „Zastavím se za Irenou a za paní Procházkovou v Křtinách. Už je nikdy neuvidím.“

„Proč?“ divil se Alan. „Přece když si vezmeš Bena, můžeš sem přijet kdykoliv.“

„Jistě,“ souhlasila. „Ale nepřijedu.“

„Proč?“ zopakoval Alan.

„Nemůžu sedět na dvou židlích,“ odpověděla.

„Nerozumím ti.“

„Můj život v Americe je úplně jiný než tady,“ řekla Yvonna. „Musím se konečně rozhodnout, jestli jsem Američanka nebo Češka. Takhle žiju v nějakém soustavném schizofrenickém stavu. Když jsem tam, chci sem, a když jsem tady, chci tam.“

„A kde jsi spokojenější?“ chtěl vědět Alan.

„Tady, doma,“ řekla smutně.

„Tak zůstaň tady!“

„Nemůžu, kvůli Benovi,“ povzdechla Yvonna. „Rozvádí se kvůli mně. Je z toho hrozný poprask. Senta se s tím nemůže smířit. Ben neměl se svou první ženou děti. A kdyby zemřel bezdětný, přešly by jeho akcie na mě a většina na Sentinu dceru a pak na její dvě děti.“

„Takže ty to děláš Sentě Lisi natruc?“ užasl Alan. „Aby její vnuci neměli jednou kontrolu nad Foxinem?“

„Taky je to jeden z důvodů,“ přikývla. „Ale já už nemám jinou cestu. Jsem s Benem těhotná.“

Alana jako by zasáhl blesk z čistého nebe. Málem od Yvonny odskočil.

„Jsem těhotná, ne prašivá,“ řekla ironicky.

Alan vstal rozladěně z postele. Najednou si připadal nějaký pošpiněný. Spát se ženou těhotnou s jiným mužem! Zafungovaly staré atavistické pudy.

„Bylo by ti líp, kdybys to nevěděl?“ usmála se přesně chápajíc jeho pocity.

„Bylo,“ řekl chmurně a vyšel z ložnice.

Naložil se do vany. Bylo mu špatně. Měl pocit, že ho opět převezla.

Vešla do koupelny již upravená a přichystaná k odchodu. Naklonila se k němu a políbila ho na čelo.

„Sbohem, Alane,“ řekla a v očích měla podivný vlahý lesk. „Miluju tě.“

„Yvonno…“

„Ne, mlč,“ zavrtěla hlavou. Z očí jí kanuly tiché slzy. „Už musím. Měj se pěkně.“

Vyšla z koupelny a po chvíli Alan slyšel cvaknutí vchodových dveří.

„Sakra,“ ulevil si.

Nevěděl, co má dělat. Stále nechápal Yvonninu hru a svou roli v ní. Nějak nemohl uvěřit, že by ho opravdu tak milovala, že mu přišla dát sbohem. Události před třemi roky ho naučily nedůvěřovat jí.

Byly čtyři hodiny, když zvedl telefon.

„Jelene, jsem v prdeli,“ hlesl, když se na druhé straně ozval hlas jeho kamaráda.

„Já taky,“ posteskl si Jelen. „Tak v šest u Vola?“

„Jo,“ souhlasil Alan vděčně.

Do restaurace přišel se čtvrthodinovým předstihem, ale Jelen tam už seděl a upíjel pivo.

„Tak vo co gou?“ zeptal se, když uviděl přepadlého Alana.

„Byla u mě Yvonna,“ řekl Alan.

„Po tom všem?“ divil se Jelen.

„Jo.“

„A?“ zeptal se Jelen zvědavě.

„Přišla mi dát sbohem.“

„A?“ zopakoval Jelen znovu.

„Jo,“ přitakal Alan.

„Ty seš pako,“ neodpustil si Jelen. „Ona tě málem zabije a ty s ní lezeš do pelechu!“

„Prý už nikdy nepřijede,“ řekl Alan.

„Alane, prosím tě, začni něco dělat,“ radil mu Jelen. „Poslední tři roky se jen ploužíš a flákáš se.“

„Ty snad randíš s Petrou,“ usadil ho Alan. „Jako bych slyšel ji.“

„Víš, že tě mám rád, vole,“ řekl Jelen. „Ale už se konečně usaď a měj děti, nebo si najdi práci, při které nebudeš mít na nic čas. Nebo ti brzy jebne!“

„To není tak jednoduché, s tou rodinou,“ pokrčil Alan rameny. „Když jsem se neoženil z blbosti, z rozumu je to pak moc těžké.“

„Když ty si vybíráš jen samé ambiciózní holčiny, které se nechtějí vázat,“ filozofoval Jelen. „Najdi si nějakou pořádnou ženskou, která má zenit za sebou, a pak budeš spokojený. Ale ty máš ty holky stále mladší, idiote.“

„Tak mně řekni, kde mám najít volnou ženskou přes třicet, aby dobře vypadala, byla chytrá a nedělala kariéru, chytráku!“ rozčílil se Alan.

„Takových je!“ mávl Jelen rukou.

„Tak kde jsou?“ řekl Alan. „Že já žádnou takovou nepotkal!“

„Tak pracuj!“ ukončil Jelen lakonicky toto téma.

„Pracuju,“ urazil se Alan.

„Ne, nepracuješ,“ poučil ho Jelen. „Ty jen vyděláváš. To není práce. Práce je něco, co tě zcela uchvátí.“

„Ty seš vůl,“ řekl Alan. „Uchvátit tě může jedině ženská.“

„Je vidět, že nejsi ženatý,“ povzdechl Jelen. „Mě už uchvacuje jen ta práce.“

„Tak proč mě ženeš do ženění, když máš takové zkušenosti!“ zasmál se Alan.

„Protože je lepší se nechat uchvátit čímkoliv,“ odpověděl Jelen „než se doma nudit sám a přemýšlet nad ptákovinama.“

„Tak mě jsme probrali,“ řekl Alan. „A co ty a ta tvoje balada?“

„Mám krizi,“ povzdechl Jelen. „Vidím písmenka a je mi na blití.“

„Stojí ti ty tituly za to?“ řekl Alan shovívavě.

„Ani ne,“ přiznal Jelen. „Ale co mám dělat! Nemůžu být jen asákem. To bych to mohl zabalit.“

„A co uchvácení prací!“ střelil mu jeho předchozí slova Alan.

„Ty jsi mě totiž zkazil,“ řekl Jelen. „Když jsem žil jen z učitelského platu, byl jsem spokojenější. To naše ministerstvo opravdu není hloupé, že nám moc neplatí, aspoň si vážíme každé koruny. Teď mám prachy ze sázek a polevuju ve své bdělosti. Dokonce mám stavy, že bych s tím nejraději sekl. A jak jsi řekl, že mi to ani nestojí za ty nervy.“

„Hele, ty sis našel nějaké nové hobby,“ řekl Alan. „Vždycky máš něco v merku, když jsi takhle otrávený z práce.“

„Jasně,“ odpověděl Jelen nadšeně. „Představ si, že jsem zjistil, že mé dcery nejsou tak debilní, jak jsem si myslel! Konečně se s nimi dá mluvit a diskutovat.“

„Vole,“ řekl Alan. „Tak chytré holky jsem snad ještě neviděl. Sice nevím, kdo ti k nim pomohl, ale po tobě nejsou.“

„Jsou fakt úžasné,“ lebedil si Jelen, aniž reagoval na jeho invektivu. „Sám si říkám, jak se mi tak mohly podařit.“

„Závidím ti,“ řekl Alan. „Kdybych nebyl vůl, už jsem taky mohl mít čtrnáctiletou dceru.“

„Radím ti, pořiď si dítě. Sice budeš muset pár let čekat, než to trochu nabere rozum, ale stojí to za to.“

Domů se dostal Alan až ve čtyři ráno. On i Jelen byli v ráži a obrazili několik brněnských podniků. Taxíkář ho musel dokonce dotáhnout ke dveřím a odemknout je. Alan byl v příjemném rozpoložení, ale nohy ho moc neposlouchaly. V hale se složil na sedačku, kde ho zastihlo odpoledne.

TŘETÍ DEN, STŘEDA

Probudil se v jednu. Hlava mu třeštila po zkonzumovaném alkoholu, i žaludek se bouřil. Na nejistých nohou se dopravil do koupelny a strávil v ní nemalou dobu. Když vylezl z vany, vnitřnosti měl už řádně pročištěné a udělalo se mu docela dobře. Uklidil včerejší nepořádek a čekal na Antona.

Přijel ve čtvrt na čtyři. Vypadal ustaraně, dokonce hůř než Alan. Vrhl na něho hodnotící pohled.

„Vidím, že jsi včera řádil,“ komentoval jeho stav.

„Trochu jsem to roztočil,“ přiznal Alan. „Už to není, co to bývalo.“

„Nevolala ti?“ přešel Anton k věci.

„Ne,“ odpověděl Alan. „Nevolala.“

„Je důležité, abychom ji našli,“ řekl Anton.

„Kdo? Paní Lisi?“ zeptal se Alan.

„Ano.“

„Stále jedou s Benem proti sobě?“ chtěl znát Alan jeho verzi.

„Podívej, Alane, je mi jasné, že jsi za ty tři roky o všem přemýšlel a spoustu věcí ses dovtípil, ale nezapomeň, že tě chtěla Yvonna zabít. To by jí projít nemělo.“

„Žasnu!“ řekl Alan ironicky. „O to jste se měli postarat vy, aby jí takové věci nemohly projít.“

„Já jsem jen malý pán,“ bránil se Anton. „Nemohl jsem jít proti přání vedení, aby se to ututlalo.“

„Antone, ty jsi věděl dopředu, co je ve věci, a klidně jsi mě poslal na smrt,“ řekl Alan. „Jak ti teď mám věřit!“

„Nebylo to klidně,“ odpověděl Anton. „Vyčítal jsem si to.“

„Ale udělal jsi to.“

„Udělal,“ přiznal Anton. „Jsem jen pěšák, jako jsi byl ty. Nechtěl jsem přijít o práci.“

„Tohle nemá smysl rozebírat,“ řekl Alan. „Co jsi mi nechtěl říkat po telefonu?“

„Tohle bude jen mezi námi!“ jistil se Anton.

Alan přikývl.

„Yvonna si má brát Bena,“ vysvětloval Anton. „Spojí se tak tři čtvrtiny akcií. Paní Lisi tomu chce zabránit, aby chránila svou dceru. Pokud se ti dva vezmou, po smrti paní Lisi budou mít naprostou kontrolu nad firmou a dá se očekávat, že její dceru docela odstaví. Bude jen akcionářkou bez jakéhokoliv vlivu.“

„No a co to má společné se mnou?“ zeptal se Alan.

„Paní Lisi si myslí, že ty jediný můžeš přesvědčit Yvonnu, aby si Bena nevzala a zůstala s tebou,“ řekl Anton. „Kdyby sis Yvonnu vzal, měl bys jako její manžel neomezené možnosti. Uvaž to!“

„Ty si děláš legraci?“ zeptal se Alan. „Jak můžete místo ní plánovat! Neviděli jsme se tři roky. Proč by mě chtěla?“

„Protože má s tebou dítě,“ řekl Anton.

Alan na něho vyjeveně vytřeštil oči: „Se mnou?!“

„Věřím ti, že jsi o tom dítěti nevěděl,“ konstatoval Anton. „Ale nelži!“

„V čem lžu!“ zostražitěl Alan.

„Její syn se jmenuje Richard Malchow,“ řekl Anton. „A v rodném listě jsi uvedený jako otec.“

Alanovi poklesla čelist.

„Takže za tebou musela v průběhu těch let přijet!“ řekl Anton.

„Jak je to dítě staré?“ pochopil Alan jeho slova.

„Asi rok,“ odpověděl Anton.

„Antone, já ji opravdu neviděl tři roky,“ řekl Alan. „Pokud má roční dítě, nemůže být moje.“

„Já nevím, čemu mám věřit,“ povzdechl Anton. „Tak proč tě uvedla jako otce?“

„Jak to mám vědět!“ pokrčil Alan rameny a docela mu bylo i líto, že ten chlapec není jeho. „Třeba je Benův!“

„Není,“ odpověděl Anton. „Dali se znovu dohromady, až se ten chlapec narodil. Do té doby Ben držel slovo, že se s ní nebude stýkat. Pak to začalo znovu. Ben snad žárlil, že má někoho jiného.“

„To může mít s kýmkoliv ze svého okolí,“ konstatoval Alan.

„Ne,“ zavrtěl Anton hlavou. „Pustí k sobě málokoho a otec toho dítěte je jí rozhodně blízký. To dítě má s někým, koho miluje.“

„Ale já to nejsem,“ řekl Alan.

Zase mi lhala.

Alane, miluju tě, slyšel znovu její slova, když odcházela.

„Podívej, ona se zhruba před dvěma lety někam na týden ztratila,“ objasňoval Anton. „Nenašli ji. Prostě jako by se někam vypařila. Pak se vrátila a za devět měsíců se narodil ten chlapec. Paní Lisi byla spokojená a dokonce vzala Yvonnu na milost. Myslela si, že to dítě udělá naprostý konec mezi Benem a Yvonnou. Jenže se stal opak. Ben požádal o rozvod a zase začal lítat za Yvonnou.“

„Tak má někde nějakého milence,“ řekl Alan. „A s tím rodným listem je to zase jen nějaká hra.“

„No a toho kluka si teď vzala s sebou,“ dodal Anton. „Mysleli jsme si, že ti ho chce ukázat.“

„Není můj!“ zopakoval Alan rezolutně. „To by mě musela omámit. Přece si pamatuju, co dělám!“

„Víš, já už bych se u ní nedivil ničemu,“ posteskl si Anton. „Ta cvičí se všemi.“

„Antone, já se opil za poslední tři roky poprvé včera,“ řekl Alan. „Mám v tom naprosto jasno! Musíte hledat v jiné louži.“

„Tak dobře,“ kapituloval Anton. „Ale kdyby se náhodou přece jen ozvala…“

Alan přikývl.

Po Antonově odchodu zůstal Alan jako tumpachový. Zlobil se na Yvonnu i sám na sebe, že jí opět podlehl. Že byl opět za blbce.

Jen mu vrtalo hlavou, proč se Anton nezmínil, že je Yvonna těhotná. Možná to jen nevěděl. Asi mu taky Senta Lisi neřekne všechno, nebo to neví ani ona.

Musí najít Yvonnu, jen ona mu může všechno vysvětlit. Říkala přece, že tu ještě zůstane, že navštíví Irenu a paní Procházkovou v Křtinách. Křtiny! To je ono! Když se neubytovala v hotelu, mohla být v Křtinách v domku po rodičích.

Okamžitě nasedl do auta a vydal se tam. Jel jako blázen a jako blázen měl štěstí, že ho nezastavila hlídka. Najednou měl pocit, že tam Yvonna je, že se tam s ní setká. Vždycky mluvila v náznacích, tak proč by mu jinak říkala, že jede do Křtin.

Jeho euforii však vystřídalo zklamání, když našel dům prázdný. Bylo však zřejmé, že Yvonna zde byla. Ve vypnuté lednici vadla zelenina, Yvonnina hlavní strava. U staré pece stál pohrabáč a trocha dříví na topení. Zřejmě si zatopila. Říkávala, že je to lepší než v krbu. Vyšel ven. Poklop od sklepa, do kterého se dřív sypalo uhlí, byl zvednutý a opřený o stěnu. Po úzkých schůdcích sešel dovnitř. Regály, jimiž byly nyní stěny sklepa obloženy, byly plné odloženého haraburdí. Nevěděl, co čekal. Že bude sedět Yvonna ve sklepě a vzpomínat na dobu, kdy spolu s ním a Richardem v již nefunkčním sklepě budovali skladiště? Přesto ho potěšilo, že je pozorná. Dům byl navlhlý a vždycky, když přijeli, poklop otevřeli, aby se základy domu trochu vysušily. Vyšel ze sklepa, zamířil do vedlejšího dvora a zaklepal na dveře paní Procházkové. Sotva vyšla, věděl, že se něco přihodilo. Oči měla navrch hlavy a zářila nadšením.

„Alánku, to je dost, že jdeš!“ chytila ho za ruku a vtáhla do domu. „Yvonna říkala, že se tady zastavíš!“

„Ona tu není?“ zeptal se Alan zklamaně.

„Byla tu od pondělka a říkala, že v pátek odjíždí do Španělska,“ informovala ho paní Procházková. „Že se s tebou už rozloučila. A nechala ti tu fotky vašeho syna. Ani jsi mi neřekl, že máš tak krásného chlapečka.“

Alan se už ničemu nedivil, ale neměl sílu uvést věci na pravou míru.

„Ona říkala, že je to moje dítě?“ zeptal se Alan.

„Ne,“ odpověděla. „Ale přece nejsem slepá!“

„Já to nevěděl, paní Procházková,“ posteskl si.

„Tak se posaď,“ vybídla ho stará paní a položila před něho kupu fotek, momentek i snímků od fotografa.

„Podívej, je celý ty!“ zářila. „Jako by ti z oka vypadl.“

Alan se díval na fotky nedůvěřivě.

„Je to nějaké dítě! Já v něm podobu nevidím!“

„Vy chlapi!“ posteskla si paní Procházková. „Jak se nejedná o fotbal nebo jídlo, to si ničeho nevšimnete!“

„Paní Procházková, já jsem si jistý…“ nedokončil větu. Nevěděl, jak by jí vysvětlil, že ten chlapec nemůže být jeho. A nechtěl také shodit Yvonnu. Raději se zeptal: „Co ještě říkala?“

„Jen že se bude vdávat a tak, takové ženské řeči,“ řekla paní Procházková. „Škoda, že jste se nevzali. Myslím, že tě má moc ráda.“

Alan neodpověděl. Jako by existovaly dvě Yvonny. Ta, kterou viděl on, a ta, kterou viděli jiní.

„Nechej mi tu nějakou fotku,“ požádala ho paní Procházková. „Ukážu ho našim.“

Sotva domluvila, prohrábla fotky a vytáhla jednu, na níž se usmíval hnědovlasý modrooký cvalík.

Alan se rozloučil a vydal se zpátky domů. Byl unavený. Nechápal, co se děje a proč si s ním Yvonna tak hraje. V poštovní schránce ho upoutal dopis. Podivil se, protože dnešní poštu už vybral. Byla to jen bílá obálka bez jména a adresy. Roztrhl ji a vytáhl list složeného papíru. Zamrazilo ho. Kopie rodného listu Richarda Malchowa. Matka Jana Yvonna Malchowová, rozená Králová, otec Alan Malchow. V hale se posadil do sedačky a zkoumal dokument. Místo narození Atlanta, den narození 1. červen 2005.

Už tomu i pomalu začínal věřit. Před očima se mu náhle odvíjel příběh. On večeří v opuštěném domě. Myslí si, že je sám. V kumbále, kam chodí jen jeho uklízečka, dřepí ve tmě Yvonna. On se odchází osprchovat, Yvonna dává do jeho skleničky s matonkou omamný prostředek. On se vrací a vypije minerálku. Upadá do spánku. Přichází Yvonna a zmocňuje se ho na koberci vedle sedačky. Pak se vítězoslavně zvedá a odchází. On za pár minut vstává, aniž by si byl čehokoliv vědom.

Ne, takhle to nebylo! Další varianta. Čeká na Petru, blbost, před dvěma lety s ní ještě nechodil. Kdo to tehdy byl? Asi Tereza. Čeká na Terezu. Přede dveřmi jeho domu Yvonna Terezu přepadne a omráčí. Sváže ji a dá do garáže. Je namaskovaná za Terezu. Jsou k nerozeznání. Vstupuje do domu a líbá se s ním. Zhasíná světla, aby si ničeho nevšiml. V noci vítězoslavně odchází.

Další blbost. Ne, jeho to dítě není. Ale když není jeho a je na něho podobné… Proboha! Richard žije! Jinak to není možné! Nitrem se mu rozlilo nesmírné štěstí. Věděl, že je to také blbost, ale už jen ta možnost byla tak lákavá, že se vzápětí až lekl. Co by za to dal, kdyby tu teď byl brácha s ním. Utřel si slzy, které mu vyhrkly z očí.

Najednou byl plný činorodosti. Tak, a už ze mě nikdo vola dělat nebude! Já zjistím, o co tady jde!

Běžel do pracovny a vyhrabal vizitku, kterou mu před třemi lety dal nadporučík Nohejl. Od té doby ho neviděl ani nekontaktoval. Jen doufal, že číslo stále platí.

„Nohejl,“ ozvalo se hned po prvním zazvonění.

„Malchow, pane nadporučíku.“

„Kapitáne,“ upřesnil Nohejl lakonicky.

„Takže se vám daří,“ zasmál se Alan.

„Ujde to,“ broukl Nohejl.

„Můžete pro mě něco udělat?“ požádal ho Alan.

„No, pokud to nebude proti zákonu…“

„To právě nevím,“ řekl Alan nejistě.

„Tak spusťte,“ vybídl ho Nohejl přátelsky.

„Potřeboval bych zjistit, jestli do republiky koncem srpna nebo počátkem září 2004 nepřiletěla Jekatěrina Čučkinová,“ řekl Alan nesměle.

„Zase v něčem lítáte?“ chtěl vědět Nohejl. „Máte detektivní kancelář, pokud vím. Doufám, že se nesnažíte ulehčovat si práci na úkor státních úředníků.“

„Ne,“ ujišťoval ho Alan. „Tohle je soukromé.“

„Dobře,“ řekl Nohejl. „Uvidím, co ses tím dá dělat. Ozvu se vám na tohle číslo.“

„Dík.“

„Zatím není zač.“

Tak jedna věc vyřízená. Ale i pokud sem Yvonna opravdu přiletěla, co s tím? Bude to jen znamenat, že otěhotněla tady. A kde hledat mezi miliony chlapů! Povzdechl. Zatracená Yvonna.

Kapitán Nohejl zavolal v jedenáct večer.

„Přiletěla dvacátého druhého srpna do Prahy z Mnichova a odletěla dvacátého devátého stejnou linkou.“

„Dík,“ řekl Alan vřele.

„Pomohl jsem vám?“ zeptal se Nohejl.

„Zatím nevím, jak s tím naložit,“ přiznal Alan.

„Víte, že mám pro vás slabost, Alane,“ řekl Nohejl. „Pokud jste v průseru, obraťte se na mě.“

„Teď nejde o život, ale o celý život,“ řekl Alan ironicky.

„Jekatěrina Čučkinová byla vaše matka, ne?“

„Vy taky víte všechno,“ povzdechl si Alan.

„Takže si myslím, že to je vaše milá švagrová.“

„No, klobouk dolů,“ řekl Alan uznale. „Už aspoň vedete oddělení, s takovým důvtipem?“

„Vám je nějak veselo!“ zažertoval i Nohejl. „Až to vyřešíte, stavte se za mnou na kafe. Rád vás uvidím.“

„Dík, určitě přijdu.“

Alan se natáhl na sedačku. Nechal svítit bodovku a rozjímal. Usnul během několika minut.

DEN ČTVRTÝ, ČTVRTEK

Probudil se v devět a zhasl svítící lampu. Odpoledne přijde Petra. Najednou nevěděl, jestli je vůbec rád, že ji uvidí. Znejistilo ho to. Ten půlrok jim oběma určitě pomůže ujasnit si vzájemný vztah. Jsem fakt asi vlk samotář, usoudil.

Dopoledne proflákal chozením od ničeho k ničemu. V jednu přišla paní Javorková, která u něho uklízela. Přinesla vyprané a vyžehlené prádlo a uklidila dům. Panovala mezi nimi vzájemná spokojenost. Alan nebyl nepořádný a její úklid spočíval většinou jen v setření prachu a vysávání a jednou za dva měsíce provedla generální úklid. Ve čtyři hodiny, když odcházela, se potkala ve dveřích s Petrou.

Petra vypadala přepadle a unaveně se svezla na sedačku. Alan se k ní naklonil a políbil ji na uvítanou. Posadil se vedle ní.

„Tak co Paul a Býčí skála?“ zeptal se.

„Fajn,“ řekla Petra. „Je nadšený, i Prahou. Ještě dnes mu musím dělat společnost. Naši jdou s jeho rodiči do divadla na nějakou operu. Jeho to nebaví, tak s ním půjdu někam na večeři. V sobotu odjíždějí domů.“

„Tak už na mě budeš mít zase čas?“ nadhodil Alan jemně ironicky.

„Jo, hodně času,“ odpověděla. „Do té Paříže nepojedu. Rozmyslela jsem si to. Zůstanu s tebou.“

„Petro, neblázni,“ lekl se Alan. „Tvůj otec mě zabije. To mu nemůžeš udělat.“

„Ty mě tu nechceš,“ konstatovala Petra.

„Neplácej hlouposti,“ řekl Alan. „Takovou příležitost si opravdu nemůžeš nechat ujít.“

„Ale já tě miluju,“ upozornila ho.

„Je to jen na půl roku,“ řekl Alan. „A…“

„A za tu dobu se může stát věcí!“ imitovala Petra svého otce. „Jako kdybych slyšela tátu.“

„Má pravdu,“ řekl Alan. „Petro, jednou bys mi to vyčítala, že jsi kvůli mně zahodila takovou šanci.“

„Ne,“ odpověděla. „Už jsem se rozhodla, nepojedu.“

Alan vzdychl a už viděl pana Pospíšila, jak ho honí kolem jejich domu s brokovnicí.

„Půjdeme nahoru?“ mrkla Petra na Alana.

„Promiň, dnes ne,“ vymlouval se. „Ještě něco mám.“

„To by mě zajímalo, co!“ vyhrkla Petra dotčeně. „Nebo spíš koho!“

„No ty jsi úžasná,“ zasmál se Alan. „Ty se taháš s tím Frantíkem bůhví kde dva dny a mně budeš něco vyčítat.“

„Promiň,“ řekla Petra. „Jsem utahaná. Taky mě to nebaví. Radši bych byla s tebou.“

„Tak si dáme kafe,“ navrhl Alan.

„Dík,“ přikývla Petra vděčně. „Bodne mi. V půl sedmé musím vyzvednout Paula.“

„Jak dlouho se tedy zdržíš?“ chtěl vědět Alan.

„Tak ještě hodinu,“ řekla Petra. „Musím se dát do gala.“

„Tobě by slušel i pytel,“ složil jí Alan poklonu. „Tak nevím, co v té koupelně vždycky tak dlouho děláš.“

Petra se potěšeně usmála. Přesunuli se do kuchyně a Alan uvařil kávu. Zbytek odpoledne proběhl v příjemnější atmosféře. Ve čtvrt na šest se Petra rozloučila s tím, že se zítra uvidí a zajdou někam na večeři. Alan začal být jako na trní. Večer o samotě se mu příliš nezamlouval. Restaurace Na Zahrádce! Elegantní řešení pro zahnání stínů.

V půl sedmé už seděl u stolu s Bářiným tatínkem Josefem a dalšími sousedy, kteří přišli strávit večeři. Počáteční předsevzetí o jednom pivku vzalo brzy za své a začali točit piva i panáky. Ještě neodbila desátá a většina osazenstva už byla notně pod parou. Fotbal, hokej a politiku zakončilo vaření smradlavých specialit z tvarůžků a restaurace se začala vyprazdňovat. Zbyl jen Alan, který smršť alkoholu neustál a už ležel na stole. Josef ho postavil a dovlekl na jejich zahradní houpačku, kam ho položil na podušky. Alan moc o světě nevěděl.

Probudila ho zima a nevolnost. Nejistě se vlekl od houpačky k vrátkům zahrady a pak ke svému domu. Trávicí soustava ho zradila nedaleko jeho domu. Žaludek se vzbouřil a odmítl dále zpracovávat nepříjemný obsah. Právě když Alan zvracel, uviděl koutkem oka postavu, která se odněkud vynořila a kráčela po chodníku směrem k parkovišti. No, to mně ještě chybělo, blesklo mu hlavou. Zítra to bude vědět celá ulice!

Dopotácel se domů a sedačka ho přijala se zaúpěním, jak se na ni svalil.

DEN PÁTÝ, PÁTEK

Ráno vstal Alan s bolavou hlavou a s nepříjemným pocitem, že něco opomněl. Lednice! No jasně. Musí vyhodit potraviny, které tam Yvonna nechala. Když odcházela, vypnula proud v celém domě. Za pár dní by lednice kvetla plísní. Nejdřív byl v pokušení zavolat paní Procházkové, ať se o to postará, ale pak si to rozmyslel. Stejně dnes neměl žádný program. Aspoň mu čekání na Petru líp uteče a nebude se muset zabývat depresivními myšlenkami, které mu kocovina obvykle přinášela.

Uvařil si pořádnou kávu, aby zbystřil zastřené smysly, a hodinu se dával do pořádku. Poté se rozjel do rodiště své matky.

Sotva přijel do Křtin k svému domu, zmocnila se ho nenadálá euforie. Před domem stálo auto z půjčovny. Yvonna! Takže neodjela! Otevřel dveře, nebylo zamčeno, a vešel do domu. Rádio vyhrávalo nějakou příšernou technoomílačku.

„Yvonno!“

Nikdo se neozval. Prošel dům. Yvonnina kabelka ležela na gauči v kuchyni. Dům byl však prázdný. Asi je u paní Procházkové. Vyšel na dvůr. Poklop byl už zavřený, ale nebyl zabezpečený na petlici, která zčásti ležela pod ním. Zvedl ho, aby petlici vytáhl a dobře poklop zavřel. Sotva ho však nadzvedl, opět mu vypadl z ruky. Znovu ho chvějící se rukou nadzvedl. Ležela na zádech pod schody. Oči měla zavřené, ale její tvář jako by vyjadřovala překvapení. Letní šaty odkrývaly podivně rozhozené nohy. Jednu ruku měla pod sebou. Alan nemusel být doktor, aby pochopil, že jí už nepomůže. Na spánku se jí černala zaschlá krev.

Vytáhl z kapsy mobil a zvolil Nohejlovo číslo.

„Pane kapitáne, Yvonna je mrtvá,“ řekl, když Nohejl hovor přijal.

„Co se jí stalo?“ zeptal se Nohejl obezřetně.

„Asi spadla ze schodů,“ odpověděl Alan.

„Kde jste?“ chtěl vědět Nohejl.

„V Křtinách, mám tu dům po rodičích. První ulice směrem od Brna. Má zelenou fasádu, úplně na kraji, poznáte ho.“

„Ničeho se nedotýkejte!“ upozornil ho Nohejl. „Hned jsem tam.“

Alan odešel od poklopu a posadil se na lavičku pod švestkou. Seděl a hleděl na poklop. Necítil nic. Udivilo ho to. Měl by přece něco cítit, alespoň lítost. Ale jemu jako by bylo všechno jedno. Jako by ve sklepě ležel cizí člověk, a ne žena, kterou před nedávnem držel v náručí.

Nohejl se dvěma muži přijeli za půl hodiny.

„Tohle je nadporučík Středa a technik Válek,“ představil je. „Kde leží?“

„Tamhle,“ ukázal Alan na poklop.

Technik vyrazil jako první k místu činu.

„Byl otevřený, nebo zavřený?“ chtěl vědět.

„Zavřený, ale petlice byla pod ním, jako by ten poklop na sebe strhla při pádu,“ řekl Alan.

„Je to možné,“ přikývl technik Válek, když si poklop prohlédl.

Pak zmizel ve sklepě. Vzápětí vykoukla jeho hlava.

„Volej soudní,“ křikl na Nohejla. „To bude vražda.“

Nohejl se okamžitě spojil s patologem a vyžádal si jeho přítomnost. Technik Válek pokračoval s obhlídkou nyní už místa činu.

„Alane, jste schopen mluvit?“ zeptal se Nohejl.

„Nic mi není,“ řekl Alan.

„Takže je to vaše švagrová alias Jekatěrina Čučkinová, že?“

Alan přikývl.

„Kdy jste ji viděl naposledy?“

„V úterý,“ odpověděl Alan. „Byla umě asi od devíti do tří.“

„Proč přijela?“

„Nevím,“ pokrčil Alan rameny. „Nepochopil jsem, co ode mě chtěla, a ona mi to neřekla.“

„Věděl jste, že je tady v Křtinách?“

„Ne,“ řekl Alan. „Ale napadlo mě to. Tak jsem sem ve středu přijel, jestli tu není. Ale paní Procházková, to je naše sousedka, mi řekla, že už odjela, že prý měla dnes odletět do Španělska.“

„Středo, běž se podívat za tou sousedkou,“ požádal ho Nohejl.

„Zemřela někdy včera v noci,“ ozval se ze sklepa hlas technika Válka. „Má ránu na hlavě. Tohle si nemohla udělat při pádu.“

„Tak opravdu vražda,“ řekl Nohejl a podíval se na Alana. „Vidím, že vás to nepřekvapuje.“

„Ne.“

„Proč?“ chtěl vědět Nohejl.

„Nebyla typ na nešťastnou náhodu.“

„Má v ruce vlasy!“ komentoval dál technik Válek své objevy. „Možná budeme mít štěstí!“

„Kéž by,“ křikl na něho Nohejl, ale nespouštěl oči z Alana. „Tak povídejte. Co ještě víte.“

„Ještě říkala, že je těhotná a bude se vdávat,“ odpověděl Alan.

„Za koho?“

„Za Bena Woodse,“ řekl Alan.

„To je ten majitel Foxinu?“ vzpomněl si Nohejl.

„Jo.“

„A co na to paní Lisi?“ usmál se Nohejl.

„Asi zářila štěstím,“ řekl Alan stejným tónem jako on.

„Alane, do čeho jste se zase namočil!“ povzdechl si Nohejl.

„To bych taky rád věděl,“ odpověděl Alan pochmurně.

„Kde jste byl včera večer a v noci?“ zeptal se Nohejl.

„Jsem podezřelý?“ chtěl vědět Alan.

„Jako všichni,“ pokrčil Nohejl rameny.

„Byl jsem v restauraci Na Zahrádce, je to kousek od domu,“ řekl Alan. „Asi od půl sedmé, ale kdy jsem se vrátil domů, nevím. Trochu jsem to přehnal, usnul jsem tam. Když jsem se vzbudil, nikdo tam už nebyl. Tak jsem šel domů. Ale kolik bylo, fakt nevím. Nenosím hodinky.“

„V kolik zavírají?“ zeptal se Nohejl.

„V jedenáct, ale většinou podle hostů. Někdy dřív, jindy později.“

„Ověříme si to,“ kývl Nohejl. „Takže zhruba od jedenácti jste bez alibi.“

„Asi jo,“ řekl Alan. „Ale počkejte! Když jsem šel domů, někoho jsem na ulici před domem viděl.“

„Koho?“ zeptal se Nohejl se zájmem.

„To nevím,“ pokrčil Alan rameny. „Byl jsem nakulený a zrovna se mi udělalo špatně. Ale musel to být některý ze sousedů. Určitě si bude pamatovat, že mě viděl zvracet.“

„To zcela určitě,“ zasmál se Nohejl.

„Tady končím,“ ozvalo se ze sklepa a začaly z něho šlehat blesky.

To už do dvora vešel patolog se dvěma zřízenci.

„Tak kde je zákazník?“ zeptal se poněkud drsně.

„Ve sklepě,“ ukázal rukou Nohejl.

Doktor se ztratil dole. Zřízenci zůstali stát u branky.

„Máte potuchy, kdo ji zabil?“ zeptal se Nohejl Alana.

„Při mé zkušenosti z minulých let mě napadá jen paní Lisi,“ řekl Alan.

„Pochybuju, že by se trmácela až sem,“ odpověděl Nohejl skepticky.

„Myslel jsem to tak, že si mohla někoho najmout,“ upřesnil Alan.

„Třeba vás,“ řekl Nohejl.

„To těžko,“ odpověděl Alan. „Pro peníze bych to neudělal a důvod jsem neměl.“

„Co by tím získala paní Lisi?“ chtěl vědět Nohejl.

„Docela dost,“ řekl Alan a v krátkosti mu vysvětlil tu akciovou rošádu.

„Zní to logicky,“ připustil Nohejl. „Ale tady není Palermo.“

„Paní Lisi je Italka,“ upozornil ho Alan.

„To je moc divoké,“ nesouhlasil Nohejl. „Při jejích možnostech by ji dokázala odstranit elegantněji.“

„Tak pánové,“ vylezl patolog ze sklepa, „zemřela včera večer někdy mezi osmou a půlnocí. Pravděpodobně spadla z těch schodů. Má zlomenou pravou ruku. Ten pád ji ale nezabil, snad jen omráčil. Příčinou smrti je proražená lebka. Tipoval bych nějaký pohrabáč.“

„Máte tady něco podobného?“ zeptal se Nohejl Alana.

„Támhle v kůlně,“ ukázal Alan na přístavek ve dvoře. „Je tam všechno nářadí.“

Technik s doktorem zmizeli vevnitř.

„Máme to,“ řekl technik Válek, když opět vyšel a ukazoval pohrabáč zabalený do igelitu. „Je na něm ještě krev.“

„Ale tenhle pohrabáč byl v kuchyni, když jsem tady byl posledně,“ vzpomněl si Alan. „Yvonna si ráda zatápěla v peci.“

Na dvoře se opět objevil nadporučík Středa.

„Sousedka s ní mluvila včera večer. Malchowová se prý vrátila zpátky, protože zapomněla vyndat věci z lednice. Původně prý plánovala, že zůstane v Praze.“

„Já to říkám ženě, že ta její pořádkumilovnost mě přivede do blázince,“ nadhodil technik Válek.

„Jo, nic se nemá přehánět,“ souhlasil patolog.

„Jdeme na dům,“ popohnal je technik Válek.

„Sousedka šla včera spát kolem deváté,“ pokračoval Středa. „To se tu prý ještě svítilo. Ráno si všimla, že je tu auto stále, ale myslela si, že si to paní Malchowová s tím Španělskem rozmyslela.“

Prohlídka domu nepřinesla nic podstatného. Všude bylo uklizeno. I lednice byla prázdná. V popelnici našli zbytky vyhozeného jídla. Vypadalo to opravdu tak, že se Yvonna vrátila jen proto, aby po sobě uklidila.

Otisky našel technik Válek jen dvojí. Jedny Yvonniny a druhé, když sňal otisky Alanovi, určil je jako jeho.

„Můžete nám dát pár vlasů?“ zeptal se Alana technik Válek omluvně. „Jen pro pořádek.“

„Jasně,“ souhlasil Alan a požadovaný úkol splnil.

Když opět vyšli na dvůr, doktor, tělo i zřízenci byli pryč. Jen nadporučík Středa procházel dvůr, jestli na něco zajímavého nenarazí.

„Auto,“ ukázal technik Válek a hned se k němu hrnul.

„Nechci vás zdržovat, Alane,“ řekl Nohejl. „Jeďte domů. Tady jste stejně zbytečný. Dům zamkneme a zapečetíme. Až sem budete moct přijet, oznámím vám to.“

„Dobře,“ řekl Alan.

„Teď je dvanáct,“ podíval se Nohejl na hodinky. „Řekněme… v osm se za vámi zastavím a dokončíme výslech. A prosím vás, o podrobnostech její smrti nemluvte.“

Alan přikývl a vyšel z dvora. Měl nepříjemný pocit, že se na něho valí nějaký malér.

Cestou se zastavil v restauraci, dal si oběd a pak nakoupil jídlo.

Domů se dostal po čtvrté hodině.

Krátce po jeho příchodu přijela i Petra.

„Tak kam půjdeme večer?“ zeptala se ho.

„Péťo, já večer nemůžu,“ omlouval se Alan. „Mám nějakou schůzku. Ale můžeme zůstat tady.“

„To je blbý,“ zakabonila se Petra. „A já se tak těšila, že po večeři půjdeme na disku!“

„Vždyť jsme pořád někde po podnicích,“ řekl Alan. „Jednou můžeme zůstat doma.“

„Stalo se něco?“ chtěla vědět Petra. „Jsi nějaký divný.“

„Jo, stalo,“ přikývl Alan. „Moji švagrovou někdo zavraždil. A přijde sem policajt, aby mě vyslechl.“

„Tamhletu?“ vytřeštila Petra oči a ukázala na fotografii nad krbem, na níž se objímala Yvonna s Richardem.

„Jo,“ přikývl Alan.

„Ale vždyť jsi říkal, že je v Americe!“ podotkla Petra.

„Přijela na návštěvu,“ řekl Alan.

„No tomu říkám pech,“ okomentovala to Petra skepticky. „A kde se jí to stalo? Povídej!“

Alan jí vše povyprávěl, ale detaily podle přání kapitána Nohejla vypustil. Ani o tom dítěti se nezmínil.

„To jsou věci,“ povzdechla si Petra. „Radši měla zůstat v Americe.“

„To máš pravdu,“ souhlasil s ní Alan.

„Tak já udělám večeři,“ navrhla Petra. „Koupil jsi něco?“

„Jo, počítal jsem s tím,“ řekl Alan. „A už jsi řekla tátovi, že nikam nejedeš?“

„Ještě ne,“ přiznala Petra rozpačitě. „Chystám se na to zítra.“

„Tak to ti držím palce,“ povzdechl Alan. „Nechtěl bych být u toho.“

„Já taky ne,“ řekla Petra nešťastně a odplula do kuchyně.

Kapitán Nohejl přišel přesně v osm, podle dohody. Alan je s Petrou představil a odvedl Nohejla do pracovny.

„Máte krásnou dívku,“ řekl Nohejl, když se usadili v křeslech.

„Dáte si?“ nabídl mu Alan whisky.

„A víte že jo,“ přijal Nohejl. „Už toho mám docela dost. A taky jdu neoficiálně.“

„Ano?“ podivil se Alan.

„Kdybych přišel oficiálně, musel bych vás zatknout,“ řekl Nohejl.

Alanovi se zachvěla ruka, v které držel láhev, z níž právě naléval whisky.

„Hm,“ okomentoval to.

„Nejste moc překvapený,“ řekl Nohejl.

„Měl jsem už od počátku pocit, že jsem v průseru,“ přiznal se Alan. „Tak to vybalte. O co jde?“

„Ty vlasy, které držela oběť v ruce, jsou vaše,“ řekl Nohejl. „To na zadržení stačí.“

V Alanovi hrklo. Naprosto nechápal, jak se tam jeho vlasy dostaly.

„Tak proč mě nezatknete?“ zeptal se.

„Já to totiž oficiálně ještě nevím,“ řekl Nohejl. „Volal mi to Válek. Zprávu dostanu až ráno.“

„Proč mi to říkáte?“ chtěl vědět Alan.

„Protože si nemyslím, že jste vrah,“ odpověděl Nohejl. „Kdybyste ji chtěl zabít, patrně bychom její tělo vůbec nenašli. Myslím, že to na vás někdo narafičil. A vy nemáte alibi.“

„A co ten soused?“ zeptal se Alan.

„Kluci to prověřili,“ řekl Nohejl a tvářil se vážně. „Nikdo ze sousedů se v noci po venku netoulal. Jestli jste někoho viděl, musel to být někdo cizí.“

„Zatracený pech,“ řekl Alan zklamaně.

„Alane, uvědomujete si ale, že z toho se jen tak nevymotáte!“

Alan pokrčil rameny. „A co mám dělat?“

„V první řadě mi řekněte všechno, co víte,“ požádal ho Nohejl. „Jen tak vám já můžu pomoct.“

„Dobře,“ řekl Alan. „Řeknu vám všechno.“

„Jste si na sto procent jistý, že to dítě není vaše?“ zeptal se Nohejl, když mu Alan všechno objasnil.

„Přece jsem svéprávný!“ naštval se Alan.

„Tak otcem je někdo jiný,“ usoudil Nohejl.

„To mě taky napadlo,“ konstatoval Alan ironicky.

„Jaký ale mohla mít důvod, že jako otce uvedla vás?“ přemýšlel Nohejl.

„Třeba je otcem někdo vysoce postavený,“ řekl Alan. „Třeba prezident USA a nemůže si dovolit žádnou Malchowgejt.“

„Má to logiku,“ řekl Nohejl.

„Já bych vás jen chtěl upozornit, že Yvonna měla poněkud jinou logiku,“ řekl Alan. „A já ji nikdy nepochopil.“

„Jsem na tom doma stejně,“ přikývl Nohejl. „Ženské jsou divné, ale ze zkušenosti vím, že co se týče dětí, fungují naprosto jako hodinky, logicky a přesně. To vaše otcovství je jen zástěrka, aby chránila pravého otce, nebo to dítě.“

„Souhlasím,“ řekl Alan.

„Pak jsou dvě hlavní verze,“ pokračoval Nohejl. „Buď ji nechal zabít někdo odtamtud, nebo jste to udělal vy.“

„A náhodný vrah?“ nadhodil Alan.

„S tím musíme také počítat,“ připustil Nohejl. „Ale jako s poslední možností. Zatím jste na ráně vy nejvíc.“

„Tak co mám dělat?“ zeptal se Alan.

„Máte dva dny na to, abyste se zašil a přemýšlel,“ odpověděl Nohejl. „Řekněte své přítelkyni, třeba že jedete někam pryč. Nezůstávejte doma. Zítra ráno navrhnu vaše zadržení. A spoléhám na vás, že i když nic nezjistíte, v pondělí večer přijdete za mnou na oddělení a necháte se zajistit. Víc pro vás nemůžu udělat.“

„Proč to děláte?“ divil se Alan.

„Jestli jste ji nezabil vy, mohl byste přijít na to, kdo ji zabil,“ řekl Nohejl. „Znáte její svět líp než my. Kdybychom měli čekat na informace, až nám je americká strana poskytne, bude vrah v trapu. A taky nechci, aby se vám něco stalo. Jste tu většinou sám, byl byste snadná oběť pro vraha, kdyby se rozhodl pokračovat.“

„Mě jen napadlo, že v Americe se střílí,“ podotkl Alan. „Pohrabáč je ryze česká venkovská vražedná zbraň.“

„Obdivuju váš smysl pro humor,“ zasmál se Nohejl. „I v takové situaci! Ale víte, že na tom něco bude! Tak si dávejte zatracený pozor, i na střelné zbraně.“

Nohejl dopil skleničku.

„Jsme domluveni?“ utvrzoval se a hleděl Alanovi do očí. „Doufám, že si uvědomujete, že porušuju pravidla!“

„Vážím si toho,“ kývl Alan. „Pokud nebudu v pondělí do sedmi hodin večer u vás na služebně, jsem… spíš už nejsem.“

Alan ho vyprovodil ke dveřím domu.

„Držte se,“ řekl Nohejl.

„Tak co ses dověděl?“ zeptala se Petra zvědavě, když za Nohejlem zavřel dveře.

„Zatím nic,“ odpověděl Alan. „Jsou na začátku.“

„Tak už máš čas?“ obrátila Petra téma.

„Mám,“ přikývl Alan.

„Pojďme si někam sednout,“ navrhla. „Aspoň přijdeš na jiné myšlenky.“

„Tak fajn,“ souhlasil Alan. „Dal bych si pivo.“

Petra se zaškaredila: „Takhle jsem si to teda zrovna nepředstavovala, ale budiž, po tom dnešním šoku.“

V jednu opustili diskotéku a taxíkem ji zavezl domů, sám se nechal vysadit asi tři kilometry od svého domu. Procházka mu udělá jen dobře. Potřeboval si protřídit myšlenky, jak bude postupovat. Hlavu měl však jako vymetenou. Ten Nohejl je ale idealista! Jak může něco zjistit, když nemá k dispozici nic, jen telefon.

V hale rozsvítil a ani se nelekl postavy, která seděla na sedačce.

„Ahoj, co tu děláš?“ zeptal se Dity.

Opět měla na sobě sportovní oblečení, rifle, tričko a tenisky. Vypadala mladší než v drahém kostýmu, který jí sice dodával nádech přepychu, ale také přidával roky.

„Kapitán Nohejl informoval vedení Foxinu, co se stalo Yvonně,“ řekla Dita. „Poslali mě sem, abych sledovala vyšetřování.“

„Kdo?“ chtěl vědět Alan.

„Ben i paní Lisi,“ odpověděla. „Jsou spolu zajedno. Musí se vypátrat, kdo ji zabil.“

„Paní Lisi to nebyla?“ zeptal se Alan.

„Ne,“ odpověděla Dita. „Kde žiješ? V kriminálních thrillerech?“

„Jen jestli v nich nežijete vy,“ řekl Alan. „Kde ses tu tak rychle vzala. To jsi z Ameriky nemohla stihnout!“

„Byla jsem doma, v Košicích,“ řekla Dita. „Mám dovolenou.“

„Dovolenou?“ podivil se Alan. „Teď dovolenou, když tví chlebodárci blázní a hledají svou nezdárnou dceru?“

„Mluvil jsi s ní?“ nereagovala Dita na jeho ironii.

„Mluvil,“ přikývl.

„A?“

„Říkala, že je těhotná a že si má brát Bena,“ odpověděl Alan.

„Nic víc?“

„Ne,“ řekl. „Jen u paní Procházkové nechala fotografie svého syna.“

„Mluvila o něm?“ zostražitěla Dita.

„Se mnou ne,“ řekl Alan. „Nevěděl jsem, že má dítě.“

„Zabil jsi ji?“ zeptala se Dita.

„Ne,“ odpověděl. „Já myslel, že někdo od vás.“

„Alane, já jsem ti říkala, aby ses do toho nepletl,“ upozornila ho Dita. „Tohle je hra o velké peníze. Yvonna hrála o čas, ale v žádném případě ne o život. Její smrt do téhle hry nepatří.“

„O co jde?“

„Já ti víc nemůžu říct,“ řekla Dita. „Aspoň prozatím.“

„Tak když nemůžeš, nemá smysl, abys tu zůstávala,“ pokrčil rameny. „Ale můžeš mě hodit do centra, když už jsi tu.“

„Vždyť jsi zrovna přijel!“ namítla.

„Jo, ale jen pro věci a hned zas jedu pryč,“ odpověděl Alan.

„Kam?“

„Nevím,“ přiznal.

„Co se děje?“ chtěla vědět.

„Řekl bych, že mě obviní z její vraždy,“ odpověděl Alan.

„Proč?“ zeptala se udiveně.

„Když jsem ji našel, viděl jsem, že má v ruce nějaké vlasy,“ kryl Alan Nohejla. „A právě mě napadlo, že budou moje. Že to na mě někdo ušil.“

„Máš moc bujnou fantazii,“ zasmála se Dita.

„Tak hodíš mě tam?“ nevšímal si její ironie.

„Jasně,“ přikývla.

Sbalil si pár nejnutnějších věcí do cestovní tašky.

„Nechceš mi chvíli dělat společnost?“ navrhla mu Dita v autě. „Dala bych si panáka a něco k jídlu. Znám jeden malý podnik v centru, podávají jídlo nonstop.“

„Zase bydlíš v Kontíku?“ zeptal se.

„Samo,“ přikývla.

„Tak fajn,“ souhlasil. Stejně nevěděl, co by měl dělat. Měl v plánu zajít za Jelenem a požádat ho o dočasný azyl na dvoře v přístavku, kde v dětství mívali svou klubovnu. Jelen, starý romantický nostalgik, ji stále udržoval v původním stavu. Věděl však, že pokud ho nechce naštvat, nesmí ho vzbudit.

Hospůdka byla opravdu příjemná a výběr jídla obrovský. Alan úplně žasl nad tím, co uváděli, že jsou schopni připravit snad ze všech světových kuchyní. Ani se nedivil, že byl podnik nabitý k prasknutí i v tuto pozdní dobu.

„Tak co si dáš?“ zeptal se Dity, když si už pomalu čtvrt hodiny pročítali menu.

„Nevím,“ pokrčila Dita rameny. „Nějakou klasiku. Nejsem experimentátor. Posledně jsem si objednala něco ve Francii, co mělo perfektní název, a pak jsem málem hodila tyčku, jen když jsem to ucítila. Nějaká ryba, snad dokonce syrová.“

„Tak to sis teda musela v Japonsku užít,“ podotkl Alan. „Tam snad jedí jen ryby.“

„No nestraš,“ zachvěla se odporem. „Tam bych snad radši ani nejela.“

„Tys nebyla v Japonsku?“ podivil se Alan, protože měl pocit, že mu o tom Anton Soticz říkal.

„Ale byla,“ řekla, ale v očích se jí objevil úlek.

Alan neměl čas něco promýšlet, jen si do paměti uložil, že Dita v Japonsku nebyla, ale tvrdí, že byla.

„Tak co si dáš?“ zeptal se Alan, jako by nic nezpozoroval.

„Biftek a brambory,“ povzdechla.

Zasmál se: „Já taky.“

Zavolal číšníka a objednal jídlo.

Dita usrkovala víno a vypadala, jako by nejraději zalehla do peřin. Na něco však zřejmě čekala. Když se ozval její mobilní telefon, ožila. Rychle přijala hovor.

„Ano, pane, je tu se mnou. Předám vám ho, Bene.“

Když mu podávala telefon, neodpustil si Alan invektivu: „To si vykáte i v posteli?“

Nereagovala na to.

„Chce s tebou mluvit.“

Vzal si telefon a přiložil ho k uchu.

„Malchow.“

„Ben Woods,“ ozval se příjemný hluboký hlas. „Pane Malchowe, moc mě zasáhla Yvonnina smrt. Byl bych vám vděčný, kdybyste se podílel na vyšetřování a pomohl slečně Ditě vše objasnit.“

„Pokud za to nezatknou mě,“ řekl Alan skepticky.

„Yvonna měla pravdu, jste zábavný,“ usmál se Benův hlas. „A říkala, že jste i spolehlivý, takže já teď spoléhám na vás. Yvonnin vrah musí být potrestaný. Pokud s tím budete mít nějaké výlohy… samozřejmě vše hradím.“

„To nemusíte,“ řekl Alan. „Já mám největší zájem na tom, aby se vše vyřešilo.“

„Děkuju vám,“ odpověděl Ben. „Na shledanou. Dejte mi prosím ještě slečnu Ditu.“

Alan jí podal telefon: „Chce tě.“

„Ano,“ řekla Dita do telefonu.

Ben hovořil, ale Alan neslyšel ani slovo. Dita tiskla telefon pevně k uchu. Pak telefon beze slova vypnula.

„Co se děje?“ chtěl vědět Alan.

„To byly jen pracovní pokyny,“ odmítla Dita věc komentovat.

Číšník právě přinášel jídlo.

Jedli a mlčeli. Jídlo bylo výborné. Dita dojedla první. Alan vlastně ani hlad neměl. Snědl jen maso.

„Alane, je to na mě,“ řekla a zavolala vrchního.

„Tak fajn,“ souhlasil Alan.

Když zaplatila, podívala se na hodinky: „Čtyři. Jdu spát.“ Vypadala opravdu utahaně.

„Kde tě seženu?“ zeptala se. „Doufám, že ne u toaleťáků jako posledně.“

„Dva dny teď nebudu v dosahu,“ řekl Alan. „Ale pokud to bude fakt nutné, zavolej Jelenovi. To je můj kamarád.“

Nadiktoval jí Jelenovo číslo.

Doprovodil ji k hotelu. Vypnul mobil a pěšky se vydal k Jelenovi. Než tam dorazí, snad už pak nebude muset dlouho čekat, než se Jelen vyspí.

Kolem půl šesté přišel k Jelenovu domu. Přelezl plot a zkusil dveře staré prádelny, v níž si kdysi založili klubovnu. Byly otevřené. Alan se málem zděsil, když vstoupil dovnitř. Místo staré pionýrské klubovny, která se zde nacházela ještě před dvěma lety, ho uvítalo něco mezi opiovým doupětem a diskoklubem. Stěny byly oblepeny plakáty jemu většinou už nic neříkajících polooděných týnejdžrovských zpěváků. Ještě že to staré kanape dostalo milost. Svalil se na ně a téměř okamžitě usnul.

SOBOTA, DEN ŠESTÝ

Probudila ho teplá vlhkost na obličeji. Otevřel oči a střetl se s pohledem přátelských očí maltézáčka Jelenových dcer. Psík stál na zadních, přední nohy opřené o kanape a olizoval ho.

„Fuj,“ prskl Alan, což podnítilo zvíře k ještě radostnější činnosti.

„Alane, fuj,“ zopakoval Jelena vzal pejska do náruče.

„Taky jste ho mohli pojmenovat jinak,“ durdil se Alan. „Nechápu, proč se každý váš pes musí jmenovat jako já.“

„Síla zvyku, příteli,“ pokrčil Jelen rameny. „Pojď se nasnídat. Jsem sám doma. Holky jely k rodičům, abych mohl v klidu plodit.“ V kuchyni mu nalil kávu a z lednice vytáhl pár chlebíčků.

„No, ty si žiješ,“ okomentoval to Alan.

„Zásoba na celý víkend,“ upřesnil Jelen. „Ví, že bych si nic neohřál, tak mi dělá chlebíčky. Ty zbožňuju.“

Alan snědl chlebíček a vypil kávu.

„Vezmi si ještě,“ pobízel ho Jelen.

„Ne, nějak nemůžu jíst,“ řekl Alan.

„Tak co se děje?“ položil Jelen ruce na desku stolu.

„Málem mě z té klubovny trefil šlak,“ řekl Alan.

„To mě taky,“ přiznal Jelen. „Byl jsem týden na školení, a když jsem se vrátil, načisto jsem zkolaboval. Ale co je s tebou!“

„Yvonna je mrtvá,“ řekl Alan.

„Týýý vole,“ užasl Jelen.

„A já jsem asi podezřelý.“

„To jsi jako na útěku?“ zeptal se Jelen.

„Tak nějak,“ přikývl Alan.

„Tak vyprávěj!“

Alan ze sebe vychrlil všechno jako kulomet. Jelen jen mlčel a přikyvoval.

„Ty seš fakt vůl,“ řekl konečně. „Vždyť je to jasné!“

„Co je jasné!“ nechápal Alan. „Kdo ji zabil?“

„To nevím,“ pokrčil Jelen rameny. „Ale s tím dítětem!“

„Tak to jsem zvědavý, co jsi vydedukoval!“ řekl Alan ironicky.

„To dítě je přece Benovo!“ řekl Jelen. „Tutáč je jeho!“

„Jak jsi na to přišel?“ chtěl vědět Alan. „Přece ho mohla uvést jako otce!“

„Je to jasné jako facka,“ usmál se Jelen. „Ben se rozvádí a nechce žádný skandál. Kdyby se rozváděl kvůli tomu, že už má dítě s nějakou jinou ženskou, ta jeho exstará by ho oškubala jako švestku. Jsou v tom prachy. Ben se dal s Yvonnou tajně dohromady, aby o tom ta jejich Lisi nevěděla. No a nedávali si pozor. Yvonna otěhotněla, možná to udělala záměrně. Co já vím, znáš ženské a tu jejich logiku! No a tak jsi jim posloužil jako zástěrka. A piš si, že jim ta Dita kryla záda, že o tom ví naprosto všechno.“

„Yvonna byla přece tady, když otěhotněla, a on byl v Japonsku,“ upozornil ho Alan.

„Byla tady Jekatěrina Čučkina,“ řekl Jelen. „To mohl být kdokoliv.“

„Já jsem vůl,“ plácl se Alan dlaní do čela. „Dita se prořekla, že nebyla v Japonsku! Takže v Japonsku byla s Benem Yvonna na Ditin pas a Dita letěla na pas Jekatěrina Čučkinová do Brna. Obě se nechaly ostříhat nakrátko a nabarvit načerno, aby se na sebe podobaly.“

„A to ti trvalo tak dlouho, než jsi na to přišel?“ divil se Jelen. „Klasická zápletka v detektivce, záměna totožnosti.“

„Ale proč přijela Yvonna sem právě teď?“ zeptal se Alan.

„Tak se zajdi zeptat ke zdroji,“ radil mu Jelen. „Když to na tu Ditu takhle vybalíš, možná ti řekne proč.“

„Máš pravdu jako obvykle,“ pokýval Alan uznale hlavou. „Jedu hned. Půjčíš mi auto?“

„Jasně,“ přikývl Jelen. „Ale staré!“

„Ach bože!“ zavzlykal Alan.

„Papíry jsou v něm a klíče visí na věšáku,“ řekl Jelen. „S tím zeleným přívěskem!“

„Tak dík,“ řekl Alan a vstal. „Za chvíli jsem zpátky. Jestli mě nezavřou za obecné ohrožení!“

Po cestě na dvůr vzal z věšáku klíče. Na dvoře stáhl plachtu z vozu. Objevil se trabant, zelený jako brčál. Věděl, že je v perfektním stavu, stejně jako všechny Jelenovy starožitnosti z doby mládí.

Trabant opravdu nastartoval napoprvé. Jelen právě otvíral vrata.

„Dávej mi na miláčka pozor!“ řekl poťouchle. „Čekám na vás.“

Alan nasadil výraz polib mi šos a vyjel ze dvora. Než přijel před Kontík, měl pocit, že ho vlny úsměvů, které se šířily z tváří kolemjdoucích i kolem jedoucích, smetou ze silnice.

V recepci požádal dívku, která měla službu, aby zavolala paní Ditě Kovarčíkové, že na ni čeká v hotelové restauraci Ben. Chtěl ji trochu podráždit.

Posadil se v restauraci, objednal si kávu a mattonku a čekal. Přišla až za půl hodiny, ale zato v plné parádě. Stejný starorůžový kostým jako v pondělí a stejný nepřístupný výraz dámy horních deseti tisíc.

„Co se děje?“ zeptala se a posadila se.

„Že ze mě děláš hlupáka,“ řekl Alan.

„Proč?“ podivila se objednala si kávu.

„To dítě je Benovo,“ řekl Alan.

„Jasně,“ přikývla. „Já ti přece netvrdila, že není.“

„Udělali ho, když spolu byli v tom Japonsku, že?“ nadhodil Alan.

„Jo,“ řekla Dita klidně. „A já jsem byla tady. Dokonce jsem tě viděla! Seděl jsi u Vola s Jelenem a nějakou blondýnkou a dost jste se k sobě měli.“

Alan otevřel pusu.

„Ať ti do ní něco nevletí,“ upozornila ho Dita.

„Tak mi konečně řekni, proč přijela Yvonna sem!“ vzpamatoval se Alan.

„To je jednoduché,“ pokrčila Dita rameny. „Ben má příští měsíc poslední rozvodové stání a paní Lisi dělá všechno pro to, aby se nerozvedl. Najala detektivy a ti zjistili, že se Ben s Yvonnou stýkají už dlouhou dobu. Došla jí také ta kamufláž s tím tvým otcovstvím, takže nutila Yvonnu, aby svolila ke genetické zkoušce, jestli to dítě je Benovo. Takhle se pohybovala jen na půdě dohadů, ale kdyby opravdu vyšlo najevo, že to dítě je Benovo, pak by to byla pohroma. Benova žena by vysoudila majlant a ještě ta ostuda! To by Ben nebyl ochotný riskovat.

Ben se tedy dohodl s Yvonnou, že na čas i s Richardem odletí k mým rodičům na Slovensko. Po rozvodu, až bude všechno srovnané, se vrátí zpátky a vezmou se. Yvonna s tím souhlasila. Ale u našich vydržela jen pár dní, nechala tam kluka a někam se ztratila. Nemohli jsme ji najít. Měla pas na jméno tvé matky. Cestovala po Evropě, ale bylo naprosto jasné, že míří do Brna. Proto jsme ji hledali i my s Benem. Paní Lisi nešlo o Yvonnu, ale o to dítě, aby byla provedena ta zkouška.“

„Byla Yvonna těhotná?“ chtěl vědět Alan.

„Myslím že ne,“ mínila Dita. „Asi tě chtěla zase jen naštvat.“

„A co bude teď, když Yvonna zemřela?“ zeptal se Alan.

„Myslím, že se Ben dohodne se svou ženou a nerozvedou se,“ soudila Dita. „Yvonnu měl rád, ale víc mu šlo o to dítě, aby spojil své a Yvonniny akcie. A jeho žena bude mít malého Richarda ráda, když jí vlastně zachránil manželství.“

„Jaký happy end!“ zasmál se Alan hořce.

„Tak už to chodí,“ pokrčila Dita rameny. „Velké peníze ti nepřinesou štěstí, jen zodpovědnost.“

„A co ty?“ zeptal se Alan.

„Já tady chvíli počkám, jestli kapitán Nohejl něco nezjistí, a pak odvezu chlapce do Atlanty,“ pokrčila Dita rameny.

„Takže jim ani nejde o to, jestli se zjistí, kdo Yvonnu zabil?“ řekl Alan.

„Jde jim o to,“ odpověděla Dita. „Když to nezjistí policie, najmou detektiva. Její vražda se bude přetřásat v novinách. Vrah se musí najít.“

„Bože!“ vyhrkl Alan. „Já jsem idiot! Máš číslo na Nohejla?“

„Mám,“ přikývla Dita udiveně.

„Zavolej mu!“

„Proč?“ zdráhala se.

„Nedělej fóry a volej!“ přikázal Alan.

Dita pokrčila rameny, vytáhla mobil a zvolila číslo.

„Mám vám volat,“ řekla, když se ozval. „Moment.“

Předala telefon Alanovi.

„Malchow,“ představil se. „Yvonna mi říkala, že si najala detektiva, aby o mně měla zprávy. Nevím, jak se jmenuje.“

„Jiří Nožička,“ špitla Dita.

Alan na ni vytřeštil oči.

„Prý Jiří Nožička,“ zopakoval. „Možná bude něco vědět.“

Pak kývl a předal mobil Ditě: „Chce tě.“

„Ano,“ ohlásila se Dita.

„Dobře,“ řekla a ukončila hovor.

„Co to má znamenat?“ řekl Alan ostře.

„Chce se mnou mluvit,“ odpověděla. „Snad nežárlíš!“

„Ne Nohejl, ale ten Nožička!“ vyjel na ni ukřivděně.

„Když jsi otec dítěte, přece o tobě musela mít zprávy,“ řekla Dita s hranou naivitou.

„Jak to, že o tom víš?“

„Já jsem ho pro ni najala,“ řekla Dita.

„No a?“

„Víc nevím,“ odpověděla už vážně. „Byl pak v kontaktu jen s ní, přes mobil a net.“

„Takže jsi s ním už mluvila?“ chtěl vědět.

„Ne, ještě jsem neměla čas,“ řekla Dita. „Ale mám výslovný příkaz do ničeho se neplést a jen být k dispozici policii.“

„Tak proč jsi jim o něm neřekla?“

„Jela jsem nejdřív za tebou,“ odpověděla. „Kdybys ji zabil ty, bylo by zbytečné do toho zatahovat další lidi.“

„Nejsem zabiják,“ řekl dotčeně.

„Třeba ses chtěl pomstít za zhrzení,“ usmála se Dita.

„Mám pocit, že to děláš teď ty,“ sekl ji.

„To jako že jsem tě milovala?“

„A ne?“ chtěl vědět Alan a v očích mu blýskl zájem.

„Možná okouzlení,“ přiznala Dita. „Ale za těch pár hodin se nemůžeš zamilovat!“

„Já jsem se do tebe zamiloval,“ řekl vážně.

„A proto jsi mě nechal odjet?“ podotkla tiše.

„Máš pravdu, za pár hodin člověka nepoznáš,“ řekl Alan. „Jsem jen opatrný.“

„Vím, co v tom bylo,“ odpověděla. „Yvonna mi řekla o bernardýnovi. Dal jsi mu přednost přede mnou.“

„Vidím, že jste si byly blízké,“ vyhnul se odpovědi.

„Ne,“ řekla Dita. „Neměla jsem ji ráda. Manipulovala s lidmi. To, že mi některé věci řekla, nebylo nezištné. Jen zkoušela, jestli to na tebe neprásknu. Snažila se se mnou rozehrát další hru pro své pobavení.“

„Tak proto ses mi nikdy neozvala?“ chtěl vědět.

„Víceméně,“ přikývla. „Pak mi dala pokoj, když zjistila, že o tebe nestojím.“

Poslední věta se Alana dotkla.

„Můžeš mi dát adresu toho Nožičky?“ zeptal se raději.

„Bydlí na Vinohradech,“ řekla a na papír mu napsala adresu.

„Tak já za ním zajedu,“ vstal Alan. „Kdyby něco, brnkni.“

Přikývla. „Běž, ať jsi u něho dřív než policie. Zaplatím to tady.“

„Dík.“

Alan vyšel z hotelu a nasedl do trabantíku, kolem něhož se už shluklo několik cizinců. Podle výrazů jejich tváří pochopil, že by mohl udělat dobrý obchod. Ale Jelen by ho zabil. Cena jeho mládí byla nevyčíslitelná. Vyjel směrem k Vinohradům, ale brzy odbočil zpátky k Jelenovi. Na jedné z křižovatek totiž vedle něho zastavilo auto, v němž seděl kapitán Nohejl. Pobaveně na Alana mrkl a zvedl palec vzhůru, čímž zabil dvě mouchy jednou ranou. Trabanta i to, že má s Nožičkou náskok.

Přijel k domu, Jelen už otvíral vrata do dvora, jako by ho čekal, a ostřížím zrakem sjížděl karoserii svého miláčka.

„Máš štěstí!“ řekl významně, když Alan vystoupil. „Jinak by zavřeli mě!“

„Měl jsi pravdu,“ informoval ho Alan. „To dítě je Benovo.“

„A cos čekal?“ řekl Jelen. „Yvonna nebyla žádná coura. Měla ve svých mužích pořádek.“

„To jsem teda celý unesený,“ houkl Alan.

„Nebuď mužský šovinista,“ plácl ho Jelen po zádech. „Je doba emancipace. Ženské odhodily nejdřív podprsenky a pak zábrany. Holt už je neudržíš u dřezu, když jsou instantní polévky. A my chlapi jsme idioti.“

„Proč?“ divil se Alan.

„Už jsi viděl nějakou ženskou, že by něco vymyslela?“ řekl Jelen. „Jsou naprosto nepoužitelné. To my jsme je pustili ze řetězu. Kdo myslíš, že vynalezl pračku, mikrovlnku, myčku? Chlap. A musel to být pěkný blbec, když neuvážil, co tím způsobí! Revoluci! Ženské mají čas a myslí na kraviny. Kdyby drhly prádlo v neckách na valše, bylo by po problémech.“

„Jó, svět se řítí divným směrem,“ souhlasil Alan.

„Tak co budeme dělat?“ nadhodil Jelen.

„Myslel jsem, že budeš plodit!“ řekl Alan.

„Dnes jsem neplodný,“ posteskl si Jelen. „Už aspoň týden jsem nenapsal ani čárku.“

„To mě mrzí,“ soucítil s ním Alan.

„Ale když už jsi tady, využiju tě,“ řekl Jelen tajuplně. „Jsi ochoten mi pomoct?“

„Jasně,“ přikývl Alan.

„Tak jdeme,“ ukázal Jelen do zahrady za domem. „Jen ještě pustím Alana. Holky ho furt drží doma, aby se nezašpinil, a tak ať si chlapec taky jednou užije.“

Vešel do domu a přinesl to sněhobílé nadýchané klubíčko.

„Chlapi, jdeme,“ zavelel a nabral směr do zahrady.

Jeden z Alanů ze zatvářil podezřívavě, ale ten druhý nadšeně rozvlnil srst úprkem udaným směrem. Všichni tři se zastavili u vykolíkované plochy.

„Co to je?“ zeptal se Alan.

„Ještě nic,“ řekl Jelen.

„Tak co to bude?“

„Holky chtějí bazén,“ špitl Jelen.

Alan se na něho otráveně podíval: „Nevymyslel jsi tu myčku náhodou ty?“

To už ale Jelen odcházel pro lopaty a malý Alan se s blaženým kňučením válel v trávě.

„Myslíš, že srst chytá taky nazeleno jako tepláky?“ zeptal se, když přinesl rýč a lopaty.

„Když tak ho vypereme,“ pokrčil Alan rameny. „Máš přece ten správný prací prostředek, který likviduje skvrny!“

„Já neumím pustit pračku,“ přiznal Jelen nejistě.

„Já jo,“ řekl Alan.

„Tak to jsme bez problému,“ oddychl si Jelen. „Alane, klidně se válej.“

V podvečer byla část jámy pro bazén vykopaná. Oba byli sedření a na dlaních měli mozoly.

„Že já se nenechal radši zavřít,“ nadával Alan a foukal si na dlaně.

„Nerouhej se,“ napomínal ho Jelen. „Ještě se ti to může splnit. Ale končíme. Mám toho plné kecky.“

„A co Alan?“ zeptal se Alan.

Pejsek spal stočený do klubíčka kousek od jámy. Že je původně bílý, by teď uhodl snad jen věštec.

„Máme dvě možnosti,“ řekl Jelen. „Buď ho vykoupeme a můžeme do domu, nebo ho necháme takhle a budeme s ním venku.“

„Tak to mi vysvětli,“ nechápal jeho slova Alan.

„Zítra pokračujeme a zase se takhle zamaže,“ vysvětloval Jelen. „A špinavý domů nesmí.“

„Tak ho nech venku,“ navrhl Alan logické řešení.

„Blázníš?“ obořil se na něho Jelen. „On se sám venku bojí. Ječel by celou dobu jako šílený.“

„To myslíš vážně?“ ujišťoval se Alan.

„Spává s holkama v posteli,“ řekl Jelen. „Myslel by si, že jsme ho zavrhli, a mohl by z toho mít trauma.“

„Já se fakt asi nikdy neožením,“ povzdychl si Alan. „Tak co teda?“

„Umyješ ho?“ zeptal se Jelen.

„Ne.“

„Já taky ne,“ řekl Jelen. „Tak s ním zůstaneme venku.“

„Nechceš si udělat taky táborák?“ zeptal se Alan sarkasticky.

„Vole, to je nápad!“ zazářil Jelen. „Možná máme i kabanos. No ty jsi hlava!“

Naštěstí ho počáteční elán přešel, když se vykoupal. Teplá vana navodila příjemnou únavu, a když přišel vystřídat Alana, který dělal pejskovi, aby se venku nebál, společnost, přinesl už jen chlebíčky a několik lahví piva. Nyní byl s hygienou na řadě Alan. Jen se osprchoval a vrátil se na dvůr. Jelen pak přinesl karimatku a dva spacáky. Alan se uvelebil na gauči a Jelen na zemi na karimatce. Vypili pár piv a v devět hodin už všichni tři zařezávali. Pes Alan kňučel ze spaní a škubal zadní nohou, jako by mu jeden den svobody připomněl nějaké dávno křížením potlačené lovecké pudy.

NEDĚLE, DEN SEDMÝ

Ráno v sedm je probudilo zatroubení před domem. Jelen rozespale vyskočil ze spacáku.

„Ježíšmarjá,“ zavrčel nervózně. „Strejda! Já zapomněl!“

Vyběhl ven.

„Strýčku, moment!“ volal. „Hned jdu.“

Vrátil se do klubovny.

„Musím se strejdou na dřevo,“ vysvětloval. „Slíbil jsem mu to už před týdnem.“

„Kam?“ chtěl vědět Alan.

„Jen tady kousek,“ odpověděl Jelen.

„Tak já jdu s vámi,“ nabídl se Alan.

„Fajn. Vem psa, ať taky pozná něco jiného než lysol.“

Alan vzal pejska. Nevypadal už tak špinavě. Zřejmě má nějakou samočisticí schopnost, užasl. Vyšel s ním před dům.

„Dobrý den, já jsem Malchow,“ představil se asi šedesátiletému muži, který stál u škodovky, za níž byl připojen vozík.

„Jelen,“ řekl muž a podal mu ruku. „Tak nám pomůžete?“

„Jasně,“ řekl Alan.

„Bude to jen chvilka,“ ujišťoval ho strýc Jelen.

Jelen vyšel z domu a zamkl dům i vrata do dvora.

„Tak můžeme,“ řekl.

Vzal psa a nějak podivně zbrkle se hnal k přednímu sedadlu vedle řidiče. Alan si tedy sedl dozadu. Strýc také nastoupil a nastartoval auto. Rozjel se a pustil přehrávač.

„Už troubějí, už troubějí na horách jeleni…“ zarezonovalo Alanovi v hlavě, že málem nadskočil. Všiml si, že Jelen se poněkud schoulil.

„…mysliveček na posedu, má palouk…“ řvaly reproduktory za Alanovou hlavou. Strýček si pobrukoval s nimi.

„Pane Jelene,“ osmělil se Alan, protože měl pocit, že mu pukne hlava. „Mohl byste to trochu ztišit?“

„Nemáte rád dechovky?“ zavrtěl strýc Jelen hlavou, ale kazetu vytáhl a vyměnil ji za druhou.

Alan si v duchu oddychl.

„Halalí, halalé, halaló…“ ozvalo se nyní z reproduktorů. „Halalalalí, halalou, halí, halalí!“

„Co to je!“ vyhrkl Alan konsternovaně.

„Huí, huí, hu, hu, hu, huíííííííííí,“ neslo se autem.

„To jsou lovecké znělky a lákání zvěře na vábničky,“ odpověděl Jelen škodolibě a trochu zvuk ztlumil. Alan si až nyní všiml, že má v uších ucpávky z vaty.

Malý Alan vypadal nejdřív také, jako by dostal přes uši, ale náhle zavětřil a zvedl hlavu. Umělé přírodní zvuky v něm probudily dávné touhy.

„Vaúúúúúúú, vaúúúúúúú,“ vydával ze sebe vysokým tónem sladěným se zvukem vábničky. „Vaúúúúúúúú.“

„On má hudební sluch!“ vydal ze sebe Jelen překvapeně.

„Hau, hau, haúúúúú,“ přidal se k psovi i Jelen a v další sérii i strýc Jelen.

Než přijeli do lesa za Brnem, měl Alan pocit, že bude vraždit. Ten koncert všech členů rodiny Jelenových mu totálně drásal sluch i nervy.

Strýc Jelen konečně zastavil u hranice z polen a vypnul auto a mučicí nástroj. Přesto Alan slyšel tu hrůzu ještě dobrých deset minut uvnitř své hlavy. Naložili polena na vozík a opět nastoupili do auta. Alan zavřel oči a čekal na další dávku stresu.

„Strejdo, teď tam dej něco jiného,“ požádal ho Jelen.

Alan zatrnul v očekávání něčeho ještě hrůznějšího. Fascinovaně se díval na strýčkovu ruku, jak šmátrá v přihrádce s kazetami. Vybrala jednu a strčila ji do přehrávače. Alan zavřel oči.

„Měsííííčků, pooostůj chvííííílíí, řéééknííí míííí…“ ozvala se Rusalka a Alan oči otevřel. Nebyl vyznavačem opery, ale teď mu připadala jako dar z nebes.

Domů přijeli za zvuků Pochodu komediantů.

„Tak děkuju,“ řekl strýc Jelen, a když vystoupili, okamžitě odfrčel.

„Tvůj strýc má kladný vztah k přírodě, není-liž pravda,“ vzdychl Alan.

„Je zavilý myslivec,“ řekl Jelen.

„Takový kulturní zážitek jsem teda ještě neměl,“ řekl Alan.

„Člověk si zvykne na všechno,“ podotkl Jelen.

„Ani mi nepřipadalo, že by tě to nějak frustrovalo,“ řekl Alan.

„Voják musí něco vydržet,“ pokrčil rameny Jelen. „Tak a teď na bazén!“

„Mám hlad,“ řekl Alan.

„Vydrž, holky odpoledne přijedou a něco přivezou,“ řekl Jelen. „Zatím si dej pivo.“

Oba se zabrali do práce. Nemluvili, jako by jim strýčkův koncert naprosto vymazal z hlavy všechna slova. Když se u vrat ozvalo zatroubení, byla polovina bazénu už vykopaná. Malý Alan utíkal své paničky nadšeně přivítat. Slyšeli, jak auto vjíždí do garáže a pak šťastný kvikot, a posléze se na zahradě objevila Jelenova žena Pavla. V náručí držela psa a tvářila se nadmíru přísně, zřejmě měla i něco na jazyku. Jak však uviděla Alana a vykopaný bazén, jen polkla a její tvář dostala přívětivější výraz.

„Čau Alane. Táto, já přece říkala, abys Alana nepouštěl ven,“ vytkla mu mírně. „Teď ho budu hodinu drhnout, než z něho dostanu ten písek. Víš, jaké je prase a že se ve všem vyválí.“

„Promiň,“ zatokal Jelen. „Ale nechtěl být doma sám, když nás tu slyšel. Nechtěl jsem, aby poškrábal dveře.“

„Tak pojďte,“ řekla Pavla. „Vezu oběd od mámy.“

Jelen pustil lopatu a jako blesk utíkal do domu. Alan ho následoval. Dobře věděl, jak umí Pavlína máma vařit. Už teď se mu sbíhaly sliny.

„Kde jsou naše přeslice?“ využil Jelen své literární vzdělání, když je nikde neviděl a hlavně neslyšel.

„Nechala jsem je u našich,“ řekla Pavla. „Máme pro ně přijet příští neděli.“

„Faáájn,“ řekl Jelen tónem, který u něho Alan ještě neslyšel.

Zato Pavla dobře pochopila, co má znamenat, a s úsměvem sklopila oči. Naložila jim na talíře bramborový salát a řízek a zbytek salátu i řízků nechala na stole, aby si sami brali. Odešla patrně vykoupat Alana, protože jeho pofňukávání na dvoře náhle skončilo.

Nacpali se k prasknutí. Jejich rozjímání nad sklenkou piva přerušil telefon.

„Ano,“ vzal ho Jelen.

Chvíli poslouchal.

„Ano, na shledanou,“ položil sluchátko.

„Volala ta tvá Dita,“ informoval ho. „Prý ti mám vyřídit, že je konec a že máš jít domů a nikam nechodit a čekat.“

„Na co?“ zeptal se Alan.

„Předávám, co jsem slyšel,“ řekl Jelen.

„Asi už vraha mají,“ usoudil Alan.

„Asi,“ přikývl Jelen.

„Tak já teda jdu.“

„Dávej na sebe pozor,“ řekl Jelen.

Alan kývl. Oba vyšli z kuchyně. Z koupelny se ozýval Pavlin hlas, jak mluví na psa, a jeho ne příliš spokojené mručení.

„Ahoj Pavlo,“ zavolal na ni Alan.

„Už jdeš?“

„Jo, a dík za dlabanec.“

„Taky děkuju,“ odpověděla Pavla. „Sám by se do toho bazénu nepustil. Slibuje to holkám už rok. Měj se!“

„Taky,“ řekl Alan.

„Chceš půjčit prostředek?“ zeptal se Jelen, když si Alan bral v klubovně tašku.

„Ne, půjdu pěšky,“ řekl Alan. „A příjemný večer!“ mrkl na Jelena.

Ten ho plácl po zádech.

Domů dorazil v sedm hodin a naložil se do vany. Byl unavený. Dlouho už nepracoval. Posilovna, kterou pravidelně navštěvoval, byla jen slabá náhražka tělesné práce. Teď měl pocit, že ho bolí celé tělo.

V osm si pustil televizi, lehl si na sedačku a přikryl se dekou, ale nevydržel sledovat program ani deset minut. Usnul.

PONDĚLÍ, OSMÝ DEN

Ráno se probudil brzy. Konečně zapnul mobil. Operátor ho smrští esemesek upozorňoval na nepřijaté hovory. Všechny byly od Petry. Povzdechl a zavolal jí.

„Kde jsi byl?“ zeptala se okamžitě, jakmile hovor přijala.

„U Jelena. Pomáhal jsem mu kopat bazén.“

„Teda ty máš nervy,“ řekla. „Hledají tě policajti a ty kopeš bazén! Už jsi s nimi mluvil?“

„Ne,“ odpověděl Alan. „Ale odpoledne tam zajdu. Nebude to tak žhavé. Nic jsem neudělal, takže mě přece nemůžou zavřít.“

„Ale ten jejich kapitán říkal, že nemáš alibi,“ podotkla Petra.

„No, nemám,“ přiznal Alan. „Ale nemůžou přece vycházet jen z toho, že člověk nemá alibi!“

„Snad,“ povzdechla Petra. „Kdy tam chceš jít?“

„Kolem šesté vyjedu z domu,“ řekl Alan.

„Tak já se za tebou předtím zastavím,“ navrhla Petra.

„Jo.“

„Pá.“

Vzápětí se ozvala Dita.

„Jak je?“

„Fajn,“ odpověděl. „Něco se pohnulo?“

„Jasně,“ řekla. „Počkej doma. Zastavím se za tebou.“

„Ale ne odpoledne,“ požádal ji Alan. „To má přijít Petra. Nechci, abyste se tu potkaly. Je dost citlivá na jiné ženské.“

„Hm,“ řekla Dita a Alanovi to znělo poněkud dotčeně.

„Tak mi řekni, co Nohejl vypátral,“ požádal ji.

„Po telefonu ne,“ odpověděla. „Nikam nechoď a počkej na mě. Přijedu co nejdřív.“

Dopoledne a část odpoledne strávil u televize. Pouštěl ji většinou až večer a teď si docela vychutnával nalejvárnu, která z ní proudila. Musel přiznat, že podlehnout jejímu lákání není tak těžké. Dokonce i telenovely, o nichž neměl ani potuchy, ho docela uchvátily. Tolik problémů v jedné rodině snad nebylo ani k přežití.

Ve tři se naložil do vany a relaxoval.

V zámku zarachotily klíče.

„Jsem doma, pejsku!“ zavolala Petra.

Alan odpověděl: „Pěním se!“

Po chvíli se otevřely dveře do koupelny a Petra do nich vstoupila.

„Připravuješ se na zatčení?“ zeptala se s úsměvem.

„Ani ne,“ řekl Alan. „Ale než se u nich přihlásím, nechci smrdět.“

„Na to, že budeš smrdět několik let v kriminále, jsi nějak čistotný,“ řekla poťouchle.

„Ty mně teda přeješ věci,“ řekl Alan s despektem.

„Tak dělej, ty mývale,“ mrkla na něho. „Mám pro tebe překvapení.“

Vyplula z koupelny vrtíc zadkem.

Alan zrychlil svou hygienickou činnost a po chvíli vyšel z koupelny vymydlený jen v kraťasech. Posadil se do sedačky ke stolku, na němž už voněly tři šálky kávy.

„Ty někoho čekáš?“ zeptal se udiveně.

„Překvapení!“ řekla Petra a posadila se vedle něho. „Krásně voníš!“

„Tak kdo přijde?“ popoháněl ji k odpovědi.

„Tak vydrž!“ řekla a vstala. „Ale zavři oči!“

Jen je přivřel.

„Podvádíš!“ houkla na něho Petra. „Tak to teda ne!“

Odběhla ke skříni, kde měl Alan zimní čepice. Pak se vrátila k němu a natáhla mu čepici přes oči.

„A fakt nepodvádět!“ přikázala.

„Tak jo,“ souhlasil Alan.

Docela se mu ta bláznovina začala líbit a přemýšlel, koho Petra přivede.

Vyšla ven a dveře nechala otevřené. Alan sice trošku viděl, ale jen obrysy. Bouchly dveře auta a slyšel i kroky.

„No ty teda vypadáš!“ uslyšel Ditin hlas a následovně zavření vchodových dveří. „Už ti chybí jen brusle a harpuna.“

Rychle stáhl čepici a málem mu zaskočilo. Petra stála za Ditou a mířila na ni revolverem. Druhým revolverem mířila na Alana.

„Sedněte si k němu,“ přikázala jí Petra. „A dejte si pouta.“ Dita je držela v rukou. Přešla k Alanovi a posadila se vedle něho. Na jeho pravé a své levé zápěstí zacvakla pouta.

„Petro, co…“ vyhrkl ze sebe udiveně. „Kde jsi vzala zbraně? A ta pouta?“

„Buď zticha, Alane,“ řekla Petra nervózně.

Zmlkl. Čekal na vysvětlení. Petra na ně stále mířila, ale ruce se jí chvěly.

„Petro, můžeme se dohodnout,“ řekla Dita. „My dvě!“

Alan se na ni šokovaně podíval.

„Já odjedu a už mě neuvidíte,“ pokračovala Dita. „Nemám s vámi nic společného. Ani s Alanem.“

„Ticho!“ vyhrkla Petra.

Evidentně se snažila soustředit.

„Ne, jste Američanka a v Americe se střílí,“ řekla Petra a Ditě to znělo nelogicky.

„Ty jsi poslouchala za dveřmi!“ vzpomněl si Alan na rozhovor s Nohejlem. „Ty jsi zabila Yvonnu? Proč? Vždyť jsi ji neznala! Ale ne, to není pravda, nevěřím tomu.“

„Pomůžu vám dostat se z toho, Petro,“ přerušila ho Dita. „Policie stejně podezřívá Alana.“

„Nepodezřívá,“ řekla Petra. „Kapitán Nohejl mi volal, že je Alan mimo podezření. Že má svědkyni, že byl doma.“

„Koho?“ vyhrkl ze sebe Alan.

„Tu uklizečku, že ti volala právě v době vraždy na pevnou linku,“ odpověděla Petra.

„Aha,“ poklesla Alanovi čelist.

„Takže vrah musíte být vy, Dito,“ řekla Petra. „Přišla jste ho zabít a zastřelili jste se vzájemně.“

„Petro, neblázni!“ vyjekl Alan. „Tohle ti nemůže vyjít!“

„Musí,“ odpověděla Petra zoufale.

„Kde jsi vzala ty revolvery?“ chtěl vědět Alan.

„Jeden je Yvonnin a druhý můj,“ odpověděla místo ní Dita. „Pouta jsou taky moje.“

„Ty cestuješ s pouty?“ divil se Alan.

„Dají se docela dobře využít na nejrůznější věci,“ řekla Dita dvojsmyslně.

„Buďte zticha!“ přerušila je Petra.

„Péťo, prosím tě, proč jsi ji zabila?“ zeptal se Alan tiše. „Že to není pravda!“

Hlasitý hovor Petru evidentně znervózňoval.

„Chtěla mě zničit,“ řekla. „Koupila moje fotky.“

„Jaké fotky?“

„Před dvěma roky jsem potřebovala peníze,“ vzlykla Petra. „Nafotila jsem porno.“

„Péťo!“ užasl Alan.

„Tvrdili mi, že mě na nich nikdo nepozná a že stejně půjdou ven,“ pokračovala Petra ukřivděně.

„Yvonna je koupila?“ zeptal se Alan.

„Ne, tahle jí je sehnala,“ mávla revolverem k Ditě.

Dita sklopila oči pod odsuzujícím Alanovým pohledem.

„Ale mně by to přece nevadilo,“ snažil se Alan Petru uklidnit.

„O tebe mi vůbec nešlo,“ utřela ho Petra pohrdlivě. „Chtěly je ukázat tátovi.“

„Proč?“ obrátil se Alan opět na Ditu. Ta však neodpověděla.

„Yvonna chtěla, jen abych se s tebou rozešla, tahle pak peníze za to, že je tátovi neukáže,“ řekla Petra.

„Kolik?“ hlesl Alan.

„Těch deset tisíc euro, co jsem vzala Yvonně z kabelky,“ odpověděla Petra. „Ještě koruny…“

„Péťo, prosím tě, uklidni se a řekni mi, co se vlastně stalo,“ požádal ji Alan. „Jsem z toho fakt zmatený.“

„Já jsem sem v úterý dopoledne přišla,“ řekla Petra.

„Ne!“ vyjekl Alan, když si uvědomil, čeho asi byla svědkem.

„Byl jsi s ní v posteli,“ řekla Petra tvrdě. „Hrozně mě to vzalo. A když jsi jí řekl Yvonno, bylo mi to jasné.“

Dita po něm vrhla poněkud nečitelný pohled.

„Prohledala jsem jí kabelku a našla jsem v ní kopii toho rodného listu,“ pokračovala Petra. „Tvrdil jsi mi, že jsi ji roky neviděl! Jak jsem ti mohla věřit, když jsi byl uvedený jako otec. Jela jsem s Paulem do Prahy a požádala jsem známou, aby ho po ní provedla a přivezla ho do Brna. Pak jsem se vrátila sem a čekala v autě, až od tebe tvá švagrová odjede. Sledovala jsem ji. Ale všimla si mě a zastavila. Dobře se bavila. Pozvala mě k sobě do auta. Chtěla jsem po ní, aby mi řekla, co od tebe chce. Smála se a říkala, že se k tobě vrátila a že já mám vycouvat. Dala mi ten rodný list, že ať si počtu. Pak vytáhla z přihrádky v autě ty fotky. Prý jestli se s tebou nerozejdu, ukáže ti je. Ale že ty bys měl určitě pochopení a že je teda radši ukáže tátovi.“

„Jen blafovala,“ řekl Alan. „Jako s tím dítětem.“

„Ne,“ odpověděla Petra. „Udělala by to, i kdybych se s tebou rozešla. Byla to zlá ženská.“

„Ale jak jsi věděla, že je v Křtinách?“ zeptal se Alan.

„Ve středu dopoledne jsem jela s Paulem k Býčí skále,“ vysvětlovala Petra. „Chtěl vidět i kostel ve Křtinách, a tak že mu ukážu i tvůj domek. Ale stálo tam to její auto z půjčovny. Myslela jsem, že o tom víš. Vymluvila jsem se Paulovi, že jsem zapomněla klíče od tvého domu. A když jsme se vraceli zpátky, hodila jsem ti ten rodný list do schránky. Chtěla jsem vědět, co na to budeš říkat.

Ve čtvrtek ráno jsem pak přebírala jako obvykle poštu. Byla tam velká obálka na tátovo jméno. Byly tam ty fotky. Spálila jsem je. Pak jsem přišla za tebou. Dělal jsi, jako že se nic neděje. Dost mě to zneklidnilo. Měla jsem pocit, že o těch fotkách víš.“

„Tak proč jsi tam vlastně jela znovu, do těch Křtin?“ chtěl vědět Alan.

„Večer jsem měla dělat Paulovi společnost, ale nasával už od rána a v sedm byl namol a usnul. Naši odešli do divadla a mě napadlo, že za ní do Křtin zajedu a zjistím, jestli ještě nějaké fotky má.“

„Pech,“ řekla Dita.

Pochopil to jen Alan. Ty dvě se vůbec nemusely setkat, nebýt Yvonniny pořádkumilovnosti.

„Přijela jsem po deváté. Pustila mě dál do kuchyně. Ale byla překvapená, že mě vidí. Řekla jsem jí, že poštu přebírám já a že se k tátovi fotky nedostanou. Něco ji rozčílilo. Pak ale pokrčila rameny a řekla, že má v Americe negativy a že poštu jednou neuhlídám. Ale přitom se podívala na svou kabelku, která ležela na gauči. Napadlo mě, že je má v ní.“

„Jak jsi ji dostala do sklepa?“ zeptal se Alan.

„Jednoduše,“ řekla Petra. „Dělala jsem, že odcházím a vrátila jsem se dvorem. Věděla jsem, že půjde ven. Na lince ležel nový sáček na odpadky. Zřejmě jsem ji vyrušila, když chtěla plný sáček vynést.

Chtěla jsem se schovat na dvoře a až půjde ven s odpadky, že vběhnu do domu a zničím ty negativy. Ale pak jsem uviděla ten otevřený poklop od sklepa na uhlí. Já jsem se jí hrozně bála. Schovala jsem se vedle dveří, a když vyšla z domu, vůbec si mě nevšimla. Stačilo do ní strčit, aby do sklepa spadla. Jen hekla.“

„A dál?“ zeptal se Alan a zavřel oči děsíc se toho, co uslyší.

„Vletěla jsem do kuchyně. Měla je v kabelce. Vzala jsem je, i ty peníze a revolver, aby to vypadalo na loupežnou vraždu,“ řekla Dita. „A odjela jsem.“

„To je všechno?“ zeptal se Alan nedůvěřivě.

„Pak jsem jen čekala, až ji najdou,“ řekla rezignovaně. „Nechtěla jsem ji zabít.“

„Ale co ten poh…“ napovídal jí Alan.

„A teď budete čekat, až vás zavřou!“ přerušila ho Dita rychle. „Shnijete v kriminále!“

„Dito, prosím tě,“ mírnil ji Alan.

„Zavřou vás, bude o vás psát bulvár, všichni se vás budou štítit,“ zvyšovala Dita hlas k nesnesení. „Budou si ukazovat na vaše rodiče!“

„Sklapni!“ zaječela Petra a vystřelila na Ditu.

Dita přitiskla ruku na prsa, zachrčela a zhroutila se na Alana. Ruka jí bezvládně klesla dolů a na halence uviděl Alan krev.

„Cos to udělala!“ zasípal zoufale. „Dito, proboha, Dito!“ Začal ji hladit po hlavě.

Ozvala se další rána. Alan se podíval na Petru a do hlavně jednoho z revolverů. Petra znovu vystřelila. Alan nadskočil úděsem, ale jinak se nic nedělo. Petra se zoufale podívala na zbraně a vypálila další rány.

„Tak dost!“ zvedla se Dita. „To by stačilo.“

Petra s Alanem na tom byli teď stejně, krve by se v nich nedořezal. Dita odcvakla pouta sobě i jemu a vzala je. Alan zjistil, že byli spoutaní jen na oko. Pak řekla: „Tak hoši, konec!“

Petra stála jako solný sloup a Alan pochopil. To už do domu vstoupili tři pro Alana zcela neznámí muži.

Petra odhodila revolvery a začala plakat.

„Slečno, můžete jít s námi?“ požádal ji jeden z mužů a vzal ji jemně za loket.

Petra se nechala odvést ven. Dita se zakrvácenou halenkou odešla za nimi, ale dveře nechala otevřené. Alan vše pozoroval s úžasem. Uslyšel zvuk odjíždějícího auta. Měl pocit, že ticho v domě přímo rezonuje. Jako by všechno, co se událo, proběhlo jen v nějakém filmu. Nitrem se mu však rozléval úžasný pocit štěstí, že Dita žije.

Po chvíli se ve dveřích objevil kapitán Nohejl.

„Můžete mi vysvětlit to představení?“ řekl Alan. „Moc dobře se necítím.“

„Vystydne vám káva,“ posadil se Nohejl ke stolu a napil se z jednoho šálku. „Doufám, že ji neotrávila.“ Zřejmě otrávená nebyla, protože ji s chutí vypil.

„Potřebovali jsme usvědčit vraha,“ řekl Nohejl. „Měl neprůstřelné alibi.“

„Jaké?“ chtěl vědět Alan.

„Jiří Nožička nám všechno vyklopil, jak pro Yvonnu sehnal ty Petřiny fotky,“ vyhnul se Nohejl odpovědi. „A měli jsme štěstí. On ten Nožička si vede docela šikovný archiv. Pár fotek si prý jen tak pro jistotu nechal.“

„Že by se jednou chystal vydírat?“ podotkl Alan.

„Prý píše knihu o svých případech,“ odpověděl Nohejl.

„Doufám, že já tam nebudu,“ řekl Alan.

„Už tam jste,“ řekl Nohejl. „Prý se za ním máte zastavit, že vám to dá přečíst. Že ta vaše švagrová byla až patologický případ, jak vás chtěla mít pod kontrolou. Já fakt nevím, co na vás ty ženské mají.“

„Nešpičkujte!“ mávl Alan rukou. „A povídejte. Kdy jste mě vyloučili?“

„Vlastně hned na místě činu,“ usmál se Nohejl. „Když chce někdo naaranžovat vraždu, musí být profík. A tohle bylo hrozně amatérské. Vlasy v dlani! Jenže on je vlas a vlas! Tyhle vlasy byly evidentně vypadané a ne vytrhnuté v zápalu boje. Navíc by se jí v dlani při tom pádu neudržely.“

„Ale mohl jsem to tak navléct já,“ namítl Alan.

„Ne, už jsem vám říkal, že kdybyste ji zabil vy, vůbec bychom tělo nenašli,“ řekl Nohejl. „Věděl jste, že odjíždí, a využil byste tu informaci. Tady vraždil někdo nezainteresovaný.“

„A jak jste vlastně přišli na Petru?“ zeptal se Alan. „Přece jste nevěděli, jestli Yvonna ty fotky použila.“

„Přivedla nás na to ona sama,“ vysvětloval Nohejl. „Petra tvrdila, že Yvonnu viděla jen na fotkách, ale pak z ní neprozřetelně vypadlo něco o jejích černých vlasech. Musely se tedy setkat v současnosti. Na fotkách ji znala jako blondýnu. Měla sice neprůstřelné alibi, potvrdil je ten Francouz, že s ním byla celý večer. Jenže na něm bylo ještě odpoledne vidět, že asi nasával. Napadlo nás, že ho mohla opít záměrně a využít toho, kdy usnul. Všechno do sebe zapadalo. Museli jsme tedy ušít na Petru boudu. Dal jsem Ditě ty fotky od Nožičky a ona ji začala vydírat, že je otci ukáže, když nevrátí ty peníze, které Yvonně vzala z kabelky. A taky že musí ještě něco přidat. Ovšem Petra je finančně závislá na otci, takže bez jeho svolení nemůže s penězi disponovat. Dva dny jsme ji znervózňovali, až jí konečně ruply nervy. Je hodně impulzivní, nebylo to tak těžké.“

„A ty zbraně?“ zeptal se Alan.

„No, s Yvonniným revolverem byl trochu problém,“ přiznal Nohejl. „Nevěděli jsme, kam ho dala. Ale v tom nám pomohl ten Francouz. Měl sice odjet domů, ale Dita ho žádala, aby zůstal a prohledal dům. Našel ho na půdě a vyměnil náboje za slepé. Pak už bylo jednoduché donutit Petru, aby se pokusila vás i Ditu zabít. Slečna Dita je talent! Dostala ji tam, kde jsme ji chtěli mít. To ona nám řekla, že Yvonna měla u sebe původně patnáct tisíc euro a revolver.

Na poslední schůzce Dita Petru vytočila, nechala si sebrat svůj revolver, samozřejmě se slepými náboji, a donutila ji vydat se na křížovou výpravu. Petra unesla Ditu k vám do domu a chtěla naaranžovat vaši vzájemnou přestřelku. Dita měla na sobě mikrofon, takže se všechno nahrávalo. Potřebovali jsme, aby se Petra přiznala a my měli důkaz, že chtěla zabít i vás dva.“

„Kolik dostane?“ zeptal se Alan.

„Hm, když bude mít šikovného právníka, tak nanejvýš podmínku,“ konstatoval Nohejl.

„Za vraždu a pokus o dvě vraždy?“ užasl Alan.

„No, to je to, co se vám pokouším sdělit!“ usmál se Nohejl. „Ona přece Yvonnu nezabila!“

Alan otevřel pusu.

„A to, co se stalo tady… záleží na mnoha okolnostech,“ pokračoval Nohejl. „Takovéhle akce nejsou docela běžné. A vrchní soudce by nás určitě nepochválil. Vlastně o všechno se postarala slečna Dita. Ani to nahrávací zařízení není naše. Dodal je Foxin a zabezpečovali jeho odborníci. A viděl jste, že slečna Petra s nimi odešla dobrovolně.“

„Takže triller ala Amerika?“ řekl Alan.

„Tak asi,“ souhlasil Nohejl.

„A co s tím tedy budete dělat?“ chtěl vědět Alan.

„Záleží na vás, jestli nám pomůžete dostat pravého vraha,“ řekl Nohejl a hleděl mu do očí. „Nemůžeme na něho, má neotřesitelné alibi.“

„Ale já nevím, kdo to je,“ namítl Alan.

„Přemýšlejte, proč ten cirkus,“ pobízel ho Nohejl.

Alan nakrabatil čelo a opravdu usilovně přemýšlel. Najednou mu to došlo.

„Ne!“ vyhrkl ze sebe.

„Ale jo,“ povzdychl Nohejl.

„Chodí vaše dcera ještě s tím Voříškem?“ zeptal se Alan.

„Ne,“ odpověděl Nohejl. „Už se vzali a mají malého Voříška.“

„A co babička Vlková?“ nadhodil Alan.

„Jako všechny babičky,“ usmál se Nohejl. „Dýchala by za něho.“

„Tak mi řekněte, co mám udělat,“ povzdechl Alan.

„Nejdřív se uklidněte a vyspěte se,“ navrhl mu Nohejl. „Slečna Dita se o Petru postará. Zítra v osm za vámi slečna Dita přijede a řekne vám, co dál. Tohle je záležitost Foxinu. Pokud se vám podaří vraha přesvědčit, přihlásí se nám sám.“

„Dobře,“ souhlasil Alan.

Kapitán Nohejl vstal.

„Tak dobrou!“

Alan odešel do ložnice. Sedl si do křesla a díval se na obraz nad postelí. Napadlo ho, že Yvonna ztratila kliku.

ÚTERÝ, DEN DEVÁTÝ

V osm hodin ráno už Alan čekal na Ditu v hale. Uvařil kávu a usrkával ji. Přišla přesně. Opět měla na sobě džíny a tričko. Místo tenisek zvolila páskové sandály, z nichž jí vykukovaly jahodově nalakované nehty. Na rameni nesla velkou tašku.

Posadila se do sedačky a nechala si nalít kávu.

„Teď záleží jen na tobě,“ řekla. „Pokud se vrah nepřizná, rekonstrukce vraždy dokáže, že Petra ji nezabila, i když si to myslí. Ona bude obviněna jen z ublížení na zdraví a vrah unikne.“

„Je mi to jasné,“ odpověděl Alan. „Ale připadá mi to celé všechno nespravedlivé. Yvonna si o to koledovala. Nikdo přece nemůže jen tak ze sportu zasahovat do soukromí jiných.“

„Souhlasím,“ přikývla Dita. „Ale nikdo přece nemůže vraždit pokaždé, když chce něco ututlat.“

„Pitomá náhoda,“ řekl Alan. „Kdyby Yvonna odjela, jak plánovala, nic by se nestalo.“

„Nemyslím,“ oponovala Dita. „Ona by Petru zničila. A nevěřím, že by nechala na pokoji i další tvé přítelkyně. Na každého něco najdeš, za co se stydí. A Yvonna byla specialistka na vyhrabávání špíny.“

„Proč to dělala?“ divil se Alan.

„Já ti říkala, že tě milovala,“ odpověděla Dita.

„Tak proč se ke mně nevrátila?“ namítl Alan.

„Potřebovala vzrušení,“ řekla Dita. „Potřebovala peníze, moc a neomezené možnosti. Ty jsi jí mohl nabídnout jen klidný vztah a o to ona nestála. Přitom ale žárlila. Opravdu tě milovala.“

„Byla zvláštní,“ řekl Alan.

„Ne, byla cáknutá,“ konstatovala Dita.

„Tak co mám dělat?“ zeptal se Alan.

Dita vytáhla z kabely malý přehrávač.

„Je tam ta včerejší přestřelka a její přiznání. Zbytek záleží jen na tvé šikovnosti.“

„Fajn,“ řekl Alan. „Kdy se my dva opět uvidíme?“

„Odjíždím k našim, vezmu kluka a letím s ním do Atlanty,“ řekla Dita. „Ovšem také záleží na tobě.“

„Proč?“ zeptal se Alan se zatajeným dechem.

„Dítě je právně tvoje,“ řekla Dita. „Pokud na tom budeš trvat, přivezu ho sem. Uvědom si, že je to dědic patnácti procent akcií Foxinu. A pokud ty nesvolíš ke krevní zkoušce, nikdo nedokáže, že není tvůj. Pak se staneš jeho poručníkem a budeš mít do jeho plnoletosti podíl na rozhodování ve Foxinu.“

Tohle nebylo zrovna to, co chtěl slyšet, ale zaujalo ho to. „Mají z toho strach?“ zeptal se.

„Mají,“ přikývla Dita. „Mám ti nabídnout sto tisíc dolarů, když jim ho vrátíš. Ale osobně si myslím, že pro ně má to dítě cenu milionů.“

„Stačí mi těch sto tisíc,“ řekl Alan.

Dita zklamaně sklopila oči.

„Myslíš si, že s tím klukem kupčím,“ řekl Alan.

Neodpověděla, ale bylo zřejmé, že to tak cítí.

„Nenechám si ty peníze,“ řekl Alan. „Co mám, mi ke štěstí stačí.“

„Co s nimi uděláš?“ ožila Dita.

„Ještě nevím,“ přiznal Alan. „Ale rozhodně něco užitečného.“

„Znám jeden dětský domov…“ začala Dita.

„Jsou to moje peníze,“ přerušil ji Alan jemně.

„Promiň,“ řekla zahanbeně, ale už se na něho dívala rozzářenýma očima.

„Měl bych vyrazit,“ usoudil, když se podíval na hodiny nad krbem.

„Zlom vaz,“ popřála mu.

Zaparkoval na malém parkovišti poblíž domu Pospíšilů. Nebylo mu lehko. Než přešel těch pár metrů k jejich brance, připadalo mu to jako věčnost. Otevřela mu paní Pospíšilová, zachovalá padesátnice. Před sebou měl Petru, jak bude vypadat za čtvrt století. Uznal, že má dobré vyhlídky.

„Alane,“ podivila se. „Kde je Petra? Mysleli jsme, že je s tebou!“

„Viděl jsem ji naposledy včera,“ odpověděl neutrálně. „Já jdu za panem Pospíšilem.“

„Ale kde ta holka je…“ zavrtěla paní Pospíšilová znepokojeně hlavou. „Tak pojď. Táta je v pracovně.“

Pustila ho do domu a chtěla odejít do kuchyně. Najednou ho něco napadlo.

„Ale já bych chtěl mluvit s vámi oběma,“ řekl Alan.

Paní Pospíšilová se zarazila.

„Alane, víš, že táta k vaší svatbě nesvolí,“ povzdechla. „Aspoň zatím, dokud z holky něco nebude.“

„Nechci vás požádat o její ruku,“ řekl Alan. „Ale je to důležité.“

„Tak běž za ním, já přijdu za chvíli.“

Ztratila se v kuchyni, z níž se linula vůně pečeného masa a zelí.

Alan pokračoval dál po chodbě a zaklepal na dveře pracovny. Vstoupil, aniž čekal na vyzvání.

„Alane!“ divil se pan Pospíšil sedící u velkého psacího stolu. „Petra přijela s tebou?“

„Ne,“ odpověděl Alan. „Musím s vámi mluvit.“

„Tak se posaď,“ řekl pan Pospíšil a ukázal na židli proti sobě.

Alan místo přijal.

„Co se děje?“ zeptal se pan Pospíšil.

„To bych se chtěl zeptat já vás,“ řekl Alan mírně.

Pan Pospíšil zostražitěl.

„Nevím, co tím míníš,“ odpověděl nejistě.

To už vstoupila do pracovny paní Pospíšilová a posadila se na volnou židli vedle Alana.

„Alane, teď není vhodná doba…“ řekl pan Pospíšil.

„Nepřišel žádat o ruku,“ přerušila ho paní Pospíšilová.

„Tak co…“ vyhrkl pan Pospíšil.

„Petra je v průšvihu,“ řekl Alan.

Paní Pospíšilová vyjekla úlekem, ale její muž zachoval kamennou tvář.

„Co se Petrušce stalo?“ zeptala se vzlyknutím.

Alan vyndal z tašky přehrávač a pustil ho.

Oba rodiče s odvíjející se páskou bledli a paní Pospíšilová začala plakat. Ani jeden z nich nepronesl slovo, jen otřeseně poslouchali. Páska končila po výstřelu.

„Ne, Petra nikoho nezabila!“ dostávala paní Pospíšilová hysterický záchvat a vyskočila ze židle. „Všechno je to tvoje vina!“ ječela na svého muže. „Já ti říkala, že ji nemáš držet tak zkrátka. Musela tě prosit o každou korunu. Jako kdybychom na tom byli tak špatně!“

„Jen jsem chtěl, aby z ní něco bylo,“ bránil se pan Pospíšil chabě.

„Ano, ty tvé kecy o Bruselu, o Štrasburku, o vrchním soudě,“ smála se jako šílená. „Teď to máš, vrchní soud! Teď ale budou soudit ji. Dostane dvacet let!“

„Uklidni se!“ zvýšil pan Pospíšil hlas.

Byl však rozhozený a chvěl se. Paní Pospíšilová se zhroutila na židli a začala znovu plakat. To však trvalo jen pár vteřin. Najednou jako by dostala zásah elektrickým proudem, znovu vyskočila.

„Kde jsi byl ve čtvrtek v noci?“ řekla agresivně. „Proč jsem ti měla potvrdit, že jsi byl celou noc doma? Nebyl jsi! Usnula jsem, ale slyšela jsem tě, jak se ve dvě v noci vracíš domů. Tak kde jsi byl?!“

Pan Pospíšil se díval na svou ženu a jeho tvář vyjadřovala urputný vnitřní boj. Byl to slušný člověk. Celý život pracoval a honil se, aby se jeho rodina měla dobře. V něm narazila Yvonna na protivníka, který nechápal pravidla její hry a nenechal sebou manipulovat. Alanovi bylo do breku.

„Tvou švagrovou jsem zabil já,“ řekl pan Pospíšil a sklopil hlavu.

Paní Pospíšilová na něho vytřeštila oči a otřeseně dosedla na židli.

„Nemohl jsem dopustit, aby Petře zničila budoucnost,“ pokračoval Pospíšil chvějícím se hlasem.

„Pokud se přiznáte dobrovolně, tohle se na policii nedostane,“ kývl Alan unaveně k přehrávači.

„Děkuju,“ odpověděl pan Pospíšil.

„Půjdeme?“ zeptal se Alan mírně.

„Ano,“ řekl pan Pospíšil.

Jeho žena položila hlavu na desku stolu a plakala.

Pan Pospíšil se zvedl a tak, jak byl, v domácím oblečení, vyšel na chodbu. Alanovi připadalo, že zestárl o dvacet let. Neviděl před sebou vraha, ale zničeného muže, který jen chránil svou dceru. Následoval Alana k autu a nechal se odvést na policii. Během cesty nepronesl jediné slovo.

Alan ho doprovodil až k recepci a požádal úřednici, aby zavolala kapitána Nohejla. Přišel okamžitě.

„Pojďte se mnou,“ vyzval pana Pospíšila. K Alanovi jen kývl na výraz díků. Dveře se za nimi zaklaply a Alanovi to připadalo, jako by ten zvuk udělal konec za jedním pošramoceným životem.

Jel domů. Z baru vytáhl láhev whisky a pustil si televizi. Právě dávali detektivku. Už ji jednou viděl. Zápletka byla prostá a vrah byl padouch a oběť byla anděl. Lidé mají rádi jednoduchá řešení, napadlo ho. A napadalo ho to také, že by nechtěl být v kůži soudců. Jaký rozsudek vynést? Pan Pospíšil dělal přece jen to, co mají muži v genech zakódované po celá tisíciletí. Chránit svou krev. Než film skočil, nevěděl Alan o světě. Alkohol ho zbavil neklidu a chmur.

V šest odpoledne ho probudil zvonek.

„No vy teda vypadáte,“ řekl kapitán Nohejl, když Alan s podlitýma očima v rozespalé tváři otevřel.

„Oba potřebujeme kafe,“ naváděl ho, když se rozvalil v sedačce.

Alan kývl: „Provedu.“

Zakrátko už přinesl dva šálky s vonící tekutinou.

„Přiznal se?“ zeptal se Alan.

„Vyklopil všechno,“ řekl Nohejl. „Ale bylo to smutné. Moc smutné. Docela jsem mu rozuměl. Když mluvil o těch Ditiných fotkách, plakal.“

„Chápu to,“ přikývl Alan.

„To nedokážete pochopit,“ nadskočil Nohejl. „Nemáte dceru. Neumíte si ani představit, co ten člověk cítil, když ty fotky poprvé uviděl. Je to něco, jako kdyby vám ji znásilňovali před očima. Vaši malou holčičku, kterou jste ještě donedávna houpal na kolenou.“

„No, nějak moc to prožíváte, tatínku,“ snažil se Alan zlehčit situaci, protože mu to také nebylo příjemné.

„Jste cynik,“ podotkl Nohejl, aby zastřel to, že se nechal poněkud unést svými emocemi.

„Jak to udělal?“ zeptal se Alan. „A jak se o těch fotkách vůbec dověděl?“

„Někdo mu je asi před půl rokem poslal přes internet,“ řekl Nohejl. „Patrně Yvonna. Nic u toho nebylo, žádné vysvětlení. Proto se snažil dostat Petru ven z republiky. Myslel si, že ji uklidí do Paříže a zapomene se na to.“

„Proč jí o tom neřekl?“ podivil se Alan.

„Chlapče, to není tak jednoduché,“ pokrčil Nohejl rameny. „Pan Pospíšil je tak trochu puritán a mám pocit, že pro něho bylo spíše nemyslitelné to, že by Petra věděla, že on ty fotky viděl. Mluvit s vlastními dětmi o sexu není zaužívané. Pro někoho to ještě dnes znamená nepřekročitelné tabu.“

„A jak přišel na Yvonnu?“ chtěl vědět Alan.

„Pamatujete si, jak Petra říkala, že ty fotky přišly poštou a ona je stopila?“ zeptal se Nohejl.

Alan přikývl.

„Tak on je otevřel dřív než Petra. Nechal pak poštu na stole, aby si myslela, že ji ještě nekontroloval. Všiml si, že dopis byl podaný na poště v Křtinách. Yvonně bylo patrně jedno, že budou znát místo odeslání. V tu dobu, kdy jim měla obálka dorazit, přece plánovala, že už bude mimo Křtiny. Zatím z toho nic nevyvozoval, ale večer, když se vrátili z divadla, všiml si, že Petřino auto má ještě teplý motor. Naneštěstí dal Petře po dobu, kdy se starala o toho Francouze, služební auto, aby tu návštěvu mohl dát do nákladů. Musela všechny jízdy po vlastech českých zapisovat. A ta poslední jízda tam nebyla. Podle deníku si uvědomil, že poslední natočené kilometry odpovídají cestě do Křtin a zpátky. Dal si tu její jízdu dohromady s těmi fotkami. Stále s tím nemínil nic dělat. Kolem jedenácté mu ale přišla esemeska: Přijeďte do Křtin. Číslo neznal. Když jeho žena usnula, nedalo mu to a do Křtin se vyprav il. Věděl, že tam máte domek.“

„Ano,“ přikývl Alan. „Několikrát tam za mnou Petru přivezl.“

„Přijel tedy do Křtin k vašemu domu. Svítilo se. Zaklepal a otevřela mu Yvonna.“

„Takhle to tedy bylo,“ podotkl Alan.

„Byla jen potlučená,“ řekl Nohejl. „Ten pád jako zázrakem přežila bez větší úhony. Pozvala ho dál. Prý byla vzteklá, co si to k ní Petra dovolila. Řekla mu, že ji Petra shodila na dvoře do sklepa a že jí ukradla peníze, o tom revolveru a negativech se ale nezmínila.

On nejdřív nevěděl, kdo Yvonna je, ale pak to z rozhovoru pochopil. Řekla mu, že si nepřeje, aby se s vámi Petra stýkala. On jí řekl, že se mu váš vztah taky nezamlouvá. Asi by se rozešli smírně, ale Yvonna zašla do auta a přinesla další kopie těch fotek. Že se mu smála, jakou cundru vychoval. To už neunesl a praštil ji pohrabáčem, který stál u pece. Byla to smrtelná rána do spánku. Pak zjančil. Nenapadlo ho nic jiného, než zvednout tělo a hodit ho znovu do toho sklepa. Prý předpokládal, že ji někdo brzy najde a Petra bude z obliga, protože na čas smrti bude mít alibi, protože už byla doma. Pohrabáč dal mezi nářadí do kůlny, setřel otisky a krev na podlaze. Pak ho ještě napadlo, že by to mohl hodit na vás. Vrátil se tedy do Brna. Vzal od Petry z kabelky vaše klíče a jel k vám. Vkradl se k vám a v koupelně posbíral pár vlasů. To byl on, koho jste tu noc viděl. Pak se rychle vrátil do Křtin a dal ty vlasy Yvonně d o dlaně.“

„Proč tak riskoval?“ divil se Alan.

„Mně se ptejte!“ pokrčil Nohejl rameny. „Kdyby lidé konali logicky, neměl bych žádnou práci. Nevraždilo by se.“

„Jak jste na to přišli, že byla shozená do sklepa dvakrát?“ zeptal se Alan.

„Jednak podle těch prvních modřin a odřenin,“ řekl Nohejl. „Bylo zřejmé, že někde spadla ještě zaživa. Tak proč ne do toho sklepa. Našli jsme tam trochu krve na zemi, to odpovídalo těm odřeninám. A pak jsme našli krev i na zemi v kuchyni. Ta byla sice smytá, ale vždycky něco zůstane. Podle patologa byla podruhé do toho sklepa shozená už mrtvá. Tak jsme sestavili odpovídající verzi.

Poprvé do sklepa spadla asi hodinu a půl před smrtí. Nevylučovali jsme v prvním případě nešťastnou náhodu. Pak ale u toho musel být někdo přítomný, když toho později využil.

Petru jsme nakonec vyloučili. Ta smrtelná rána byla vedená velkou intenzitou a vypadalo to spíš na muže, a to dost silného. Nenašli jsme ani žádné stopy, že by někdo tělo táhl po zemi. A Petra by ji rozhodně v náručí neusnesla. Pak už byl jen krůček k jejímu otci. Nejdříve nás napadlo, že v tom jedou spolu. Ale postupně jsme došli k závěru, že pan Pospíšil vzal spravedlnost do vlastních rukou. Nemohli jsme mu to dokázat. Na dobu Yvonniny smrti mu poskytla alibi jeho žena.“

„Tak jste sehráli to představení,“ řekl Alan.

„My ne,“ odpověděl Nohejl. „Bylo to v režii Foxinu. A navíc přesně ve stylu vaší švagrové.“

„A to jste šli opravdu najisto?“ chtěl vědět Alan.

„Byla to jedna z možností,“ řekl Nohejl. „Ale vzhledem k tomu, že vaše švagrová se tady víceméně s nikým nestýkala ani v době, kdy s vámi žila, vycházel nám pouze omezený počet pachatelů. Pokud jsme vyloučili náhodnou vraždu náhodným pachatelem a vraždu nájemnou, ale na to ta vražda proběhla hodně komplikovaně, zůstalo nám jen málo podezřelých. Vy, Holík, její kamarádka kadeřnice, paní Procházková a Petra a její rodina. No a právě Pospíšilovi jako nový element na scéně mohli nejvíc zazmatkovat. Žili klidně a jakékoliv narušení jejich zaběhaného pořádku by mohlo vyvolat podobnou reakci nejspíš. A také to musel být někdo, kdo znal vás, když měl možnost obstarat si vaše vlasy.“

„Nemýlili jste se,“ podotkl Alan.

„Nedělám tuhle práci první rok,“ řekl Nohejl. „Ani mí kolegové.“

„No jo,“ komentoval to Alan. „Cvičení dělá mistry.“

„Ale já už půjdu,“ řekl Nohejl poté, co se podíval na hodinky. „Slíbil jsem dceři, že se u ní zastavím.“

„Podmíněná reakce?“ zeptal se Alan.

„Jo,“ přikývl Nohejl. „Když vyrůstala, neměl jsem na ni čas. Ale teď se budu snažit.“

„Aspoň do příští vraždy,“ řekl Alan.

„Hm,“ broukl kapitán a vstal. „Tak se mějte. A to kafe u mě platí.“

Asi deset minut po jeho odchodu se ozval zvonek opět. Alan otevřel.

„Přece máš klíče!“ řekl Petře stojící za dveřmi.

Tvářila se jako bohyně pomsty.

„Jdu si jen pro své věci, tak abys mě neobvinil, že jsem se k tobě vloupala.“

„Prosím tě!“ ohradil se.

Petra vešla do domu a okamžitě zamířila do koupelny. Do tašky, kterou si přinesla, naházela kosmetiku a hygienické potřeby. Pak vyběhla nahoru do ložnice pro pár kousků svého šatstva. Alan ji nechal, ať se vytrucuje. Vmžiku byla zpátky. Z kapsy vytáhla klíče a položila je na stůl.

„Ahoj,“ řekla a chtěla vykročit.

„Péťo, co blázníš!“ chytil ji Alan za ruku.

„Všechno je to tvoje vina,“ rozvzlykala se. „Já tě nikdy neměla potkat. Kdybys mi řekl, co je tvoje švagrová zač…“

„Petro, já to porno nefotil,“ upozornil ji Alan. „A nikdo tě k tomu nenutil. Udělala jsi to dobrovolně.“

„Hajzle,“ vzlykla Petra a vyběhla ven.

Alan se za ní zachmuřeně díval. Rozchody ukážou na úroveň vztahu. Zřejmě ten náš nebyl moc valný. Vzápětí se jí začal v duchu omlouvat. Dokázal pochopit, co teď Petra cítí. Musí najít viníka, aby se nezbláznila, že kvůli ní její otec skončil ve vězení.

Vzápětí se ozval zvonek znovu. Alan nyní už opravdu udiveně otevřel. Tolik návštěv za jeden den ani nepamatoval.

Za dveřmi stál Anton Soticz. „Můžu dál?“

„Jistě,“ pozval ho Alan posunkem ruky.

Byl zvědavý, s čím přišel.

„Mám pro tebe nabídku,“ řekl Anton, když se posadil do křesla.

„Jakou?“ zeptal se Alan bez zájmu. Ani se nesnažil zájem předstírat. Věděl, že ať bude sebelákavější, nepřijme ji.

„Mám ti nabídnout od vedení Foxinu, aby ses vrátil do hry,“ řekl Anton.

„Jsem přece podprůměrný pes,“ vrátil mu Alan jeho slova z před tří let.

„Je jiná situace,“ namítl Anton.

„Ne, nevrátím se,“ odmítl Alan, aniž jeho odpověď komentoval.

„Pak ti mám tedy nabídnout místo ředitele nově otvírané pobočky Foxinu v Japonsku,“ řekl Anton.

„Odměna za to, že nedělám problémy s tím dítětem?“ zeptal se Alan.

Anton pokrčil nejistě rameny.

„Nebo mě chtějí mít zavázaného, abych držel hubu a krok?“

„Alane, já jsem jen prostředník,“ řekl Anton. „Nevím, co tím sledují. Ale řekl bych, že si myslí, že někomu děláš psovoda a že bude lepší mít tě na očích.“

„Nedělám a s Foxinem už nechci mít nic společného,“ řekl Alan. „Vyřiď jim, že jejich nabídku odmítám. Že jsem zapomněl, že Foxin existuje.“

Nelhal. Věděl, že se svým psům už nikdy neozve.

„Dobře,“ přikývl Anton. „V tom případě budeš mít dnes na svém účtu sto tisíc dolarů.“

Alan neodpověděl.

Anton vstal. „Tak se měj a někdy zase na shledanou.“

„Ne, Antone, sbohem,“ řekl Alan a vyprovodil ho ke dveřím. Díval se za ním, jak nasedá do zbrusu nového mercedesu. Bylo mu ho líto. Když ho poznal, chodil Anton vzpřímeně jako svíce, nyní se hrbil. Za luxusní život platil zřejmě víc, než byl schopen akceptovat.

Jeho neblahé úvahy přerušil zvuk oznamující příchozí esemesku. Otevřel ji. Číslo neznal, ale bylo mu jasné, od koho je: Mluvil jsi s Antonem?

Ano – odepsal.

Bereš to Japonsko? – přišla hned další esemeska.

Poslal jsem ho do PRCIC.

Chvíli telefon mlčel, ale pak opět pípl.

Mam si zobrat dovolenku, milacik?

Okamžitě odepsal: Ne!

Oči mu zářily jako malému klukovi. Počkal tři minuty a pak napsal další zprávu. Když ji posílal, měl pocit, že mu v žilách koluje jen samý endorfin: Dej rovnou VYPOVED!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Advertisements